Vylezl jsem na komín se Svazem českých komínářů

Zdroj: KODA; Danny

Nedávno jsme vám přinesli článek o českých urbexerech a tehdy jsem si vzpomněl, že už dlouho vím o komunitě komínářů, jejíž členové pravidelně lezou na komíny a postupně je začali zkoumat i vědecky.

Svaz českých komínářů vznikl v roce 1981 a mě se poštěstilo mezi ně proniknout u příležitosti oslav 33 let jejich sdružení. Vzal si mě na starost jejich hlavní ideolog Přemysl Vacek a vyrazili jsme spolu na výroční sraz komínářů do Nymburka, kde jsme podstoupili výstup na 55 metrů vysoký komín tamní zinkovny.

Ještě než jsem přijel k samotnému komínu, začalo mi docházet, že komínáři lezou bez jištění a k výstupu potřebují pouze pracovní nebo speciální prekiontrické rukavice. Moje pocity tehdy vypadaly jako sinusoida. Jednou převládal strach a představa, že zůstanu viset uprostřed komína a ani se nehnu, na druhé straně bylo namachrované ego, že přece 55metrový komín musím vylézt jako nic. Nakonec všechny obavy zmizely, jakmile jsem se chytl první kramle. Možná mě trochu uklidňovalo, že jsem si pro jistotu sehnal sedák, abych se mohl připnout k hromosvodu nebo ke kramli, kdyby mi zhnědly trenky. Nakonec to ale byl jeden z nejlepších zážitků, co jsem kdy měl, a zjistil jsem, že s jištěním by to nebyla taková zábava.

Ale dost o mně. To že teď mám největší ego na světě, protože jsem vylezl středně velký komín, už víte. Stejně jsem o něj přišel hned poté, co jsem se dozvěděl, že jsou komínáři, kteří zvládnou i 340 výstupů za rok. Takže místo toho, abych tu dál glorifikoval sám sebe, jsem radši udělal rozhovor s ideologem komínářů Přemyslem Vackem a s jejich předsedou Martinem Vynštejnem.

VICE: Pro začátek bychom asi měli vysvětlit vůbec vznik vašeho sdružení. Takže teď přijde nejklasičtější otázka všech rozhovorů - jak jste s tím začali?

Přemysl Vacek: Všechno to začalo v roce 1981, kdy náš přítel Vladimír Randýsek bydlel v Michli. Když byl doma na záchodě, díval se přímo z okýnka na 140metrový komín Michelské teplárny. A postupně v něm začala zrát myšlenka, že by bylo dobré na něj vylízt, když tam ten komín je. Takže jsme se tenkrát rozhodli, že na to vylezeme, a čirou náhodou to vychází skoro na den, protože jsme na to vylezli 9. května. Nikdo nám tenkrát nevěřil, že tam vylezeme. Všichni říkali, že máme jenom velký řeči, takže jsme se rozhodli, že tam necháme něco, co naznačí, že jsme tam byli. Sešili jsme prostěradla a napsali na ně mystický nápis, který jsme vytáhli nahoru. Nakonec tam prostěradlo vlálo asi 14 dnů.

Co byl ten mystický nápis? 

PV: Tam bylo napsáno: „Lanýž ho má jako keř." Lanýž byl spolužák zakladatelů Čendy a dalších z gymnazia a chtěli to dát na vědomí světu…

To musel mít velkou radost. Ale jak vás napadlo, že se zaregistrujete jako občanské sdružení?

PV: Nás to potom docela bavilo, tak jsme začali lízt na komíny kolem nás, a když už jich bylo celkem dost, řekli jsme si, že by bylo hezké to nějak zaznamenávat. Nás lezlo ze začátku strašně málo a postupně se k nám připojovali další lidi; pak nás bylo 15 nebo 20. Takže jsme si řekli, že si ze srandy založíme takovéhle sdružení. A až v roce 1993 jsme zaslali žádost na Ministerstvo vnitra ČR a odtud nám to přišlo orazítkovaný, takže od té doby jsme legální organizací. Je to divný, ale já si to vysvětluji tou dobou, protože tehdá tam měli asi tolik žádostí, že to ten úředník bral a jenom bouchal razítka.

Požadovalo od vás někdy ministerstvo nějakou dokumentaci o vaší činnosti nebo něco podobného?

Martin Vynštejn: Ne, od té doby co nás zaregistrovali, tak se už neozvali. My nežádáme o žádné granty, tak nás asi nechávají na pokoji.

Jak probíhalo domlouvání výlezů na komíny předtím, než jste byli oficiální organizací?

MV: No, to že jsme byli oficiálně občanským sdružením, nehrálo žádnou roli.

Takže jste pořád lezli nelegálně?

