Nejrozjetější profesor? Na FSV učí goregrindový Weedman

Skromný sklepní prostor osvětluje jen bledé modré světlo. Pár čísel nad špinavou podlahou se rýsuje malé pódium, kterému dominuje široká postava zpěváka. Solidní pupek schovává pod dresem hokejových Mighty Ducks, na krku mu visí budík a do čela má naraženou kšiltovku. Tvář mu zakrývá fosforeskující maska, v ruce svírá mikrofon a kolem očí mu do tmy svítí listy marihuany.

Zhruba třicítka rozjetých fanoušků si žádá přídavek. Prostorem začnou dunět rychlé údery bicích, do kytary se opře tmavá postava schovaná za rudou maskou, z níž vystupují symboly trávy. Weedmanova podladěná kytara se ztrácí v Potdoggově zpěvu, jenž připomíná chrčení poraněného kance, který v jasném rytmu frázuje do hudby.

Dav pod pódiem sebou začne zmítat, tancovat a máchat kolem sebe rukama do hudby, která někomu, kdo se tady ocitl náhodou, musí připadat jako deathmetal šmrncnutý špetkou techna a hip hopu. Z rozjařeného davu se někdo vyšplhá na pódium a trochu nemotorně se vrhne do rukou lidí pod sebou. Ani ne za minutu je konec, kapela Pothead - což se dá přeložit zhruba jako Zkuřka - se loučí. Jde se trochu opít a zapařit na kluky, co jdou po nich. Večírek ještě nekončí.

Ideál učitele

Pokud se rozhodnete studovat Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd UK, máte poměrně solidní šanci, že narazíte na Jirku Kociana. Jako doktorand Institutu mezinárodních studií už je na fakultě k zastižení třetím rokem. Učí, organizuje letní školu, jako koordinátor má na starosti anglické magisterské programy a samozřejmě taky bádá.

Jirka Kocian při osobním setkání působí přesně tak, jak byste čekali. Na první pohled máte před sebou skoro až klišé mladého univerzitního učitele. Inteligentní, přemýšlivý, zpočátku trochu stydlivý, oblečený ve svetru neutrální barvy, s cigaretou v ruce a několika krabičkami v záloze. Není divu, že když je potřeba reprezentovat fakultu nebo Institut, volba padne často právě na něj. „To znamená, že když je někde nějaká akce, kde je potřeba strčit nějakýho týpka kterej bude milej, usmívat se a říkat něco rozumného, tak mě tam pošlou," shrnuje.

Jenže tenhle vzorový profesor má zálibu, která se k práci za katedrou moc nehodí. Večer odhodí sáčko, přijme identitu Weedmana, nasadí masku pomalovanou symboly hulení, na kytaru hraje něco, o čem by spousta konzervativnějších lidí zapochybovala, jestli jde ještě vůbec o hudbu, a čas od času se pustí do zpěvu, o kterém sám mluví jako o blití.

„Kolegové na univerzitě už mě znají a vědí, že jsem relativně otevřenej člověk a nemám v dnešní době žádný velký limity z hlediska toho, co bych dokázal odmítat. Samozřejmě nemám rád xenofobii, rasisty, pravicovej extrémismus a tak podobně. Tohle se ale projevuje všech rovinách, ve kterejch existuju," říká.

Zhulenecká image

Jirka Kocian už má za sebou angažmá v blackmetalových a deatmetalových kapelách, momentálně se mu ale s projektem Pothead daří v jiném z nekonečné řady metalových subžánrů - v odnoži grindcoru známé jako goregrind.

„O klasickým grindcoru by někdo řekl, že to je chlívní deathmetal. Někdo by řekl, že je to hodně tvrdě zahranej punk, ale každopádně to měla bejt hudba, která je cíleně chaotická. To, do čeho spadá Pothead, je goregrind. Což spíš, než že by charakterizovalo hudbu jako takovou, charakterizuje témata. Spíš je to hodně gore, jak se říká," vysvětluje Jirka.

