Náš člověk ve Vietnamu: Saigon a Cu Chi

V Saigonu se ubytováváme v hotelu v centru, před kterým nás vyděsí hromádky injekčních jehel poházených kolem stromů. Začínáme mít obavy, jestli jsme se neocitli v nějaké špatné čtvrti. Hotel naštěstí vypadá dobře a okolí na druhý pohled není zas tak příšerné. Jsme v turistické části města, po ulici tu chodí dokonce speciální oficíři v zelené uniformě vybaveni nápisem „Tourist Security". Saigon (po vietnamské válce oficiálně Thanh Pho Ho Chi Minh, Ho Či Minovo město) je jihovietnamská metropole a zároveň největší město ve Vietnamu. Město je o mnoho západnější než Hanoi, což se promítá i na turistickém ruchu, který je zde o řád jinde než v Hanoji. Má pověst vietnamského města neřesti, je tady spousta nočních podniků a barů, lecky i s lehkými ženami. V centru města umí obsluha obstojně anglicky, ostatně jinak by nepřežili. Západními turisty se to tu jen hemží. V centru města je spousta restaurací, kde vaří výhradně západní kuchyni, a do jedné z nich jsme také zapadli. Vařili tam vcelku dobré vlastní pivo, jídlo bylo také dobré, ale západní stolování poněkud nepochopili; polévku nám přinesli až po hlavním jídle.

Kai odešel na oslavu narozenin další svojí tety, která bydlí zde v Saigonu, a my jsme se vydali na průzkum zdejšího nočního života. Prolezli jsme pár vesměs předražených barů (pivo za 60 korun i více, jinde stojí deset nebo dvanáct) plných Němců, Francouzů, Američanů, ale i turistů z Japonska nebo Koreje. Skoro v každém baru se vyskytují podivné páry prošedivělých Evropanů a štíhlých Vietnamek, je asi jasné, jak to tady funguje. Některé bary mají obsluhu oblečenou velice dráždivě, navíc je podezřele ochotná a s chutí se s každým dává do řeči. Bohužel další den vstáváme v sedm ráno a tak naší barovou túru ukončujeme relativně brzo. Objednáváme jídlo s sebou pro ty, kteří nastydlí z klimatizace odpočívají na hotelu, a kupujeme ještě pár lahvových piv. Vaří tady skvělé Bia Saigon Do (červený Saigon), které je z vietnamských piv asi nejlepší. Zelený (Saigon Xanh) také není špatný.

Ráno nasedáme do autobusu s hromadou dalších turistů a jedeme se podívat do Cu Chi, oblasti gerilové války. Projíždíme kaučukovými plantážemi a stavíme u jakéhosi skanzenu. Hned na úvod dostáváme propagandistickou masáž, kterak se hrdinní obyvatelé vesnic z oblasti Cu Chi bránili zlým americkým imperialistům, samozřejmě za pomoci Strany. Dokument, který nám pouští, je v tomhle duchu, ale zdejší vesničané byli tedy opravdu borci. Dokázali s pomocí primitivních nástrojů typu lopatka vybudovat rozsáhlý systém obyvatelných podzemních tunelů, úkrytů a pastí. Měli tam i kuchyně speciálně vymyšlené tak, aby z nich nevycházel kouř, záchody, někde prý i místnosti pro dobytek. A samozřejmě také „klubovny" pro schůze výborů Strany.

Život v tunelech byl dost těžký, všude byla tma a obtížný či rovnou jedovatý hmyz. Američanům se ovšem nikdy nepodařilo tunely zničit a nepřítele z nich vyhnat. Málokdy se jim podařilo objevit tajné vchody a východy z tunelů, a pokud ano, nikdo se nechtěl vydat na průzkum kvůli nastraženým pastím a dalšímu nebezpečí.

Některé úseky tunelů jsou vybetonované a je do nich možno vlézt. Je to docela klaustrofobický zážitek, protože jsou dimenzované na zdejší obyvatele, kteří jsou drobní a hubení. Ve skanzenu je také možno vidět autentické krátery po výbuchu pumy, najdete tu i výstavku různých typů bomb, které Američané vrhali na tohle území.

O kus dál je prodejna suvenýrů a také střelnice, kde si můžete zastřílet ze zbraní používaných ve vietnamské válce. Nikdo z nás střílet nešel, čehož později lituji, protože kde jinde si obyčejný smrtelník může beztrestně vystřelit dávku z AK-47 nebo M60?

Po návratu do Ho Chi Minh City se jdeme ještě podívat do muzea války, kde jsou vystavené různé zbraně, bomby, tanky a letadla. Jsou tu i fotky z války a další dokumentace zvěrstev, které tu Američani prováděli. Místama je to hodně nechutné, prostě válka. Na Vietnam svrhli několikanásobek bomb použitých v celé druhé světové válce, kobercové bombardování, napalm a tak dále. Nechybí tu ani citáty velitelů amerických vzdušných sil: „We're going to bomb them back into the Stone Age". Chemické zbraně tu taky napáchaly dost škod, Američané používali defolianty (nejznámější Agent Orange) pro plošné „odlidštění" džungle, kde se skrýval nepřítel. Další herbicidy byly použity pro cílené ničení úrody za účelem vyvolání migrace obyvatel. V některých oblastech se dodnes rodí spousta dětí s vrozenými vadami a půda je natolik kontaminovaná, že není možné tam nic pěstovat.

V muzeu jsme strávili celý zbytek odpoledne a večer jsme vyrazili na večeři s Kaiovým stýčkem. Vydatně prší, ale to je tady v září normální. V jižním Vietnamu panuje tropické klima, kdy se střídá období sucha a období dešťů. Chytřejší z nás (tedy já) si přivezli bytelnou pláštěnku z Prahy, ostatní jsou odkázáni na zdejší modely z tenkého igelitu za tři koruny, které vydrží sotva půl dne. Jsou dělané na hubené a malé Vietnamce, takže než se do toho Evropan nasouká, roztrhne to na dvou místech. A i když se to podaří, končí rukávy v polovině předloktí.

Večeře je neuvěřitelně dobrá, strýček nás vzal do lepší restaurace, kde vaří vyhlášená kuchařka z pětihvězdičkového hotelu a je to opravdu znát. Dáváme si rybu, tofu, hovězí a kuřecí maso, sépie a závitky, všechno výborné. Pak přinášejí misku s něčím, co vypadá jako žampiony a k tomu další misku s fialovo-růžovou omáčkou. Je to místní specialita, nějaký druh zeleniny s krevetovou omáčkou. Jsme varováni, že krevetová omáčka je „trochu silnější", než ta rybí a tak se všichni bojíme ochutnat. Abychom neurazili, dva se odvážíme a musím říct, že to byla ta nejodpornější věc, kterou jsem tu jedl. Chutnalo to jako rozmačkané a značně uleželé krevety. Samozřejmě, proti gustu… Ale kromě téhle smradlavé speciality je zbytek večeře naprosto luxusní.