Jedinej způsob, jak přežít práci za barem, je ožrat se

Když se lidi běžně chystaj do práce, hoděj na sebe uniformu, shromáždí svý poznámky a zkontrolují emaily. To pro mě neplatilo. Abych odvedla dobrou práci, stačilo oprášit pár flašek lacinýho vína.

Na vysoké jsem si vydělávala na večírky v baru. Za takový kapesný bych si byl mohla dovolit aspoň koupit Merlot za sedm liber místo toho, abych se snažila šetřit krabicákama. Ukázalo se ale, že to nebylo třeba – pila jsem jen v pracovní době.

Aby si barman užil svou práci, musíte mu dovolit se napít. Obecně platí, že ponecháte-li zaměstnancům neomezenej přístup k alkoholu, zachráníte jim zdravý rozum; zákazníci totiž netuší, jak moc jsou otravný.

Abych to upřesnila – vysíraj k nevydržení. Typy s přemrštěným sebevědomím, pištící holky, lidi, který bez ustání ťukaj kreditkou o bar, aby si vynutili tvou pozornost… Ti, který se furt omlouvaj, když kvůli nim musíš vyhodit super namíchanej vodka mixér proto, že v něm je místo plátku limety citron. Jo, pak jsi i ty nesnesitelnej.

Většina nadřízených v barech, ve kterých jsem pracovala, by trvalo na tom, aby barmani zůstali během směny střízliví. Maximálně si dali dvě decky vína na účet podniku jako odměnu za dobře odvedenou práci na konci směny, ale jen v případě, že byla obzvlášť nepříjemná. Když ti začne směna v noci a končí s ránem a zahrnuje obsluhování množství onanistů ještě větším množství alkoholu, je potřeba připravit se na nejhorší už brzy po tom, co vstaneš (a to je tak okolo druhé hodiny odpolední vzhledem k tomu, že pracuješ v noci). Náš bar ale nebyl populární jen tak pro nic za nic – dát si panáka s barmanem byla povinnost. Když jsem dala někomu do pití nesprávný ovoce, bylo to jedno, prostě bych si ho pak kopl sám. A jaj, stalo se mi to tak dvakrát třikrát…

Takhle jste prostě nemohli nemít dobrou náladu. Všichni ostatní jsou na plech, jen ty jsi jedinej, komu se za to platí. Holky na sračku se snažily mě přes bar obejmout nebo mě brát kolem ramen a zatímco jsem sbírala sklenice, držely mě ve svém agresivním sevření jako rukojmí a křičely mi do obličeje, že se jim kurva líbí můj účes. Kdybych byla střízlivá a ve spěchu bych se snažila narvat všecky sklenice od piva do myčky, na tyhle voloviny bych neměla čas. Ale byla jsem opilá, takže jsem je objala taky a opáčila jsem: "Ne, tvý vlasy jsou kurva úžasný!"

Během směn jsem se se zákazníky spřátelila. Kdybych byla střízlivá, nenáviděla bych je. Mohla jsem takhle přijmout pozvání na panáka, místo toho, abych vyhazovala peníze rovnou do koše. Lidi na oplátku zbožňovali náš bezstarostnej přístup. Dali si s váma rádi panáka a připíjeli na náš přátelskej, nezřízenej bar. Rádi se vraceli na místo, kde nebylo divný, že nás znaj jménem a my je.

Bylo tu pár situací, kdy se nevyplatilo kombinovat alkohol a práci, obzvlášť na místě s tak osekanejma pravidlama. Kdyby se strhla rvačka, nikdo by nebyl natolik střízlivej, aby ji rozehnal. Měli jsme vyhazovače, ale dost starý, a byli dobrý tak akorát k tomu, aby každýho zkontrolovali, a když bylo třeba, asertivně odepřeli vstup náctiletým, na což byli pak patřičně hrdí (přestali mě kontrolovat tak po sedmi měsících, co jsem tam chodil do práce). Když došlo na rvačku, bylo to divoký. Prostě jsme museli jen čekat, až přejde, a pak být po ruce, když se ta spoušť likvidovala.

Lidi měli rádi náš bar, protože se tam dobře bavili. Nechali bychom tě dělat si, co chceš, pod jednou podmínkou – že se budeme moct taky zúčastnit. Protože když už jsi ty lidi nedokázal zpacifikovat, přidal ses k nim. Když totiž vaše práce zahrnuje jednání jen s lidma pod vlivem, někdy je jediným řešením, jak přežít sedm hodin týhle šichty, a ještě si to užít, se opít taky.