Možná ještě víc než v ostatních subžánrech metalu je v goregrindu důležitá image kapely, někdy skoro důležitější než samotná hudba. Typická je komiksová nadsázka a témata prolínající se metalem tam a zpátky jako smrt a znásilnění, hniloba a podobně. Pothead v tomhle ohledu trochu vybočují a pečlivě si budují image huličů - od názvu kapely, přes jména skladeb, grafiku alb a pseudonymů jejich členů. „Dneska nezávisle na tom, co Pothead dělá za hudbu, se na to chytaj lidi, jen proto, jak to vypadá. Kvůli tý polokomiksový zhulenecký image," myslí si Jirka.

Nejdřív grafika, potom hudba

Jirka neskrývá, že celý koncept huličského goregrindu vzniknul dříve než kapela a hudbu samotná. Nápad se zrodil v hlavě Bizára, duchovního otce, uměleckého vedoucího a hlavní hybné síle kapely, který si uvědomil, že neexistuje goregrindová kapela, která by pracovala s podobnou tématikou.

„Je to zajímavý, ale dneska už v kapele skoro nikdo nehulí. Neříkám, že vůbec ne, ale kleslo to na minimum. Transformovalo se z toho, že hulim, tak udělám kapelu o hulení, protože to je sranda, až po to, že mám kapelu, která na rozdíl od jinejch nepodává tu komiksovou nadsázku přes střeva a rozsekaný děti. Uděláme to mírumilovný, uděláme to celý, aby to byl vtip, takže pro mě je to celý taková divadelní vrstva. Není to úplně o identitě," tvrdí.

Bizár, který si pro potřeby Pothead říká Potdogg a v civilním životě je čerstvým otcem, poctivě buduje koncepci, kterou zbylí členové kapely včetně Jirky s radostí přijímají. „V týhle hudbě nemáš prostor vyjádřit se textově. Vzhledem k tomu, jak jsou koncipovaný vokály, kdy je to to nejchlívnější blití, jaký může člověk vůbec vydat, celá ta tématika se musí odehrávat v názvu písniček, v názvu kapely, image a grafickým podání," vysvětluje Jirka.

Pothead tak doprovází veškeré svoje počiny grafikou kombinující specifickým způsobem metalovou typografii, odkazy na hip hop a zkouřenecké komedie jako How High a spol. Skladby mají názvy jako We Wanna Weed, Suffocated by the Too Huge Bong Hit nebo Ganja Jihad a Pothead si samozřejmě poctivě hlídají i image jednotlivých členů kapely. Hokejové dresy, kšiltovky a skateové mikiny doplňují zdobené masky s marihuanovými listy v barvách spojovaných hlavně s reggae.

"Žádnej průkopník"

Hulení a metal, to nejsou zrovna věci, které by si člověk spojoval s úctyhodnou Univerzitou Karlovou. Respektive, se studenty celkem jo, ale o profesorském sboru téhle středověké instituce člověk může mít trochu jiné mínění. Zdá se ale, že na Fakultě sociálních věd Jirkova soukromá záliba nikoho nepobuřuje.

„Nestalo se mi ale, že by za mnou někdo přišel a říkal, tohle byste neměl dělat. Tady musíte být seriózní. Dělám svou práci dobře, a to jim musí stačit," dodává. „Já navíc nejsem v tomhle žádnej v průkopník. Pravda, nevím o tom, že by někdo na katedře hrál přede mnou goregrind, ale u nás je hodně lidí, kteří jsou podobně liberální, a který jsou přitom o patnáct dvacet let starší než já," popisuje poměry ve svém okolí na univerzitě.

„Jak ty lidi začneš víc poznávat, tak poznáš, že ten člověk, kterýho ses na zkouškách děsně bál, když si ještě studoval, tak je děsnej fanda do hulení a tak," dodává. Večerní běsnění v goregrindové kapele, zdá se, není na Univerzitě Karlově handicap, možná spíš naopak. Jak Jirka říká, ve finále mezi hraním v Pothead a přednášením na FSV není zase takový rozdíl, v mnohém se tenhle zážitek podobá.

„Vždycky je to trochu adrenalin a tenhle adrenalin na mě funguje úplně stejně na koncertech, jako když mám veřejně mluvit. Trochu se mi zatemní oči, přepnu se do jinýho módu a přestanu si všímat materiálního světa, stoupnu si a mluvim. V tý chvíli mám stejnej pocit, jako když jdu večer s kytarou na pódium," zakončuje Jirka.