Lidé odjakživa rádi sledují lidi, to dává absolutní smysl. Je to trochu jako dívat se do zrcadla, ale zároveň vůbec ne. Srovnáváme, učíme se a kritizujeme jak přátele, tak nepřátele. Co nás na tom ale tak vzrušuje, když vidíme ostatní lidi naživo ve většině případech dokonce každodenně? Pokud zrovna nesedíme zavřený doma. Proč až fetišisticky stalkujeme či sledujeme známé i cizí při nejrůznějších a často dost běžných činnostech?

Není to jen výsada moderní doby a internetu, jak se s oblibou tvrdí. Internet tuhle činnost jenom posílil, poskytl nám další prostředek. Vzpomeňte si ale na gladiátorské souboje, upalování čarodějnic, rytířské zápasy, cirkus, koncerty, divadlo, různé sportovní záležitosti až dnešní reality show a další zábavné události založené na pozorování lidí, často i za vstupné. Lidská ZOO neexistuje, aspoň ne v rozšířené podobě, stejně si mezi sebou takové pozorovací klece vytváříme. Sledování lidí vydělává. Jak jsme se dostali až k reality show a dokonce dalšímu levelu - hraným filmům o reality show? Aplikacím a filmech o aplikacích? Sice ve všech filmech vlastně sledujeme lidi (herce), některé jsou ale přímo o sledování, tak jsem se u nich zamyslela, co nás konkrétně vzrušuje na sledování těch či oněch.

A občas nám nezbývá nic jinýho. Určitě víte, jaké to je cítit odmítnutí. Někdy ani nemáme odvahu nebo možnost se svými potencionálními protějšky mluvit a zůstáváme v pozadí jako zhrzené stíny jednoho z největších citů. Možná je to občas ve výsledku ještě vzrušivější, protože přežívání v představě a snech nikdy nemůže skončit takovým zklamáním jako přehoupnutí náklonnosti do reality. Už Romeo se ocitl pod Juliiným oknem bez pozvání, jako nějakej starej perverzák. Chyběl mu jen baloňák. Možná by udělal líp, kdyby byl zůstal u představ. V Okně do dvora hlavní postava pozoruje naopak z okna, setkáváme se se stalkerstvím v reálném životě – použitím dalekohledu. Klasickou osvědčenou metodu využívá snímek Disturbia a Shia LaBeouf v jedný ze svých prvních rolí. Teenager zavřenej v domácím vězení má pochopitelně roupy, sleduje sousedku a oba je dostane do problémů. A tak to často bývá. Z běžnýho sledování se začnou klubat neočekávaný skutečnosti, jinak bychom se na to asi koukat nevydrželi.

Sledovat lidi, co jsou v něčem odlišní, je vždycky lákavý. Když má někdo postižení nebo nedostatek, chybí mu noha nebo mu něco přebývá, je těžký to ignorovat, spíš to přitahuje pozornost. Říkáme si, jak takovej člověj žije, když kolikrát nejsme schopní fungovat v těle, co takový nedostatky nemá. Ve své době pobuřující film Zrůdy z roku 1932 sleduje partu cirkusáků, lidí, kteří jsou svým vzhledem odsouzeni k tomu z něj těžit jako živoucí lidská podívaná. Vidíme je jako lidi řešící běžné problémy – lásku, odmítnutí, úspěchy a neúspěchy. Stejně jako v projektu známého experimentátora Christopha Schligensiefa Freaks 3000, parodujícím známé pěvecké reality show, obsazením lidí od dokonalosti dost vzdálených, což je ale právě dělá pro sledování dokonalými. Podobně pracoval politicky už před lety s přistěhovalci ve Vídni, ve svém prostředí taky odlišnými, které nechal zavřít do kontejnerů na náměstí, aby veřejnost hlasovala koho vykáže ze země jako prvního. Fiktivní pokus Bitte liebt Österreich vypovídá o společnosti lidí, co se považují za „normální" asi víc, než cokoliv jiného.

