"Tady se naučíš všechno, co potřebuješ vědět o gamblingu, prostituci, násilí a vydírání," řekl my můj šéf Józef, zatímco zíral na ovoce na herním automatu. Třešinka, třešinka, třešinka a jahůdka. Jeho ruka – ruka jako tlapa tlustého medvěda – praštila ze strany do přístroje. Bylo pět ráno a já pracoval od šesti večer předchozího dne. Vzal jsem si pár přestávek – pár minut tu a tam, které jsem strávil skrýváním se na záchodě, zatímco se snažil trochu zrelaxovat. Byl to můj první pracovní den číšníka v Yangtze a říkal jsem si, že bude i poslední. Ale nakonec jsem zůstal ještě na pár měsíců, protože dýška byly vysoký a chtěl jsem si ušetřit na dovolenou, abych se do tý díry už nikdy nemusel vrátit.

Józefovi bylo v té době skoro 50. Přes šest stop vysoký, měl obličej a tělo gorily – krátké nohy, obrovská ramena a malé oválné břicho.

Pohled do jeho malých tmavých očí byl plný lhostejnosti a prázdnoty. Prázdnota a lhostejnost je součástí všeho, co Józef – nebo taky "Matador"*, jak je známý v polském podsvětí – dělá.

V roce 2007 jsem zrovna odmaturoval na střední. Tři měsíce před tím mě odkopla moje první holka, na což jsem odpověděl odkazama na smutný písničky ve statusových zprávách na Gadu Gadu – polském chatu, který byl tehdy populární. Potřeboval jsem práci, tak jsem vzal své žalostné CV do restaurace Yangtze, umístěné na tržišti ve Varšavě.

Místo bylo vždycky plné zákazníků a vyzdobené několika bambusovými tyčemi a umělými rostlinami. Na zdech falešné čínské obrázky. Kromě levného dekorování, bylo do místa evidentně investováno dost peněz. Když jsem poprvé uviděl Józefa stojícího u baru, vypadal spíš jako vytížený byznysmen a hostitel – zdravící zákazníky a vyplňující formuláře zásilek. Zdálo se, že by mohl být půvabným rodinným mužem. Očividně jsem neměl tušení, čemu jsem se to upsal. Podělím se o pár věcí, co jsem zažil a pár lidí, které jsem potkal při práci v restauraci vlastněné polským gangsterem.

Jednoho rána, si dobře oblečený pár ve středních letech objednal jako desert tiramisu. "To není v nabídce,"odpověděl jsem. Zničehonic se objevil můj šéf, ruce složené a neobvykle jemné vzezření. "Prosím, nedělejte si starosti, doneseme vám tiramisu z naší další restaurace," řekl zákazníkům. Řekl mi, abych šel do jeho restaurace La Fortuna* a požádal o tiramisu. "Jestli si mákneš, dostaneš bonus," dodal. Prošel jsem přeplněným tržištěm do La Fortuny, která vypadala vevnitř jako Doge's Palace. Všech 50 stolů plně připravených, ale nikdo tam nebyl, až na šéfkuchaře, který seděl u jednoho ze stolů. Usrkával whisky a četl noviny.

La Fortuna měla zhruba tři až pět zákazníků za den, ale restauraci se nepovedlo vydělat peníze žádnou cestou – měla udělat dojem na obchodní partnery Matadorova otce, dobře známého polského "obchodníka". Tu a tam pozval skupinku ústřední varšavské ligy gangsterů zahazardovat si a společně povečeřet. Dali si humra nebo hovězí a na závěr srk té nejdražší whisky v okolí. Poté co jim vytrávilo, šli se potkat s prostitutkami čekajícími v Yangtze a večírek pokračoval do časných ranních hodin. Tiramisu na mě čekalo v pečlivém malém balení. Vzal jsem ho do kuchyně v Yangtze a požádal kuchaře, aby to připravil – vyndal, rozdělil na dvě části a trochu posypal. Podíval se na mě a usmál, ale na balíček ani nesáhl. Józef přišel, poklepal mi na rameno a požádal mě, abych uklidil teď už prázdný stůl po lidech, kteří si objednali tiramisu. Ukázalo se, že mi dali dýško 150 zlotých (zhruba 944 korun).

