20 let historie superfanoušků hudebních festivalů

V roce 1994 se Cheryl Dunn a jejích patnáct kamarádů vydalo ze severu na Woodstock – 25 výročí připomínající původní festival nespoutané lásky. Potom, co slyšela historky děcek, co se zkusili dostat do festivalového městečka s předstihem, aby mohli schovat drogy, se Dunn a její partička raději zásobili (a přiznává, "vykouzlili" i několik houbičkových smoothies) pro třídenní festival bláta. "Bylo to k přežití jen pro ty nejvíc ve formě: žádný jídlo, žádný zásoby a auta zaparkovaný 40 mil daleko," vzpomíná Dunn. "Všechno mimo kontrolu, takže rozhodnutí bylo jen na nás: budeme zklamaný nebo nadšený? Nápověda: byli nadšení.

Po dobu dalších třech dnů žila Dunn s kamarády jako jeskynní lidé. "Chodili jsme ven a obchodovali s ostatními tábory, abychom získali jídlo. Pohanský ve všech slova smyslech, ale pak se tancovalo v bahně a tmě na šílenou hudbu," říká. "Byl to takovej příklad lidskýho chování pro mě tolik facinujícího, že se to stalo něčím, co jsem nepřestávala dělat a začala fotit."

Více než posledních 20 let strávila Dunn dokumentováním některých nejvýznamějších hudebních festivalů v zemi, pohlcena mořem potících se fanoušků. Euforické zkušenosti sesbírala pro nedávno vydanou fotoknihu Festivaly jsou dobro. Spojili jsme se s Dunn, abychom zjistili víc o tom, proč jsou festivaly tak ultimátní akt svobody.

VICE: Řekni nám o sobě víc. Jaký druh hudby jsi poslouchala, když jsi vyrůstala?

Vyrůstala jsem v předměstském New Jersey a měla pár starších bratrů, jejichž nahrávky jsem poslouchala, jelikož to konstantně sjížděli. Žila jsem v místě, odkud se nedalo moc snadno dostat. Musela jsem jezdit na kole nebo jet s někým autem do New Yorku – v mým městě nebyly žádný kluby ani malý akce, takže jsme chodili na velký rockový koncerty a tak jsem se k tomu asi dostala, protože zrovna k tomuhle jsem měla přístup ještě předtím, než jsem se přestěhovala do New Yorku. Milovala jsem hudbu a pořád tancovala, všechny tyhle hovadiny, ale jako dospívající jsem chodila hlavně na velký, opravdu velký koncerty. Hádám, že tam to všechno začalo!

Kdy jsi začala poprvé s fotografováním festivalů? Co tě k nim přitahovalo?

Kamarád měl dům na severu států a asi 15 z nás tam jelo na Woodstock 94. Cestovali jsme v pátek v noci pro zásoby a pořádně se natěšit. Slyšeli jsme všechny ty historky o lidech, co přijeli na místo festivalu a zahrabali drogy venku hned u plotu, aby je mohli vyhrabat až se dostanou dovnitř. My jsme jen ubalili pár jointů – byli jsme fakt připravení! Ale když jsme se dostali "dovnitř", nebyl tam už ani plot, lidi ho strhli a vtrhli dovnitř. Přišlo tam tolik lidí – nejspíš dvakrát až třikrát přesáhli kapacitu areálu – dálnice byly úplně ucpaný a padaly trakaře. Zkušenost úplně extrémně o přežití, nic takovýho jsem předtím nezažila a zamilovala jsem si to.

Fotila jsem zhruba deset le ti boxerský zápasy jako takový osobní dokumentární projekt. Oba subjekty jsem mohla fotit průběžně zatímco jsem se sama učila jak být lepší fotografkou - jak jednat rychle a adaptovat se na nekontrolovatelné podmínky. Dělala jsem i festivalové zakázky pro časopisy ale bylo to fakt hlavně o praktikování, jak zůstat tvárná a předvídat lidské chování. Ponořením se do moře statisíce lidí a fotografováním po dobu pěti dnů každý rok jsem vysledovala lidské chování a reakce na mě jako fotografku, na mé vybavení. Za ten čas jsem se vypracovala.

