Nelidská nádhera přecpaných asijských megaměst

Michael Wolf je šedesátiletý německý fotograf, který se přestěhoval do Hong Kongu v roce 1994. „Miluju, jak se všechno rychle mění. Vizuálně je to pro mě úžasný,“ popsal svůj nový domov. Prvních osm let pracoval jako fotograf pro německý magazín STEM. Pak se rozhodl zaměřit svůj foťák na megaměsta, teda na lidmi přeplněná urbanistická monstra, která posledních několik let vyrůstají hlavně v Asii. Výsledné fotky jsou fascinující pohledem na to, jak lidé žijí v 21. stoletím, a zároveň jsou nesmrtelnou osvětou inovace. Zeptali jsme se ho, co si myslí o těchto místech, které jsou domovem pro desítky miliónů lidí.

VICE: Tak nejdřív nám pověz, co je to megaměsto?

Michael Wolf: Je to město s více než 5 milióny obyvatel, ale evropská města tam podle mě nepatří. Paříž má dva milióny obyvatel, ale v Číně je město se třemi milióny považováno za malé. Mám na mysli města s pěti, deseti, dvaceti až pětadvaceti milióny obyvatel.

Proč na tvých fotkách vypadají tak depresivně?

Mnoho věcí v megaměstech je hodně problematických. Megaměsta jsou zdrojem profitu. Lidi, kteří je řídí, nezajímají ti, co tam žijí, ale kolik vydělají peněz. Takže na jedné straně jsou megaměsta trochu zastrašující, ale na druhé neuvěřitelně krásná. V The Architecture of Density (jeho sbírka fotek z přehuštěného hongkongského centra) vypadají města skoro jako gobelíny.

Ale co ti, kteří spí v lepenkových krabicích v tokijském metru? Tomu taky říkáš krása?

Co miluju, je jejich improvizace. Moje fotky jsou zejména o tom, jak je architektura tvořena potřebami města a je tak naprosto účelová, ale zároveň něco říká o stavu ekonomiky. Moji tvorbu navíc často lidé kritizují.

Jak konkrétně?

Vždycky jsem byl liberál. Vždycky jsem byl pro ty znevýhodněné. Například jsem dělal projekt zvaný 100x100, kde jsem fotil 100 hongkongských bytů, které měly být zdemolovány. Všechny měly rozměr 3x3 metry. Chtěl jsem ukázat životní podmínky města, ale zároveň neuvěřitelnou životní sílu a vynalézavost místních lidí. Jsou to normální lidé a to jsem chtěl zdokumentovat.

A jak se dá něco takového zdokumentovat?

Každý den chodím po městě a snažím se fotit. Jediný problém je, že neumím čínštinu, takže sebou musím někdy brát překladatele.

Takže máš víru v lidi?

Samozřejmě, že ano.

A máš víru ve 25 miliónů lidí, co žijí hlavu na hlavě?

To ne, ale pokud se s lidmi bavíš povrchně, tak ti řeknou, že jejich paneláky jsou praktické. Sjedeš dolu výtahem a jsi hned v nákupním středisku, v metru nebo ve škole. Ale pokud se s nimi bavíš déle a pronikneš hlouběji, tak zjistíš, že by každý chtěl žít jinak. Třeba v malém domečku na venkově. Tu představu mají, ale když o tom začnou přemýšlet, vede je to do depresí. Umí hodně dobře rozškatulkovat všechny problémy. K životu v těchto podmínkách ale přistupují s vynalézavostí, tvořivostí a se spoustou energie. Všechno to umí zvládnout a to je to, co mě fascinuje.