Jestli si stěžuješ, jakej máš tvrdej život a na hovno práci, měl bys s tím něco udělat. Anebo si přečíst tenhle článek. Rumunský hory jsou totiž svět sám pro sebe. Je jedno jak vysoko vyneseš svoje drahý hikingový hadry a bágl, vždycky nad tebou budou mít navrch. Jsou ale lidi, kteří se v nich cítí jako doma.
Ve civilizaci si chlapi poměřují čuráky, v horách v křiváky.
Když jsme se s kamarádem vydali na Mt. Moldoveanu, střechu transylvánských pohádek o upírech a vlkodlacích, říkali jsme si, že to bude klasickej turistickej výlet po hřebenu. Pohodička.
Reklama
Poctivá vysokohorská chálka.
I když jsem už něco nachodil, přišly chvíle, kdy bych dal všechno svý drahý vybavení za klasický český léto s pivkem u nějakýho smradlavýho rybníku.
Pokročilá pastevecká architektura. Tzv. Slum deco.
Že jsme ale pankáči (a nebo idioti), vyšli jsme si beze stanu a nevybaveni na špatný počasí a jakýkoliv jiný „shit happnes", a tak když jsme konečně promočení na kost došli do chaty pod vrcholkem, kde slyšeli samozřejmě jen na prachy (v horách si snad lidi musí pomáhat, ne?), museli jsme najít jinou alternativu na přicházející noc.
Kadibudka stojí sice trochu nakřivo, ale přiznejme si, kdo z nás sere s výhledem na jezero, ovce a hory?
Zašli jsme tedy za místním ovčákem, který nás po chvíli přijal ke svýmu ohni. Padla slavnostní láhev vína (a moje železná zásoba slivovice z lékárničky), a hned jsme byli nejlepší kámoši. Usušili jsme hadry, dostali horký kafe.
Ovčák k sušení našich věcí neváhal přiložit zde velmi vzácné zásoby dřeva.
Pastevci tu žijí na každým rohu se svým stádem a smečkou divokých psů, kteří jim pomáhají v jejich tvrdé práci. Náš novej kámoš Eugen jich měl ve stádě prý 600, ale těžko říct, moc jsme si nerozuměli a všechno si kreslili na papír.
Během sušení nabyly naše hadry jemné, vyuzené aroma.
Když jsem se ovčáka „zeptal" kolik má psů, odpověděl, že sem tam má problém s nějakým medvědem. Ono je to vlastně i tak docela výstižná odpověď.
Kabát z ovčí vlny a halogenová baterka jsou nezbytnou výbavou noční směny. Vyjímá se zde jak tradiční, tak moderní pastevecký styl.
Po večeři jsme se šli spát k němu na salaš, respektive to byl spíš pokus o spánek, Ovčák měl kafe silný jak řidič náklaďáku. Hned bylo jasný proč, hodil na sebe vlněný kabát, svolal smečku a šel stádo přes noc hlídat před medvědy.
Ovečky, ovečky hejbejte se.
Ráno jsem si psy prohlížel. Zdá se, že standard je jedno natržený ucho, pár jizev na čumáku, největší frajeři mají jen jedno oko. Pastevečtí psi nejsou žádní domácí mazlíčci, délka jejich života se nenásobí sedmi, ale počtem skolených medvědů. Spousta lidí nás před nimi varovali, jsou prý napůl divocí.
Reklama
Zevlák vždycky pozná jiný zevláky. Zatímco smečka šla makat, tenhle s námi zašel na snídani.
Někteří psi na nás štěkali a vrčeli, jiní se nechali drbat na břichu. Tak jako tak si ale zachovávali odstup. Pravděpodobně jsou zvyklí sem tam dostat pasteveckou holí po čumáku, když se místo hlídání ovcí honí za ocasem. Člověk je pro ně vždycky pán.
Rasa: vysokohorská směs. Stav: natržené jedno ucho. Záliby: drbání na břiše.
Ráno nás Eugen vzbudil před šestou. Čekal jsem, že půjde zalehnout, ale jen hodil smečce kus žvance, ať se o něj popere, sbalil si ranec a vyhnal ovce do údolí na jinou pastvinu. Holt, v nouzi poznáš bratra, aneb v horách člověk tvrdej chleba má.
Hory jsou to ale moc pěkný, jak nemůžete vidět.
Víc podobně skvělejch zážitků najdete na Vojtově blogu.