Poslední ostrov

Lampedusa a mediální lži

Tohle je to, co viděl rybář z druhé fotky: zhruba 60 přistěhovalců čekajících na autobus, který je odveze k molu a později do vnitrozemí Itálie.

Lampedusa je nejjižnější ostrov Itálie. Je tak jižně, že je vlastně blíž Tunisku (167 km) než Sicílii (205 km). Je tak jižně, že je geograficky níž než Tunis nebo Alžír.
Samotný ostrov je docela malý: 6.300 obyvatel. Není proto nikterak překvapující, že italská vláda a média začali mluvit o "přistěhovaleckém poplachu" a "Lampeduské krizi", když kolem poloviny února ostrov zaplavilo 3.500 severoafrických utečenců po pádu Ben Aliho v Tunisku. O měsíc a půl později už bylo na ostrově trvalých utečenců (alias squatterů) 5.500. Struktura s Orwellovským jménem "Centrum identifikace a vyhoštění" (ano, přesně jedna z těch Orwellovských institucí co by se dala definovat jako "dočasné útočiště" nebo spíš "ilegální vězení kde jsou zadržovány na dobu neurčitou nevinné osoby"- záleží na vašem úhlu pohledu) byla obsazena 2.500ti osobami, ačkoli její kapacita nepřesahuje 800 osob.
Noviny začaly okamžitě mluvit o tragédii a počet příjezdů uprchlíků na ostrov od února vyčíslily na něco kolem dvaceti tisíc. Psalo se také o naštvaných lampedusanech, o tom, že se celý ostrov stal jedním velkým uprchlickým táborem: bez vody, bez elektřiny a bez potřebných zdravotnických opatření. 28. března po vylodění celých dvou tisíc osob během jediného dne začal ministr vnitra Maroni s programem násilného odesílání utečenců zpět do vlasti. Vyjádřil se ve smyslu, že z dvaadvaceti tisíc utečenců přítomných na ostrově jich jen zhruba 2.000 žádá o azyl jakožto lýbijští běženci na útěku z války, ostatní jsou jenom "obyčejní" běženci z Tuniska. A Maronimu se nikdy špinavý běženci nelíbili.

30. března ostrov navštívil náš milovaný Silvio "Sedni-si-mi-na-obličej" Berlusconi, prvotní příčina našeho každodenního vzteku. Berlusconi oznámil, že: 1. přesune všechny přistěhovalce,  2. navrhne Lampedusu na Nobelovku za mír, 3. promění ostrov v daňový ráj, 4. začne na ostrově projektovat golfový hřiště a kasíno, 5. si na Lampeduse koupí vilu.
Po týhle Silvio-show dostala zhruba polovina běženců dočasné povolení k pobytu a byli rozeseti po nejrůznějších uprchlických zařízeních po celé Itálii, aby se pak následně pokusili pokračovat dál, do Francie (a to i přesto, že francouzské autority neuznávají italské povolenky k pobytu). Druhá polovina pak byla vrácena zpět do Tuniska. Výsledkem je, že tu máme 20.000 tunisanů, kteří jsou odpinkávaní tam a zpátky po celý Evropě a to nejlepší co je čeká je násilný návrat do Tusniska. Španělsko a Německo si začalo stěžovat na neustálý příliv přistěhovalců přicházejících z Itálie. Francie je posíla rovnou zpátky. 11. dubna došlo po vzbouření v uprchlickém táboře k požáru v centru Lampedusy, což vedlo k dalším vyhoštěním. Bylo nám řečeno, že situace je pro lampedusany nebezpečná, dramatická. Noční můra.

Mezitím, co přijížděli další lodě, co tisíce přistěhovalců putovalo bezcílně mezi evropskýma celnicema a hranicema, náš kámoš Guido Gazzilli se vrátil ze svýho výletu po tomhle ostrově. A první věc co nám řekl byla: "Takže, noviny jsou plný úplnejch sraček."

A tady vám předkládáme co viděl a nafotil během svýho pobytu na ostrově.

Sem přijíždějí autobusy. Fotky imigrantů vybraných k opuštění ostrova jsou první plány z týhle scény, která se opakovala každý den kousek od "hory hamby". Mnoho z nich tady trávilo celé dny doufajíc v nějakou loď, co by je odvezla pryč. Mnoho dní lodě nemohly vyplouvat kvůli špatnýmu počasí, alespoň podle toho, co říkaly autority. Představte si, že něco takovýho řeknete někomu, kdo právě přežil pětadvaceti hodinovou plavbu Středozemním mořem na malý rybářský kocábce s dalšíma dvanácti lidma.

Přijel jsem na Lampedusu a v hlavě měl jediný slovo "pohroma", asi tak jako všichni italové tou dobou. Bylo to na titulkách snad všech novin, jako hlavní zpráva v televizním zpravodajství, probíralo se to v talk-shows. Byl jsem zahlcenej fotkama a pochopil jsem, že lampedusani jsou dost naštvaný, že nevychází ze svých domovů, maj zničenej život a že ostrov je přílivem emigrantů trvale poškozenej a soustavně ničenej. Chtěl jsem tuhle situaci vidět na vlastní oči, vyfotit si pár fotek, a třeba dát dohromady nějakej příběh o Lampeduse a jejích obyvatelích.