…abychom je nemuseli dělat sami? Koukáme na sport, kolikrát nemusíme jít ani na zápas, stačí si to pustit doma v televizi. Kdysi aspoň lidi museli zvednout zadek, aby se mohli podívat na upalování čarodějnic, jako můžete prožít třeba při sledování Vávrova filmu Kladivo na čarodějnice, chodilo se ale koukat i na veřejný popravy. Za dob antiky se zase lidi bavili na tribuně nejrůznějšími zápasy na život a na smrt a z toho těží film Gladiátor.Dneska na násilný zápasy kouká v kině/televizi leckdo, tam je to ale jenom jako, kromě dokumentů. Chodili byste ale místo na fotbal fandit třeba na popravy vězňů?

Jo, myslím tím všechny reality show, co jsou po celým světě tak populární. Sledujeme je rádi nejspíš proto, abychom si mohli říkat buď jak jsou ti lidé hloupí, že do toho šli, nebo jak jsme zbabělí, že jsme do toho nešli my. Obdiv střídá závist a nenávist. Někdo se pro naše pobavení snaží prozpívat ke slávě nebo dostat/přežít na ostrově, jak tomu má být v u nás nejnovějším Robinsonově ostrově . Jeden z filmů k tématu se jmenuje přímo Reality a vypráví o muži, co se přihlásí do italské verze nejznámější a nejrozšířenější reality show Velký bratr, vycházející z Orwellova románu 1984. Podobně se jmenuje i americký dokument o muži, který se pro slávu rozhodne založit vlastní reality show nazvanou America's Craziest Party Girl, jeho vlastní tým se však spikne proti němu. Formanova Truman Show pak představuje postavu muže, který celý život netuší o tom, že je sledován ostatními jako televizní celebrita. Jeho život se ukáže být pouhou kulisou. Novější film Gamer s Gerardem Butlerem těží z existence simulačních her, jinak anonymních, pomocí kterých existují lidé jak v realitě, tak imaginárním světě svých tužeb a přání.

Na internetu najdete skoro všechny. Kdykoliv člověk uslyší cizí jméno, může si ho zadat do Googlu a udělat si o člověku představu podle toho, co o něm říká virtuální svět. Občas se ale stane, že si vyhledáme někoho, koho známe a myslíme si, že o něm víme všechno a najednou se objeví třeba v pornu. Ale to už je spíš na jinej článek. Všechen online stalking se ještě posílil Facebookem, o jehož vzniku a zakladateli Marku Zuckerbergovi vypráví film The Social Network, novinkou ohledně sociálních sítí je ale film Nerve: Hra o život, který právě jde do kin.

Pochází od tvůrců zabývajících se v podstatě od začátku své kariéry sledováním lidí a jejich chováním na sociálních sítích. Možná jste slyšeli o novém výrazu Catfish. Vznikl podle stejnojmenného dokumentu Henryho Joosta a Ariela Schulmana, kde se právě Schulmanův bratr nechá po internetu napálit svou známostí, ze které se nakonec vyklube někdo jiný. Tvůrci na tom následně postavili celou show, kde pomáhají lidem k setkání s dlouhodobými známostmi po internetu. Jejich nový film Nerve: Hra o život vede příběh skrz mobilní aplikaci a ukazuje, co nás vzrušuje v současnosti a vzrušovalo odedávna, jen to má novější formy. Klasická hra Vadí nevadí nabírá v online verzi nečekaných obrátek. A vy jste spíš pozorovateli nebo hráči?

Vzrušují nás různý věci a nový technologie nám čím dál tím víc pomáhají se aspoň virtuálně uspokojit. Narážíme přitom ale na spousty morálních otázek visících ve vzduchu, je to přece jenom pořád jenom nějakej způsob neosobního, neodhalenýho nebo naopak záměrnýho otevřenýho sledování někoho jinýho. Čím dál tím víc se spokojujeme s neexistujícími vztahy, vytvořenými dojmem, že máme někoho napozorovanýho a zdá se nám blízký. Na ulici zdravíme herce a jiný celebrity, připadá nám, že už se dávno známe. Zdravíme lidi z Facebooku, protože jsme je taky někde viděli. Sledujeme odjakživa, ale máme najednou mnohem víc informací (i když třeba mylných) a začíná to být nebezpečný. Follow se zdá být slovem budoucnosti, ať už sledujeme lidi nebo následujeme neživou aplikaci.

Nerve: Hra o život má svou českou premiéru dnes, tedy 8. září. To jenom abyste věděli kdy někoho followovat směr kino…