Józef položil svou abnormálně velkou ruku na mé rameno a podíval se mi do očí."Jestli ti to takhle půjde pořád, může se ti dostat dalších příjemných vedlejších úkolů," řekl mi. Kuchař mi později sdělil, že jsem přenesl hodně drahý balíček tiramisu z jedné restaurace do druhé a stal se prakticky drogovým mezkem.

Jedné noci jsem stál před Yangtze a čekal na šéfa a jeho kumpány, než zaplatí prostitutkám a konečně se vydají domů, abych mohl zavřít a jít spát. Nevypadalo to, že k tomu dojde v brzké době, protože se jim povedlo prohrát několik tisíc za noc a snažili se vyhrát aspoň odměny pro dámy na hracích automatech.

Józef věděl, že ty holky jsou luxusní profesionálky, pracující pro jednoho z nejdůležitějších lidí ve městě, takže jeho obvyklý přístup dát někomu výprask a říct jim, aby už sakra vypadly, by v tomhle případě nefungoval. Taky jsem čekal, až něco vyhraje, protože prohrál tak výrazně, že si něco půjčil i z mých dýšek. Kdybych nestál opodál, další den by si nic nepamatoval a peníze by mi nikdy nevrátil. Zničehonic spustil hrací automat oslavnou písničku a vyplivl tunu mincí. Józef mi dal dlaň plnou peněz, aniž by je počítal. Muselo to být okolo 200 zlotych a dlužil mi jen sto.

- "Jak moc se vyznáš v počítačích?" zeptal se, zčistajasna v dobré náladě.

- "Asi tak jako každej jinej," odpověděl jsem.

- "Pocem, pomož mi. Seš chytrej, tyhle zasraný idioti neví ani hovno," řekl, ukazujíc na své pomocníky. Šli jsme nahoru, mezitím se prostitutky připravily k odchodu.

Půda byla v podstatě jedna velká kupa červených křesel, bar a stůl se starým počítačem. Józef mě požádal, abych překopíroval fotky z jeho oslavy narozenin a někomu je přeposlal. Seděl vedle mě, extrémně natěšený. Jako malý kluk, který má ukázat tátovi svou cenu. Když jsem dal "kopírovat", jeho tmavé oči začaly kmitat mezi obrazovkou a mým obličejem.

Bylo tam 15 fotek, všech vyfocených ve velikém obývacím pokoji. Několik žen v bezvědomí, prázdné lahve, humr a kusy, co vypadaly, jako by někdo rozmístil pečené prase po pokoji. Všechny obrázky představovaly varianci na to stejné téma: několik napůl nahých mužů, trojky, detaily mužských genitálií, usmívající se ženský obličej s monoklem. Jedna z fotek vyčnívala: nahý Józef, stojící vedle kamaráda, oba se usmívající na kameru. Dvě ženy se k nim sklání za účelem sexuálního úkonu, zatímco Józef drží obrovskou vepřovou nohu a jeho kamarád zase kalašnikov.

Přiložil jsem fotky k emailu a neřekl ani ň. Józef se uculil a řekl: "Měl jsem párty k narozeninám."

Patrycji* bylo 18, měla hnědé vlasy po ramena, tělo modelky a trochu křivé zuby. Příliš jí to nemyslelo, ale byla v pohodě. Ona první si uvědomila, že nikdo nedostává řádnou odměnu a dost odvážně sdílela tohle podezření s šéfem. Začala být agresivní a požadovala po něm peníze před zákazníky. Kdykoliv se to stalo, Józef ji vzal nahoru a zmizeli zhruba na půl hodiny. Vždycky se vrátila zrelaxovaná a trochu rozcuchaná. Po každé z těchle soukromých setkání zapomněla na všechnu tu finanční nespravedlnost. Byla jednou z těch pár žen, které měly od Józefa respekt namísto úderů. Občas si někoho vybral a byl k němu v pohodě. Ale jeho citlivé místo pro některé lidi ho nezastavilo od znásilňování servírek a tlučení hlavami přítelkyň o kapotu taxi.

