Největší arkádová herna v Evropě

Poprvé se mi arkády do hledáčku dostaly už jako prckovi, když jsme s rodiči jezdívali na rekreační pobyty na Ostravici. Pamatuju si jen to, že moje kapesné v těchhle mašinách mizelo, jak naděje v tunelu Blanka. Tam jsem je taky viděl naposledy a tak mi zůstalo jen pár rozmazaných vzpomínek. Když jsem se dozvěděl o projektu zapáleného sběratele Jana Orny, těšil jsem se jako blázen.

Zvenčí herna připomíná spíš nějakou tématickou westernovou restauraci. Při vstupu tě ale nakopne ta stará nefalšovaná gamerská atmoška, mírné přítmí a odlesky světýlek, které jsou v podstatě na každém kroku. Nostalgicky se mi rozklepaly kolena, když jsem spatřil sérii čtyř dílů Mortal Kombat. Tady se mi líbí, tady jsem doma a můj novej vysněnej strejda je odteďka Jan Orna.

VICE: Proč jste založil arkádovou videohernu?

Jan Orna: Jednak jsme byli gameři. Já patřím do generace, která vyrůstala u černobílých obrazovek, a vrchol toho hraní pro mě byl barevnej obraz. Ty jsme vídávali jen v maringotkách na poutích a tam to i vzniklo. To moje nesmyslný přání si jednou nějaký automat pořídit.

Takže jste hrál už od malička?

Hry mě vlastně provázely celým dětstvím a pubertou. Pak už na hraní nebyl moc čas. Později mi to ale chybělo, tak jsem se dal na Nintendo NES a podobné konzole, na kterých se daly hrát právě ty hry z automatů.

Je lepší konzole, nebo automat?

Automat je vždy top verze. Dělají se unikátně pro určitou hru. Více RAMky, méně omezení, lepší zvuk. Dneska už se to sice říct nedá, protože nový automaty jsou prostě směšný. Tenkrát byl ale mezi konzolí a automatem obrovskej rozdíl.

Jaký byl první automat, který jste si pořídil?

To byl Klax, ještě ho tady někde máme. V tu chvíli jsem si řekl, že už má moje dušička pokoj. Pak mě napadlo, že bych jich chtěl víc. Tak jsem si pořídil druhej, třetí, čtvrtej, a když jich bylo dvacet, tak jsem tomu úplně propad.

To jste je měl všechny doma?

Doma, v garáži. Auta stály na ulici. Když se to rozrostlo ještě více, stály na ulici i auta mejch kámošů. Měl jsem je i v pracovně a pak už jsem ani žádnou pracovnu neměl. Musel jsem se rozhodnout. Založit muzeum, nebo automaty prodat.

Tak to jste se naštěstí rozhodl správně. Kde se dá vlastně takový automat sehnat?

Z Čech už tyhle arkády úplně zmizely. Většinou je bereme z Německa, Anglie a Itálie, ale bohužel se čím dál tím více musíme obracet na Spojené státy, kde se tyhle mašinky vyskytujou běžně. Když se v zahraničí rušila herna, tak to majitel prodával stálým hráčům. To tu nikdy nebylo. Máme tu dobrou sbírku těch typických automatů z maringotek, takže si teď docela vybíráme.

Podle toho jak Vás baví?

To ani ne. Spíš si děláme takový průzkum ohledně toho, co baví hlavně lidi. Nechceme tu jenom sportovní hry, nebo jenom střílečky. Jsou lidi, kteří projdou kolem naší fantastický sbírky všech čtyř dílů Mortal Kombat a vůbec je to nezajímá. Ale tak by to mělo bejt. Nechceme se zaměřit na jeden segment, chceme tu hráče všech her. Na začátku jsme to potřebovali zaplnit, takže jsme brali téměř cokoliv, co jsme dokázali vlastníma rukama opravit.

Teď mě tak napadá, co zahrnuje běžnou údržbu automatů?

Obyčejný věci. Nejprve je musíme umýt. Největší problém jsou základní desky. Pokud se na automatu, kterých je na světě deset kusů, porouchá základní deska, která nemá procesor, tak už nepomůže ani servisák. V Anglii a v Americe jsou ještě poměrně specializovaný lidi. Servis desky jednoho automatu nás přijde ročně na devět tisíc. Většina lidi si myslí, že dalším problémem jsou joysticky a tlačítka. Ty byly ale vyráběny tak kvalitně, aby vydržely minimálně patnáct let, takže s tím není problém.

To muselo stát balík, ne?

V osmdesátých letech si za stejnou cenu člověk koupil auto. Výrobce prostě počítal s tím, že to bude ve špatným, umaštěným prostředí, kde se o to nikdo nebude starat a tak si na tom dali pořádně záležet. To se holt odrazilo v ceně.

No a za kolik se dá arkáda koupit dneska?

