Tejden jsem se choval jako hajzl, abych zjistil, jestli se mi změní život k lepšímu

Jsem milej kluk. Prostě nemám v povaze chovat se jako hajzl. Když požádám o ledový kafe bez cukru a oni mi ho daj sladký, přijmu to jako zaslouženou odměnu. A jsem s tím u sebe po většinu času spokojenej.

Nutno ale říci, že mi je 33, jsem bez práce, svobodnej a žiju osaměle jen se svou kočkou. Na základě takovýho života jak ze sitkomu mě napadá, jestli nedělám něco špatně. Čuráci jsou všude a podle všeho se jim daří dobře. Vlastně jeden ze dvou nejoblíbenějších lidí v celý zemi je totální kretén, čehož dosáhl tak, že je totální kretén.

Krutá realita: kreténi táhnou. Vlastně k tomu existuje i vědeckej důkaz. V jedný studii z roku 2012 přišli na to, že lidi arogantní nebo namyšlený byli vnímaný jako ti, „co si zaslouží respekt a obdiv od svých kámošů". Jiná studie ukázala, že když někdo ignoruje pravidla nebo se chová hrubě, ostatní lidi to vnímají jako akt moci a síly a vezmou si z toho, že jde nejspíš o někoho důležitýho. A pár experimetnů z roku 2012 ukázalo, že muži, kteří si o sobě mysleli, že jsou sympatický, vydělávali míň peněz než nesympaťáci. Jestli takovejm studiím věříte, hnusný chování vás zviditelní, budete mocnější a bohatší.

Napadlo mě, jestli by můj život vypadal jinak, kdybych se taky choval jako hajzl. Takže jsem se rozhodl chovat se tejden jako hajzl, abych zjistil, kam mě to dostane.

A nebylo to dlouho poté, co proběhlo mý nevydařený rande. Před měsícem jsem na něm byl s jedním chlápkem, kterej mi pak dost psal, jak jsem perfektní a jak se těší, že mě znova uvidí. Tak jsme se dohodli na oběd. Plán byl sejít se s ním u něj doma a pak se jít odtamtud někam najíst.

Došel jsem k jeho bytu a všiml jsem si, že jeho dveře byly dokořán. Napadlo mě, že buď uklízí, anebo (vzhledem k mý paranoii) že je mrtvej. Jak jsem vešel, vidím, jak mu ho kouří nějakej starej tlusťoch.

„Co je?" řekl, jako kdybych ho nachytal při nočním rabování lednice.

Vyšel se mnou ven, aby si promluvil. Zatímco si zapínal kalhoty, říkal: „Myslel jsem, že si to rozdám s tebou, až přijdeš. Ale pak se stavil on. Myslel jsem si, že se ti to bude líbit."

Nejspíš bych jinak řekl čau a zmizel bych. Co by vyřešil křik a hádky? Proč se namáhat s urážkami, který by stejně neměly žádnej účinek? Já se ale rozhod bejt zlej.

„Jako na tos přišel během jednoho rande?! Seš nechutnej!" ječel jsem, až přicházeli sousedi, aby se podívali, co se děje. „Kdybys mě tak aspoň varoval, že ti zrovna někdo kouří, když se k tobě chystám. Doufám, že z toho budeš mít opar. Chcípni, prase."

Přestože mi bylo trochu líto, že jsem ho nazval prasetem, ten pocit netrval dlouho. Bejt hajzl bylo skvělý. To mimochodem ukázala i jiná studie: V jednom pokusu s názvem „Agrese, exkluzivita a získání respektu v mezilidských vztazích" sociolog Roger Faris sledoval skupinu středoškoláků tři roky, aby zjistil, jak se stali mezi ostatními oblíbenými. Faris je roztřídil do čtyř skupin: elita, kamarádi elity, dolejzači a ostatní. A pak sledoval, co tihle studenti dělali během těch let, aby se dostali do jiných kategorií.

Faris přišel na to, že studenti s větším počtem kamarádů bojovali s tím, aby se dostali do elitní skupiny, která vynikala exkluzivitou. „Elita" zůstala „elitou" díky své agresi vůči ostatním studentům (šíření klepů, provokaci, nadávkám). Takže v zásadě bejt hajzlem a chovat se tak k ostatním spolužákům tě drželo u koryta, zatímco když jsi byl milej, byls prostě lůzr.

Po svým nevydařeným rande jsem se těšil na to, že budu dál hajzl, ale kupodivu se k tomu moc příležitostí nevyskytlo. Jasně, byly tu ty všední situace – dával jsem nohy na protější sedačku v kině, ignoroval jsem lidi ve skupinový konverzaci, schválně jsem používal víc místa k parkování, než jsem ve skutečnosti potřeboval. Ale většinou jsem žil svůj život normálně, bez provokace.

Kdybych měl ale jmenovat jednu situaci, byla by to tahle z posilky. Dělám crossfit (už to ze mě upřímně dělá kreténa). Když jsem jednoho dne posiloval s kámošem, neustále mě poučoval o tom, jak mám správně cvičit na veslovacím trenažéru a co dělám špatně. Po chvíli jsem na něj zařval, aby si strčil ty svý rozumy někam. Po cvičení se mě zeptal jako ukřivděný dítě: „Proč jsi na mě řval?" Čuráčí mise splněna.

Kdybych měl problém se v životě dál chovat jako kretén, určitě bych neměl problém s hledáním inspirace na netu.

Můj profil na online seznamce sestává z mý profilovky a milýho, normálního popisu mejch zálib a toho, co hledám. Změnil jsem si ho na fotku svý hrudi a taky jsem updatoval svůj status: „Nejspíš mě nezajímáš. Ukážu se ti, až sám budu chtít. Když nereaguju, prostě se s tím srovnej, kámo."

Někteří mě nazývali debilem (jejich hněv se jen zvýšil, když jsem na ně nereagoval), ale přišly mi taky zprávy od několika elitních týpků, který by jinak na můj profil nikdy nereagovali. S některými jsem si pohrál, jiný jsem ignoroval (obzvlášť ty, co byli na svým profilu sami arogantní) a v podstatě jsem přišel na to, že tajuplnost a sebevědomej postoj jsou působivější, než byste čekali.

Po takovým týdnu jsem byl úplně vyčerpanej. Upřímně můžu říct, že zůstanu radši milej. Ta pozornost byla sranda a nadhled super, ale myslím, že touha být respektován nad tím vším stojí. A navíc, pokud nejste elita, máte k dispozici víc lidí, z kterých si můžete dělat srandu, což je záživnější než bejt kreténem a zároveň terčem posměchu.