Stopařčin průvodce stopováním

Stopování je jedna z činností, o který člověk odmala slyší ze všech stran, jak je to nebezpečný. Ve zprávách nepoukazujou na úspěšný stopaře a jejich nový kamarády, ale spíš na ty, co stráví zbytek svého života v cizím sklepě nebo rozkouskovaný na více místech, což sice možná byl prvotní záměr (myslím tím podívat se na různý místa), ale asi ne v takovým „rozpoložení". Stopovat mi vždycky přišlo jako dobrá kombinace zábavně nepředvídatelnýho s ekonomicky šetrným, než se v okolí začala šířit historka o klukovi, co se tomu věnoval dost intenzivně, dokud si při jedný cestě neodskočil na záchod. Když se vrátil a napil z vlastní láhve, povolily mu svaly a aby zachránil svůj holý život (nebo hrdost), musel z auta vyskočit. Aniž by mu ty svaly začaly znovu fungovat. Víru v krásu svobody stopování ale navrací jiná místní osoba, éterická Aneta Jelínková. Její Facebook přetéká pozitivně neuvěřitelnými historkami a fotkami z cest stopem. Dělá to snad nějak jinak?

VICE: Tvoje záliba si trochu říká o to ti říkat Aneto Planeto. Říkal ti tak někdy někdo?

Aneta Jelínková: Haha, ne, tak mi fakt nikdo neříkal. Navíc zas takovej světoběžník nejsem. Ještě mám ale, doufám, několik desítek let před sebou, tak třeba se mi podaří toho projet tolik, že bude tahle přezdívka na místě.

Kdy tě poprvý napadlo jet stopem a jaký to bylo?

Úplně poprvý jsem stopovala ve Skotsku, kam jsem jela na letní brigádu. Původně jsem to vůbec neplánovala, ale vzhledem k tomu, že celá ta brigáda a můj pobyt tam byl dost na punk, musela jsem se dopravovat na jednotlivá místa všelijak. Proto mě tenkrát napadlo to vzít stopem alespoň na menší vzdálenosti. No a chytlo mě to natolik, že jsem se zrovna před týdnem vrátila z dalšího stopovacího tripu a určitě nebyl poslední.

Jak jsi dospěla k tomu, že budeš stopovat ve velkým?

Vedla mě k tomu asi hlavně dobrá zkušenost se stopováním ve Skotsku a zkušenosti lidí, který jsem cestou potkala. Sama nejsem ten typ, co by musel mít všecko co nejvíc nalinkovaný, a tak bylo stopování skvělým prostředkem nejen k dostání se z bodu A do bodu B. I když bych třeba měla peníze na to jet vlakem nebo busem, někdy radši volím stop. Prostě proto, že je super poznat tímhle způsobem místní lidi, podívat se na místa, kam bych se možná za normálních okolností nedostala a zažít věci, který se možná klasickým turistům nezadaří. Tím ale vůbec nezatracuju klasický způsoby cestování – je to hodně o momentální náladě a pocitu.

Kolik zemí jsi procestovala stopem?

Je jich docela dost, ale zároveň by jich určitě mohlo být víc. Rozhodně nejsem žádnej mistr stopování a věřím, že lidí, kteří stopují častěji a třeba i úspěšněji je daleko víc. Možná že ale proto můžu být takovou názornou ukázkou pro ty, kteří nikdy nestopovali a myslí si, že jsou pro to potřeba nějaký speciální skills – nejsou, troufám si říct, že to zvládne skoro každej, kdo se nebojí si stoupnout k silnici se zdviženým palcem. Z Evropy toho mám projetýho stopem dost, převážně Balkán. Potom Kavkaz, trochu Blízký východ a Kazachstán.

Kde to bylo nejsnazší a kde nejtěžší?

Hrozně snadnej byl Balkán nebo právě Kavkaz, třeba v takový Arménii se místní skoro perou o to tě vzít do auta, i když už jich tam sedí víc než by mělo. Naopak překvapivě horší to bylo třeba v Itálii anebo v Kazachstánu, kde na podobným principu funguje zastavování taxi. V zemi je totiž taxikářem každý, a tak je těžký jim vysvětlit, že by tě někam měli dopravit zadarmo.

Stopuješ radši sama nebo s někým?

Stopuju radši s někým, už z toho důvodu, že je to prostě bezpečnější. Se stopováním sice žádnou špatnou zkušenost nemám, ale kdybych tvrdila, že je to stoprocentně bezpečnej způsob cestování, kecala bych.

Jakej typ lidí ti zastavuje nejčastěji?

Je to různý, ale obecně bych řekla, že jsou to pohodový lidi, co buď v mládí sami cestovali a stopovali nebo mají děti v mým věku a cítí potřebu mi pomoct. Pak jsou to samozřejmě třeba řidiči kamionu, kteří si chtějí při dlouhý cestě s někým pokecat a v některých zemích (třeba zrovna v Kazachstánu) si chtěli občas prostě jen „zamachrovat", že vezou blondýnu, protože jich tam moc nemají…

Plánuješ předem, kam chceš dostopovat?