MV: Jo, každý den. (smích) Od roku 2005, myslím, jsme taky neměli ani jeden den bez nějakého výstupu.

A velké výstupy třeba pro 40 lidí děláte jenom jednou ročně?

PV: Ano, ale jednou za čas zase děláme i akce pro veřejnost, kde teda někdo vyleze nahoru a natáhne lano, aby lidi, co lezou poprvé, byli jištěný. Jednou jsme dokonce vytáhli nahoru i vozíčkáře, který miloval výšky. Dokonce i jeden kamarád, který je slepý to vylezl. Šáhl na první kramli a lezl zcela přirozeně.

Kdy se lezlo na komíny líp, před revolucí nebo až po ní?

PV: Tenkrát, jak nás chytili v 82., tak to bylo úplně ze začátku v klidu. Jenom si nás zapsali a nechali jít. Jenže po týdnu se nám ozvali, že ředitel teplárny si stěžoval, že jsme mu udělali hroznou věc, že jsme mu vylezli na komín, takže to policisti rozeslali do zaměstnání a do škol. Všude si nás předvolali před kárnou komisi a potom nastal určitý útlum v lezení, protože se všichni báli, aby nebyl ještě větší průser.

Ale dneska to máte už docela dobrý, ne? Hodně fabrik zkrachovalo, takže jejich komíny jsou volně přístupné.

MV: Ono už tenkrát to nebylo zas tak hrozný. Například sídlišní kotelny jsou volně přístupné. To bylo vždycky. Ale je pravda, že některé fabriky jsou dneska nefukční a například v ČKD DIZ je volný přístup a je tam i horolezecká stěna. Dřív jsme se tam dostávali naprosto šíleným způsobem a teď tam může každý.

PV: Je to kus od kusu. Někde si to opravdu hlídají, aby tam nikdo nelezl, a někde to naopak vítají. Jsou rádi, že se tam něco děje.

MV: Kamarádi třeba i naoplátku těm majitelům dělali drobné práce na komíně.

Na stránkách dokonce máte černou listinu areálů…

MV: To je spíš už taková sranda. Založil ji jeden člen v roce 2006, on už moc neleze, protože má hodně práce, ale založil to, protože někde nepovolili výstup, a postupně se tam přidávali další. Většinou jsou na černé listině, protože byli majitelé arogantní a dělali naschvály, ale je to tam hlavně proto, aby ostatní komínáři věděli, že tam nemají lézt. Protože to může vézt k dalším negativním postojím při dalších akcích.

PV: Například v poslední době ležíme v žaludku hlavně Pražské eneregetice a Pražské  teplárenské. Ty nás teď nemají rádi… Při tom tomu tak dříve nebylo.

Kolik jste za těch 33 let nasbírali členů?

MV: No, myslím, že kolem 996, ale aktivních je 100, 150.

A šíří někdo z nich vaše poselství i do zahraničí?

MV: To úplně ne. Možná tak, že někdo někoho přemluvil, aby na komín vylezl. Ale o dalších svazech nevíme. Možná na Slovensku něco je. Tam snad byl nebo je Slovenský svaz komínárů, ale ti asi nelezou, i když snad tenkrát vylezli na nějakej v rámci dokumentace.

Podle toho, co jsem dneska viděl, mi připadá, že většina vašich členů se rekrutuje především z řad architektů, stavařů a podobně.

MV: Hlavně jsou to teda ti stavaři. Pro mě osobně to už je vlastně pracovní záležitost.

PV: Já jsem už pouhý muzikant.

Teď následovala velká debata o historický prvním výstupu Svazu českých komínářů. Zjistili jsme, že první výstupy na komíny se z 90 % konaly nelegálně v noci a ještě v gymnaziálních letech. Často to tak funguje i dneska…

Když jsem dneska vylezl nahoru, uvědomil jsem si, že už od dětství člověk pořád někam leze. Nejdřív se přelézají ploty, potom člověk leze na ořechy a tak. Vy jste to vlastně jenom posunuli do vyšší výšky, což je úměrné k vašemu vyššímu věku.

PV: Je to tak. Ale asi ne jenom my. Hlavně je v Česku neuvěřitelně hustá síť komínů. Odhaduje se, že jich tu je až 8000. Takže to je neuvěřitelně velký fenomén. Je to hlavně pozůstatek průmyslového boomu z konce 19. století a začátku 20. století, kdy hodně rostl malý průmysl. Pomalu na každé vesnici a na okrajích měst vzniklo spoustu komínů. A navíc na těch starých komínech je krásné, že tenkrát lidé dbali na to, jak ten komín vypadá. Vlastně nejen ten komín, ale i celá fabrika.