Ovšem ve chvíli kdy jsem vystoupil na ostrově jsem ihned pochopil dvě věci.
Za prvý: Lampedusa vypadá spíš jako severoafrický a ne italský rybářský městečko, jsou to ty barvy, dřevěný loďky, oranžový světlo, tráva spálená sluncem…a i obličeje místních lidí vypadají víc africky. Lampedusani jsou tmaví a protože jsou to většinou rybáři mají rysy pěkně vybroušený sluncem. Zpočátku jsem měl dokonce trochu problém je rozeznat od uprchlíků. A za druhý: pochopil jsem, že to, co jsem slyšel, je úplně mimo. To co jsem viděl byl přesný opak toho, co bylo všude slyšet:  já viděl solidaritu, viděl jsem lampedusany beroucí si uprchlíky k sobě domů, viděl jsem jak jim dávají najíst a čistý oblečení. Některý rodiny poskytly přístřeší třem až čtyřem uprchlíkům, někdo jim nabídl k přespání aspoň garáž nebo loďku. Viděl jsem Červený kříž rozdávat dvě jídla denně. A byl jsem fakt v šoku nad neustálym rozdílem mezi realitou, kterou jsem viděl na vlastní oči a tou mediální. Jako obvykle média prezentovala senzacechtivou realitu, realitu daleko děsivější než byla ta skutečná.
Zjistil jsem, že televizní týmy a televizní žurnalistický stars nedělají v podstatě nic jinýho než celý den točit připlouvající a odplouvající lodě v přístavu. Neviděl jsem nikoho, kdo by se snažil dostat mezi místní, kdo by někoho z místních navštívil doma, kdo by se pokusil vyprávět jejich příběhy. A to ve finále vedlo k tomu, že místní se k médiím chovali spíš chladně a stranili se jim. A tím pádem i ke mně. Nelíbilo se jim co se všude o jejich ostrově vypráví, a tak se instinktivně stranili i mně. Jenže pak si nejspíš všimli, že jsem tam sám, bez nějakých asistentů, bez obřích kamer, sak plných kapes a kabelů, a že je jen chci poslouchat a vyprávět jejich příběhy. A tak mi začali otvírat dveře.

Pohled zvenku na "Centrum identifikace a vyhoštění", vypadá jako věznice za svítání. Ministr vnitra Roberto Maroni nedávno ohlásil, že "CIV" je "off-limits" místo pro všechny návštěvníky, média a státní i zahraniční politiky.

S lampedusany jsem pochopil jak moc je pro jejich komunitu důležitý kostel, jako styčný bod pro všechny projevy solidarity a pomoci imigrantům. Kněží a dobrovolníci nabízeli ekonomickou podporu, jídlo a oranizovali sbírky použitého oblečení. Afričani mající už nějaký rodinný příslušníky v Itálii si od nich případně mohli nechat poslat na účet kostela nějakou peněžní podporu. Potkal jsem dva místní dobrovolníky, Pippa a Maurizia, kteří nabízeli utečencům hlavně možnost se pořádně umýt. "CIV" byl přeplněný k prasknutí (s kapacitou 800 osob jich v době mýho příjezdu hostil něco mezi dvanácti až čtrnácti sty) a lidé žili na ulici bez vody, elektřiny a jídla. Pak tu bylo ještě jedno centrum, pouze pro ženy a děti, v prostorách bývalého amerického vojenského areálu z 2. světové války, kde bylo asi 200 osob a ještě jedno pro nezletilý kde bylo něco mezi dvěma až čtyřmi sty děcek. A dalších 5 až 6 tisíc imigrantů žilo prostě na ulici a nespadalo pod žádnou strukturu. Cokoli dělali dobrotvolníci bylo třeba a vypadalo to, že celý ostrov je plný dobrovolníků.
Hodně afričanů se zabydlelo za přístavem, na tzv. "Kopci Hamby", jak ji s obvyklým gustem pro dramatičnost pojmenovaly média. V podstatě byly jen menší hora a kus pláže kolem ní proměněny na prozatimní utečenecký tábor, trochu jako taková prozatimní favela. Každý ráno se tunisani přesouvali do přístavu, kde dobrovolně čekali až na ně přijde řada- odevzdávali se tady autoritám- aby byli naloděni na jednu z lodí, která by je odvezla do italského vnitrozemí do "CIV" ve městě Civitavecchia, Crotone nebo Campobasso. Někteří vypadali jako by jim vůbec nedocházelo, že ještě nejsou ve vnitrozemí, utíkali z táborů, zdálo se, jakoby pro ně nebyl nejmenší problém jít stovky kilometrů po mořský hladině a hlídky je neustále museli hledat, aby je přivedli nazpět.