Ne a myslím, že o tom stopování tak trochu je. Pro toho, kdo potřebuje být v daný čas na daném místě, stopování nebude to pravé. Je to tak trochu risk. Někdy dojedeš tam, kam potřebuješ, ještě rychleji než bys jela klasickým dopravním prostředkem. Jindy se ale naopak zasekneš a prostě jsi odkázaná k tomu si najít ubytování tam a řešit to nějak alternativně.

Jak řešíš ubytování během improvizovaných cest? Stalo se ti někdy, že si neměla kde nocovat?

Stalo se mi to párkrát, ale nikdy necestuju úplně bez peněz. Takže jsem vždycky našla libovolnej hostel, napsala emergency request na CouchSurfingu, přespala ve stanu, v kamionu nebo nespala vůbec. Mou výhodou a částečně nevýhodou je, že věci zbytečně nehrotím a vždycky to nějak dopadne. Myslím, že při tomhle stylu cestování musí mít člověk trochu laxní pohled na věc a nezhroutit se, když něco neklapne.

A co místní? Máš nějakej způsob, jak se seznámit nebo spoléháš na náhodu?

Necestuju úplně Zibura style (všechna čest) a nemám úplně povahu na to sama oslovovat místní a sama od sebe se s nimi seznamovat, pokud to není vyloženě při stopování. Všechna ta moje seznámení proběhla tak nějak náhodně – při stopování, přes CouchSurfing, při sezení v parku nebo v restauraci, na bazarech, prostě kdekoliv.

Jakej byl tvůj nejnezapomenutelnější zážitek při tomhle způsobu cestování?

Ráda vzpomínám na každýho, kdo mě kdy svezl, ale nikdy asi nezapomenu na jízdu s bosenským kamioňákem. Vzal nás s kamarádkou z jihu Rakouska až do Česka, uvařil nám čaj a nechal nás přespat v kabině kamionu. Ráno nám nakoupil ty nejvíc éčkový energeťáky, uvařil na připáleným oleji snad kilo buřtů a celkově se hrozně snažil nás co nejvíc pohostit. Přestože jsme si navzájem nerozuměli ani slovo, strávili jsme v tý kabině asi sedm hodin a bylo to hrozně fajn. On na těch dvou čtverečných metrech sice mezitím vykouřil snad karton cigaret, ale vzpomínáme na něj jen v tom nejlepším!

Je vůbec nějaký místo na týhle planetě, kde ses/by ses bála stopovat?

No jasně! Rozhodně nevidím stopování jako nějakou frajeřinu a nejsem zas tak ultimátní hipík, je prostě potřeba znát hranice a vědět, kde už fakt ne. Jak jsem říkala, je to o pocitu, sama bych už proto třeba nestopovala v Turecku – prostě jsem si nepřipadala dobře. Stejně tak bych si stopování odpustila v některých afrických zemích nebo zemích Latinský Ameriky. Kdybych cestovala s chlapem, je to úplně o něčem jiným, ale stopovat jako samotná holka s sebou prostě nese rizika a je potřeba o nich vědět a brát je v potaz.

Co tvoje rodiče, mají o tebe obavy, když jsi na cestách? Povedlo se ti tím už zbourat některý zažitý představy okolí?

Mají o mě obavy a je to úplně samozřejmý a přirozený. Na druhou stranu jsem ráda, že se mi podařilo v mým okolí alespoň trochu odbourat takovou tu představu, že na východ od nás už skoro není civilizace, že přídomek „-stán" automaticky znamená terorismus a tak podobně.

Kdyby sis teď měla představit, že budeš žít mimo naši zemi, kde by to bylo? A kde naopak nikdy?

Já se vždycky hrozně ráda vracím do Česka a absolutně se neztotožňuju s takovým tím panujícím názorem, že Česko je nanic, zaprděný, všichni nosí jen sandále s ponožkama a vozí si řízky v alobalu. Takže mi vůbec nevadí představa žití tady. Nicméně bych si uměla představit žít nějakou dobu asi kdekoliv, momentálně mě láká třeba Portugalsko, Jihoafrická republika, některé země Blízkého východu či postsovětské republiky. Paradoxně bych si ale neuměla představit v postsovětských republikách žít napořád. Svoboda, alespoň v takovém měřítku, jakou ji máme my tady u nás, je pro mě jedním ze základních a stěžejních předpokladů k dlouhodobému životu na určitém místě.

Máš nějakou radu pro člověka, co se stopováním začíná?

Vzít si k sobě parťáka do nepohody, vymyslet si přibližnou trasu do nedaleké destinace (a těch je kolem nás obrovský množství), sbalit si do batohu základní věci, vymyslet si trasu, napsat si první místo na kus kartonové krabice, postavit se k sinici se zdviženým palcem a dobrou náladou a vyrazit. A hlavně – nevzdávat to a nepropadat panice, když prvních pár aut nezastaví.