Většina dívek, stejně jako Patrycja, po měsíci nebo dvou rezignovala – občas když se jich dotkl jeden z Józefových nechutných kamarádů nebo obchodních partnerů. Po nějaké době by se staly manažerkami jiných barů. Věděly, co chtějí a co musí udělat, aby to získaly.

Karol* byl kluk z maloměsta – úplný blbeček, ale s laskavým srdcem. Pracoval jako kuchyňský portýr. Jednou strávil svou pauzu ve vedlejším baru, ale zůstal venku dýl, než měl, protože tam zrovna probíhal důležitej zápas. Když se vrátil, šéf a jeden z jeho kumpánů ho vyvedli z kuchyně a zbili jako psa před všemi zákazníky. Dali si ale záležet, aby na jeho obličeji nezanechali žádné známky úderů. Nic takového jsem nikdy předtím neviděl a neměl jsem zdání co dělat. Za Karola jsem se nepostavil, stejně jako žádný ze zákazníků nebo zbytku zaměstnanců. Karol se šéfovi omluvil a vrátil do práce. "Nahlas to, vypadni sakra odtud, něco udělej," řekl jsem mu opatrně, aby mě nikdo neslyšel.

Odmítl, protože zřejmě to chtěl v životě někam dotáhnout a Józef měl konexe, které mu měly pomoct se tam dostat. "On je prostě takovej, není to nic tak hroznýho," řekl. "A stejně," pokračoval, "šéf policie tady pije kafe na účet podniku, takže komu bych to měl teda nahlásit?"

To byla fér poznámka. Policie se Józefa nikdy ani nedotkla a stejně tak vláda města, kterým dlužil několik stovek tisíc. Dluh tak nějak unikl jejich pozornosti, zatímco šéf si s radostí stěžoval místnímu tisku, jak ho nájem finančně ruinuje.

Yangtze přitahovalo spousty zajímavých zákazníků, samozřejmě. Jako Jarek* – zloděj, který pro vás měl vždycky ten nejnovější model bundy, za speciální cenu. 'Král cikánů'*, šéf místního romského podsvětí se taky čas od času zastavil. Přes 6 stop vysoký a minimálně 160ti kilový, zatěžkaný zlatými řetězy a vždycky v teplákovce a kovbojským klobouku. S sebou čtyři až sedm šilhajících kluků mezi 12 a 17 lety. Jejich vlasy se leskly gelem na vlasy a všichni oblečení v Lacoste tričkách, která pravděpodobně koupili od Jarka. Kluci byli o dost menší než Král a hodně kňourali.

Taky k nám chodily chabý popový hvězdičky a místní pseudo-celebrity, co se objevily v debilních reality show. Všichni byli hrdí, že znají Józefa, ale pro mě to fakt nebyl velkej rozdíl, čí zvratky jsem čistil ze záchodů. Jen jsem chtěl mít možnost jet na dovolenou.

§

Józef mě nikdy neudeřil ani mi nevyhrožoval. A co mě překvapilo byly momenty, kdy na mě křičel a pak se za několik minut vrátil, aby se mi omluvil. Někdy vysvětlil svoje chování, chválil mě nebo odháněl svoje kumpány, když mě zesměšňovali. Nejspíš měl vážné psychické problémy a jakýsi druh manipulativní poruchy. Přidejte do koktejlu šílený objem drog, násilí a bezpráví a uděláte si obrázek.

Yangtze a La Fortuna už nefungují ve své staré formě, Józef je ve vězení pro ublížení na těle a pokus o znásilnění. Názvy a interiéry restaurací se s příchodem novým majitelů změnily, ale je znát, že za tím jsou stále ti samí lidé. Někdy je potkám na ulici, jak si plácají, parkují ilegálně svoje žluté Hummery a smějí se všem do obličeje. Možná se brzo budou poohlížet po nové posile do kuchyně.

*Jméno autora, lidí a restaurací byly pro tento článek změněny.