Nedávno proběhla spousta konverzací o změně povahy festivalů, vzhledem k tomu, že mnohé narostly do obřích korporátních rozměrů. Co si o tom myslíš?

Jo, lidi potřebují mít pocit bezpečí a dav může být nebezpečný, ale jakmile jste uvnitř, měli byste být v pořádku. Moje neteře vyrostly na Jihu a když bylo jedné z nich okolo čtrnácti, poprosila mě, abych s ní šla na Bonnaroo. Do té zkušenosti jsem se zamilovala, protože je tam ta svoboda i vzrušení. Není to uprostřed pouště, ale v malém městečku v Tennessee, kde je to každý rok největší událostí. Vážně něco výjimečnýho, je to Jih, mají fakt dobrý jídlo a lidi jsou nadšení! Každý festival má jiný náboj ale zkušenost se homogenizuje, protože promotéři a sponzoři to všechno zkupují. Konec konců, je to o hudbě a vašem osobním zážitku z ní, o lidech okolo, s kterými tančíte. Gentrifikace je to stejně jako je gentrifikace všeho okolo, ale oni se stále dokola znovu objevují. Je to cyklus.

Festivaly neodmítají určité mladé kmeny a subkultury – jako například hardcore punkové show. Pověz nám o setkání s různými typy lidí.

To si hodně užívám. Bývá tam hodně mladých lidí, protože festivaly jsou psychicky náročné, ale nevyřazují žádný věk. Mladí lidé jsou nadšení ze starýho Dead Heada (pozn. fanoušek Grateful Dead), co se posadí vedle nich. A myslím, že v případě festivalů jako Bonnaroo, se tu slučují typy hudby a různé věkové kategorie – skupiny, co existují už věky společně s úplně čerstvými. Máme tu úžasné ocenění a úctu ke starším, která není americké společnosti vůbec vlastní. Ráda sleduju 18-ti leté rozjařené při vystoupení Loretty Lynn nebo Dolly Parton, lidí, co to dávají už padesát let. Vidíte uznání a to je dost mimořádný.

Taky začnete vidět jak se odlišné hudební žánry navzájem ovlivňují. Africká hudba, starý blues, country a rock s punkem – tohle všechno. Můžete si všimnout i kdo vzal co a odkud – nebo co se z čeho, od koho emulovalo. Hezký je, jak hudba vyvěrá do neočekávaných míst, jak se navzájem inspiruje.

Co doufáš, že si lidé z tvojí knížky odnesou?

Pro mě je to velmi lehká a hravá věc. Nedávno jsem byla ve Slovinsku a slyšela jsem nějakého spisovatele mluvit po francouzském teroristickém útoku, popisujíc jednu z osob, kterou by předtím odsoudil jako antihrdinu pro jeho zálibu v klubech a večírcích, ale změnil názor a říká, "Myslím, že tenhle kluk by mohl být vlastně mým hrdinou. Je tam venku v boji za lehkost." Musíme bojovat za věci, které jsou jemné, radostné a jednoduché. Tahle kniha je jenom o tom. Umírala jsem touhou vidět jeden festival na Mali, ale pořád ho rušili kvůli zakázání hudby Talibanem. Svoboda v jednoduché a jemné zkušenosti sdílené atmosféry se stává velkou otázkou k řešení. Je to něco, co si zaslouží oslavování a uvědomění si, jak výjimečné to je, i přesto jak je to jednoduché a jemné, s tím se možná v budoucnosti obtížnější setkat se. Máme svobodu, abychom mohli získat zkušenosti a podle mě stojí za to za ně poděkovat.