Český slavík jako symbol kolektivní pasivity

Umění se daří nejlépe za časů nejhorších. Neexistuje pro jeho existenci totiž lepší konstelace, než když se jeho sdělení snaží někdo umlčet. Pro umělce je tedy ideálním časem pro tvorbu doba jakéhokoliv útlaku (u nás například toho komunistického), kdy se jindy osobní a vyhraněné téma jejich díla stává tématem kolektivním, tedy například národním.

Síla těchto děl je v kontextu doby nevyčíslitelná, neboť se stávají dočasnými hymnami a těmi nejsilnějšími symboly boje proti společnému nepříteli. Z jejich autorů či interpretů se tak záhy stávají bardi, kteří nám svou odvahou dodávají odvahu naši, potřebnou k velkým činům.

I to je jeden ze zásadních důvodů, proč u nás v podstatě od revoluce zažíváme postupnou smrt české písně. Pozbýváme totiž tématu, které by se nás všech týkalo. Nezbývá nám tak, než tiše přihlížet, jak se jedna z našich nejsilnějších uměleckých forem ztrácí v balastu prázdných slov.

Český písničkář je přitom nedocenitelný úkaz. Everyman nejhrubšího zrna vyzbrojen ve většině případů pouze kytarou, a přitom vlivnější než kterýkoliv politik. A to právě proto, že je jedním z nás.

Není se tedy čemu divit, že dnes, na konci roku 2015, je v naší zemi, která se pod taktovkou otevřeně štvavých médií zmateně plácá v pojmech: uprchlická krize, demokracie, islám, sluníčkáři, totalita, terorismus, velká poptávka právě po hlasu, který by způsobem, pro celý národ srozumitelným, udal obyčejnému lidu společný směr.

Někoho s potřebným charisma a odvahou k tomu, vzít na sebe toto břímě a ukázat nám pomyslnou cestu, či alespoň schopností pojmenovat "problém" způsobem, který má předpoklady k tomu instantně zlidovět.

Stoupající popularita písně Mešita i jejího interpreta Tomáše Hnídka alias Tomáše Ortela, potvrzena dvěma, ať už sebevíc bezvýznamnými hudebními cenami, tak není nic výjimečného či nečekaného.

Je jen krutým obrazem toho, jak pasivními jsme se stali, uhnízdění ve virtuální realitě sociálních médií, příliš zaneprázdnění nekonečným sdílením nesčetných glos o "náckovi, kterej má dva slavíky" a rádoby vtipných koláží na to, aby byl náš hlas reálně slyšet v ten správný čas na pravém místě.