Liars jsou divný, chudý, ale šťastný

Liars jsou taková ta kapela, která je někde na rozhraní mezi velkou a malou. Alternativní lidi, jejichž životní mantrou je absolutní nezávislost a kašlání na publikum, už je dávno zatratilo, protože v normální životě nemají žádnou práci a věnují se jenom hudbě, když je platí vydavatelství Mute Records. K milionovým masám lidí, které rádia a Youtube playlisty poslouchají bez ohledu na to, co v nich je, se zase tak moc nedostali, protože jejich dance punk pořád ještě nelechtá po oušku úplně nejhladčeji. Takže kvůli tomu všemu mě zajímalo, jak si na tom vlastně ekonomicky stojí, a důmyslně jsem si je k tomu navedl otázkami o proměnách jejich hudebního stylu.

VICE: Chtěl jsem se zeptat na tu vaší evoluci z rockové kapely s pár elektronickými prvky až do kapely, co akustické nástroje vůbec nepoužívá a je výhradně elektronická.
Angus Andrew: No, tohle jsme rozhodně nepředpokládali. Je to celé založené na tom, že rádi experimentuje a hrajeme si s nástroji, se kterými neumíme zacházet. Je to právě jenom o tom - není to žádný redefinování našeho zvuku, je to objevování. S elektronikou se můžeš dostat do úplně nových sfér, který nikde nekončí. Taky si tím rozšiřuju obzory, co se týče nahrávání hudby doma.

Pro cos původně skládal?
Pokud se bavíme o nástroji, tak to je piano. Pokud jde o přístroj, tak jsem začal s čtyřstopákem a skončil s ProTools. Vždycky jde o to, aby mě nahrávání dokázalo strhnout. Ve skutečnosti to vypadá tak, že něco udělám, a pak až za šest měsíců, když vlezeme do nějakýho zasranýho studia, tu věc doopravdy nahrajeme. Samozřejmě z toho vyjdou dobré věci, ale něco se od toho prvního nápadu samozřejmě ztratí. Je to taky jeden z důvodů, proč teď rád pracuju s počítačem. Dokáže generovat zvuky v takový kvalitě, že je pak klidně můžu dát na desku. Nemusím to pak bypassovat ničím jiným. A to mě na posledních dvou našich deskách vzrušovalo.

Na druhou stranu se ale se všema těma věcma musíš naučit zacházet.
Určitě jo. Přesně to se stalo s tou předposlední deskou WIXIW - prostě jsem seděl a snažil jsem se vytvořit song s otevřeným manuálem a vším tím strachem, že jde o nějakej jazyk, kterýmu spoustu lidí rozumí, ale já jím ještě nemluvím plyně. Pořád nejsem žádnej technickej typ. Podle mě existuje dost jasná linie mezi těma lidma, co se dokážou hodiny bavit o vybavení a mikrofonech a reprácích, a mezi lidma, kdo to nedokážou, a já jsem právě mězi těma druhýma.

Já myslím, že takhle to funguje se všema nástrojema. Když nepotřebuješ být extrémní kytarový onanista, proč by ses to učil? Můžeš si vytvořit nějaký limity.
Přesně tak. Cením si lidí, co se do něčeho dostanou a stanou se z nich virtuózové, ale mě nejvíc bere to, když o věci zas tak moc nevím. Teď to vypadá, že začínám všem těm věcem rozumět, a tím pádem už skoro přichází okamžik, kdy mě věci přestávají vzrušovat. (smích)

Takže je pro tebe důležitý tenhle ošemetný bod mezi pohodlím a nepohodlím, když děláš hudbu.
Jo, a v životě to tak mám taky. Obecně to je tak, že vždycky když se doma nebo ve městě nebo kdekoliv cítím moc pohodlně, tak mi to začíná vadit. Ten komfort je mi vlastně dost nepohodlný.

Řekni mi ještě něco o tom, jaký je to být v kapele, co je úspěšná, ale ne tak moc jako Justin Bieber nebo Rolling Stones. Co ten dialog mezi kapelou a fanouškama, kdy oni od vás očekávají, že je budete nějak překvapovat?
No, tak zaprvé a za nejdůležitější, z finančního hlediska není způsob, jakým zacházíme s hudbou, úplně ideální, protože lidi se většinou spojí s jednou myšlenkou kapely a tý pak rozumí, což u nás není. My jenom máme strašný štěstí, že si nás vybrali v Mute Records a že jejich šéf Daniel Miller po nás vždycky chtěl, abychom si dělali, co chceme my sami - a co se týče financí, tak nás vždycky drželi naživu. Koncertování je toho samozřejmě součástí, ale sehnat si někoho, kdo vám bude vydávat desky, je vždycky nejtěžší. Známe kapely, co se rozhodly vydat se jinou cestou než dřív a dopadly tak, že to vydavatelství odmítlo a že začalo diktovat, co mají dělat. Takže jsem rád, že nám se tohle neděje.

A co děláte ve volným čase? Máte nějakej lukrativní vedlejšák nebo jenom Liars?
Jenom ty Liars. Dřív jsme si užívali ještě nějaký licencovaný věci, ale celkově si nemůžem stěžovat na tenhle idylický život, kdy jezdíme kolem světa a hrajem svoje věci. Kdyby nám to takhle nefungovalo, tak bych asi nedělal hudbu. To by pak byla nuda.

Liars budou hrát v úterý 21. října na 22. narozeninách pražského klubu Roxy.