Dneska si automat pořídíte zhruba za patnáct tisíc, ale je třeba počítat s tím, že vrazíte prachy do servisu. Za tyhle peníze většinou není v dobrým stavu. Funkční automat se pohybuje okolo dvaceti až padesáti tisíc. Taky záleží, kolik kusů jednotlivý arkády bylo vyrobeno. S tím buď cena klesá, nebo stoupá.

Existuje v Česku arkádová scéna?

V Česku je to specifický. Možná je to tím, že tady byla Železná opona. Když jsme po revoluci vyjeli za hranice, byly arkády v každém obchoďáku a klubovně. Za hranicema to byla součást běžného života. Tady to chybělo. Pak přišly do Česka televizní hry a pochopitelně to všem přišlo lepší, než házet neskutečný prachy do automatů, když si mohli stejnou hru zahrát doma.

Pokud to teda chápu správně, Češi přešli rovnou ke konzolím…

Do jisté míry. Tady si lidi hlavně zvykli hrát počítačový hry, a proto se tak nějak upnuli na emulátory. To je program, přes který si člověk spustí arkádovou hru na počítači. V Česku s emulátory vznikla obrovská komunita okolo serveru Emux, kde se lidi předháněj s největšíma machrama z celýho světa. Lidi co hrajou jednu a tu samou hru třeba dvacet let.

To mají asi pořádný skill, co?

Neskutečnej skill. Neskutečné reflexy. Takový týpek tu přijede a dá napoprvé rekord, o kterej se tu jiní snaží celej víkend. Pro tyhle lidi tu máme turnaje. Čeští hráči mají specifický skill v tom, že si jej na rozdíl od zahraničních hráčů vypěstovali na emulátorech.

Co sem vlastně lidi táhne?

Z velké části nostalgie. Většinou tu chodí lidi, kteří kdysi hráli arkády právě v těch maringotkách nebo v Praze v Bílé Labuti a teď se jim po tom stejská. Vlastně se do jisté míry všichni známe. Pak tu hází nostalgický slzičky, protože vzpomínají na dětství a na všechno to krásný kolem. Spíš než skupinu klientů si vytváříme komunitu arkádistů, kteří maj stejný vzpomínky jako my.

A chodí tu spíš gameři, nebo nostalgici? Co třeba holky?

Ženskejch tu jezdí neuvěřitelný množství, což je super, protože jsme se báli, že to bude taková nerďácká stodola plná slzejících čtyřicátníků. Jezdí tu i hodně mladejch hráčů. Ti se tu ale někdy nudí. Špatná grafika, nemotorné zpracování, není to 3D. To je ale právě to, co nás baví. Spíš se tu baví tátové, než synové. Často sem chodí i páry. Holky si zahrajou nějáký logický hry a kluci jdou po všem možným. Někdy tu máme i lidi ze zahraničí.

Takže to je taková další turistická atrakce.

Dá se říct. Turisti se nás někdy ptaj, co by si v Praze mohli nechat ujít, aby stihli zajít do naší herny. Pošlou mi program, já na to kouknu a řeknu jim: „Máš tu na programu Karlův most, Hradčany a Museum Kampa Takže v sobotu dopoledne máš volno, přijeď, protože muzeum moderního umění vidět nepotřebuješ."

Jaký automat je tu nejstarší?

Pong Challenge z roku 1974. Klasický černobílý pong.

Která arkáda tu dostává nejvíce zabrat?

Do pinballů nám lidi často kopou a to nevidíme rádi.

A co si nejraději zahrajete vy sám?

Já tady automaty nehraju. Jsem sběratel a není pro mě důležitý trhat rekordy nebo vědět, jak dostat bosse ve třetím levelu R-Typu.

Stalo se vám někdy, že hráč nechtěl přestat a museli jste ho vyhazovat?

Často. Moudrému napověz, hloupého kopni. Když už je po zavíračce a lidi pořád hrajou, vypneme automaty, u kterých nikdo není. Pak vypneme i světla, ale některý lidi to neodradí a hrajou dál. Když jim to pořád nedochází, tak vypneme jističe. Někdy se vztekaj, že měli rozehraný turnaj, ale pak se uklidní a maj o důvod víc příjet jindy.

Říká se, že z hraní člověk vyroste. Co vy na to?

To je prostě blbost. Tyhle barevný virtuální světy jsou forma drogy, která silně podněcuje fantazii. Třeba u těch nejprimitivnějších her, kde letí nějáká pitomá raketka, jsme si vždycky představovali, jaký má ten kosmonaut uvnitř poslání a cíl mise. Vývojářům to asi bylo ukradený a byli rádi, že se jim na tý obrazovce vůbec něco hejbe. Všechno se vlastně odvíjí od kreativity hráče. Jedná se o věci, který budou mít s postupem času stejnou hodnotu jako například malby secesních malířů. Je to forma umění, a pokud bude na světě dost zapálenejch nostalgiků, hraní nikdy nevymře.