Pippo a Maurizio mě seznámil s lampeduskou rodinou Matinových, která u sebe ubytovala spoustu afričanů. Je to velice katolicky založená rodina, tatínek je hasič a mají dvě dospívající děti. Přes ně jsem se seznámil s Ahmedem, třiadvacetiletým sympatickým tunisanem, který u Matinů bydlel. Dostal od rodiny oblečení, dovolila mu používat jejich koupelnu, hostila ho dobrým jídlem a kafem, jenže už bohužel v domě nebylo místo, kde by mohl spát a tak spal různě po ostrově, kde se dalo. Během našeho rozhovoru mi Ahmed řekl: "Hned jak jsem přišel k nim domů mi bylo řečeno "Tohle je teď i tvůj dům", měl jsem vážně štěstí, že jsem je potkal." Ahmed měl na sobě košili po starším Matiniho synovi, Calogerovi, a vypadal dost unaveně: střídaly se u něj momenty naprosté euforie a velký nervozity. Na ostrově byl už devět dní a zatím se pořádně nevyspal, snažil se získat povolení k pobytu, aby mohl jít za svým strýcem, který se přestěhoval do Itálie už před lety. Byl šťastnej, že je tady a znepokojen myšlenkou, že by byl poslán zpátky. Jasně, že mezi tolika dalšíma nešťastníkama, co nemohli počítat s podporou jako měl on od rodiny Matiniů, měl opravdu štěstí. Rodina ho dokonce převědčovala, aby na ostrově zůstal s tím, že by mu našla práci v baru. Jenže Ahmeda nakonec přesunuli do jiného "CIV" centra. Před tím, než Ahmed odešel, daroval nejmenší z rodiny, malé Federice svůj korán. A ona jemu na oplátku svůj kříž.

Já jsem chtěl s Ahmedem zůstat v kontaktu, byl jsem v Civitavecchia v "CIV" kde je momentálně držený. A s ním dalších 400 osob. Chci vyprávět jeho příběh a pomoct mu, najít jeho stýce v Agrigentu, na Sicílii. Ahmed mi vyprávěl, že pracoval jako číšník na ostrově Djerba, za 60 euro měsíčně. Chtěl tak našetřit 800 euro potřebných na cestu do Itálie společně s dalším tuctem tunisanů. A loď? Obyčejná rybářská kocábka ne nepodobná těm, co kreslí malý děti když jim dáte papír a pár pastelek. A Ahmedova maminka prodala skoro všechno co měla jen aby přispěla na jeho cestu.
"Odešel jsem kvůli svojí budoucnosti, kvůli svojí rodině," vyprávěl. "Odešel jsem kvůli mámě. A děkuju Bohu, že jsem přežil plavbu a potkal tuhle skvělou rodinu, co mi tolik pomohla. Lampedusani jsou lidi s velkým srdcem, chovají se dobře ke všem: k tunisanům, alžířanům, marokáncům, lýbijcům. Není tady rasizmus, není to tu jako ve Francii. Budoucnost? Prosím Boha, abych měl štěstí, aby se mi povedlo jednoho dne poslat maminku na pouť do Mekky, koupit jí domek a zlatej náramek."

Tohle jsou odpadky z jedné z loděk. Představte si, že se plavíte s dalším tuctem lidí přes Středozemní moře na takovýhle lodičce.

Tohle je Ahmed v domě Matiniů, hned za kostelem, v oblečení co od rodiny podědil. Rodina se chovala naprosto skvěle: vařili klidně až tři kila těstovin a krmili víc jak dvanáct utečenců najednou. Dávali jim svoje starý oblečení. Samozřejmě, že lampedusani byli naštvaní, že se tyhle příběhy nedostaly do médií, ačkoli byly naprosto běžný, víc, než by se mohlo zdát. Bohužel v novinách končily jen příběhy o naštvaných a nespokojených obyvatelích. A taky samozřejmě Berlusconiho "hurá-akce", když přijel ostrov "vyčistit", dost podobně, jako tehdy přijel "vyčistit" Neapol od odpadků. Zase jenom na efekt.

Rybář před lodí, která právě opouští ostrov. Hodně místních se srocovalo u odplouvajících lodí a přáli odplouvajícím hodně štěstí. Možná to má jakousi spojitost s tím, že mnoho sicilanů ví, co znamená opustit vlastní domov a hledat štěstí jinde.

Tohle je provizorní úkryt, co si pár utečenců našlo na kopci u pláže. Vypadalo to trochu jako nějaký starý skladiště, spalo tam kolem dvanácti lidí a dost to tam smrdělo.

Tohle jsou stany na "Kopci hamby", tady se usadila největší část přistěhovalců. Poté, co je Berlusconi odvelel pryč z ostrova, šel jsem nafotit jejich vyprázdněný "domy". někdo v těhle improvizovaných stanech žil i víc než měsíc.

Tohle je příděl těstovin, nebo jak tomu říkali oni "makaroni", co dával každýmu Červený kříž. Viděl jsem jich nespočet opuštěných: na mole, v přístavu, na pláži, ve vodě. Vypadalo to, že jim nechutná. Jeden kluk mi ukázal lékařský potvrzení o intoxikaci jídlem, co po těhle těstovinách dostal. Taky od doktora z červenýho kříže. Takže jo, tyhle těstoviny jim moc nechutnaly, ale často mě zastavovali a ptali se jestli nemám něco silnějšího k pití.