Mexiko Imigrantům: Ani omylem, José

Každý rok cestují stovky tisíc optimistických Jiho- a Středoameričanů na sever, aby zjistily, jestli by pro ně nebylo lepší žít ve Spojených státech. Problémem je, že aby se tam tito lidé dostali, musí projít skrz Mexiko. A Mexiko je prolezlé zkorumpovanými lokálními autoritami a horlivými přistěhovalci, kteří si cestu do Států přivlastňují. Obě skupiny jednají s uprchlíky z jihu stejně jako autority Spojených států s mexickými přistěhovalci - jako s lidským odpadem.

Chtěl jsem být přímým svědkem a zdokumentovat, jak špatné to tam pro Jiho- a Středoameričany je, a tak jsem v Chiapasu, nedaleko jižní mexické hranice, dostihl skupinu guatemalských chapines a catrachos z Hondurasu, kteří se vydali na cestu do Států. Je to skvělé místo k pozorování. Za bílého dne můžete vidět úplné legie, jak překonávají přísně definovanou linii, která od sebe tyto dvě země odděluje.

Brzo jsem pochopil, že imigranti mají dvě možnosti, jak se dostat na sever: Jet autobusem, nebo skočit na vlak. Pokaždé na ně ale čekají Mexičané se samopaly a mizerným postojem vůči nim.

Pokud jste ilegálním imigrantem, který se přes hranici snaží dostat autobusem známým jako tijuanero, musíte se připravit na početné policejní kontroly. Jízdy stojí něco kolem 80 dolarů a zaručí cestu z jihu Mexika k prvním hraničním přechodům severní hranice. Myšlenka spočívá ve splynutí s mexickým davem, což by mělo zajistit bezpečný přechod.

Mexičtí imigrační úředníci často zastavují Jiho- a Středoameričany a dostávají je do nepříjemných situací. Cestující bez řádných dokumentů se jen stěží vyhne deportaci. Aby dokázali příslušnost ke svému státnímu občanství, musí například zazpívat státní hymnu nebo odpovídat na otázky o místní historii. Tady zrovna vyslýchají imigranta z Guatemaly.

Lidé mají často špatnou představu o imigrantech, když předpokládají, že je z jejich rodné země vyhání nouze. Ale i když jsou imigranti v Mexiku dostatečně stateční na to, aby zdolali zrádnou cestu bez pomoci kojotů, potřebují hodně peněz na jídlo a na úplatky pro místní policii, vyděračské dealery drog nebo Zety.

Za bílého dne a jen pár metrů od kontrolního hraničního bodu se desítky lidí pokouší přeplavit řeku Suchiate oddělující Mexiko od Guatemaly. Ano, to na dívčím klíně je miminko.

Jednoho rána jsem potkal skupinku imigrantů, kteří vyhlíželi vlaky, na něž by potenciálně mohli naskočit. Po hodinách hledání místa z dohledu pohraniční stráže jsme objevili stinné místo, kde jsme si na chvíli odpočinuli. Cestující mluvili o tom, jaké je to žít v Hondurasu, a také o zapeklité jízdě na mexických vlacích. Najednou jsme uslyšeli hvízdnutí. Všichni utichli a připravovali se ke sprintu ke kolejím.

Cestovatelé popadli své batohy a přivázali si ke kalhotám pětilitrové nádrže s vodou. Nálada byla napjatá. Všichni zůstali v úkrytu, dokud kolem neprojel vůz s průvodčím, a o pár okamžiků později vyběhli a naskakovali na vlak - ženy a děti jako první.

Někteří to nezvládli, ale ti, kteří se na vlak dostali, se s úlevou usmívali a mávali na rozloučenou. Jejich cesta ale ještě nebyla zdaleka u konce. Jde o nákladní vozy, takže se pasažéři musí vyškrábat na střechu nebo se přivázat ke schodům, aby během spánku nespadli z vlaku. Musí si taky dávat pozor na kov, který se dokáže rozžhavit tak, že si na něm můžete usmažit vejce, nebo také ochladit do té míry, že snadno způsobí podchlazení.

V Saltillu je domov pro imigranty, známý jako Casa Belén, kde jsem trávil čas s různými Středo- a Jihoameričany. Vyprávěli skličující příběhy o svých cestách, které se týkaly i Zetů, znásilňování a fyzických útoků ze strany mexických autorit a ozbrojených lupičů. V tomhle kraji je hodně improvizovaných příbytků, kde si můžou cestovatelé odpočinout, najíst se a dokonce se i umýt po dnech strávených na nákladních vlacích. Málo z nich, pokud vůbec někdo, má požehnání Mexičanů.

Většina imigrantů bez dokladů cestuje ve skupinkách, které neustále přibírají a ztrácejí své členy. Solidarita a bezpečí ve velkém počtu lidí je zásadní pro dosažení cíle. Chtějí se bezpečně dostat do Států bez toho, aby je okradli, deportovali nebo zabili.

Později jsem potkal Ester, imigrantku z Hondurasu, která přišla o nohy, když se snažila dostat na vlak. Zeptal jsem se jí, co se stalo: „Všechny mé sny jsou nesplnitelné. Někdy to už nemůžu dál snášet a přeji si, abych byla mrtvá, kvůli tomu všemu, co se mi stalo. Šlo to z kopce od chvíle, kdy jsem ztratila 300 dolarů - jediné peníze, které jsem měla. Přestupovala jsem z vlaku na vlak po dobu 15 dnů, a když jsem se dostala do Tierra Blancy, zavolala jsem mamce a řekla jí, že se ozvu, až se dostanu dál. Za dva dny jsem jí volala znovu: „Mami, přišla jsem o nohy. Spadla jsem z vlaku. Vím, že ještě žiju a že můžu slyšet tebe a svého syna, ale je to hrozně těžké."