Jak jste si dřív vybírali komíny? Tehdy ještě neexistovala žádná databáze jako dneska.

PV: Nejdřív jsme lezli po komínech v našem okolí. Jelikož nás to bavilo, tak jsme si sem tam řekli, že někam pojedem. Spíš jsme teda dělali výzvědné cesty po Čechách. Vzali jsme auto a jeli jsme na tři dny někam na výlet. A když jsme samozřejmě viděli nějaký komín, co se sám nabízel, tak jsme na něj vylezli. Tenkrát ovšem metody evidence byly mnohem primitivnější, nicméně jsme to vždycky nějak zvládli a všechno to máme v archivu.

Tímhle odstavcem přeskočím následné dlouhé vyprávění o konfliktech při lezení na komíny a vyberu z toho jen tu nejlepší historku. Jednou na Praze 12 si šel třeba majitel objektu pro brokovnici, ale to komínáři nevěděli, že mu den před výstupem ukradli z auta na dvoře kompletní rybářské vybavení za desítky tisíc. Myslel si, že skrz komín přelézají na dvůr a chtějí něco ukrást. Nakonec se vše vysvětlilo a řekl jim, že stačí kdykoliv zazvonit a on je kdykoliv pustí ke komínu.

Píše vám hodně lidí o žádost výstupu na komín?

PV: Poslední dobou strašně moc. A my se tomu tak trošku bráníme. Dneska se totiž taky kopeme trošku do zadku. V těch 90. letech jsme si říkali, jak to bude krásný, když bude země obsypaná komínářema. Nakonec to došlo k tomu, že máme skoro 1000 členů a aktivních 150 a že se k nám přidává kdejakej kokot. A je to nepřijemný, takže jsme si řekli, že to budeme udržovat jako uzavřený klub.

Není těžký držet uzavřenou skupinu, když nové členy může přivést každý, kdo má tři registrované výstupy?

PV: No právě. Jsou členové, kteří už x let nelezli, a najednou přivedou nové členy a už moc neuznáváji ty specifika a tabu a podobně.

MV: Ale je pravda, že většinu lidí ten entuziasmus přejde a zůstanou jen u pár výstupů.

Na druhou stranu, nebylo by krásný, kdyby se vám podařilo vyhnat všechny vaše členy v jeden moment na komíny po celé republice ne?

PV: No my teď máme takový nový pojem, který je celkem jednoduše srozumitelný, a to trvale udržitelná lezba. Kdyby náhodou začalo všech 1000 lidí obden lízt, tak jak dlouho nám to může vydržet… V tom je to nebezpečí. Že se nejedná úplně o tak tradiční činnost… Proto se teď bráníme tomu, aby se přidávali lidi, co to nemají v hlavě úplně v pořádku.

MV: Hlavně by byl problém i s povolováním výlezů atd.

PV: Hlavně by bylo ještě více nelegálních výstupů a ti majitelé by se začali ještě více bránit, což se už děje. Uřezávaj kramle, instalují čidla nebo stavějí ostnatý dráty… Ale často to je i tím, že někteří majitelé to prostě nemají rádi.

MV: Největším nepřítelem jsou lupiči, protože primárně proti nim si ten areál chrání a my na to doplácíme.

MV: Největší nárůst nastal v 90. letech, když o nás natočili reportáž do pořadu Na vlastní oči.

PV: Jo to bylo jak jsme jeli do Příbrami. Ty vole…

MV: To jsme jeli v noci 70 km v minus dvaceti a oni tam vláčeli ty kamery přes ty ploty…

PV: Když jsme se teda dostali přes ty ostnatý dráty k tomu komínu, tak ta paní najednou vytáhla mikrofon a ptá se mě: „Prosimvás, jaký to má vlastně smysl? Proč vy to děláte?" Tak jsem jí odpověděl: „Jaký smysl má golf?"

MV: Ta blondýnka moc nechápala a nakonec to vzala strašně freudovsky, a jelikož jí nedocházelo, proč se to kurva děje, tak usoudila, že jsme takový zoufalci, zklamaní a zkrachovalí, že jsme měli dřív své sny, které nám nevyšly, a tak děláme tohle.

Když jsme tady v Nymburce, tak se nedá nezeptat, zda film Postřižiny má nějakou paralelu s vaším komínařením.

MV: Nedávno jsem četl rozhovor s herečkou Vášáryovou, že snad měli dabléry, ale prý během toho celého natáčení na něj doopravdy vylezli… Ale težko říct.

PV: Ono to má celkem zajímavou časovou souvislost, ne?

MV: No, oni to natáčeli v roce 1980 a dokončili v 1981. A my jsme vylezli na Michelskou teplárnu také v roce 1981, ale myslím, že film šel do kin až po našem prvovýstupu.