Když na koncí sedmdesátých let začal národní podnik Botana Skuteč v tehdejším Československu vydávat kalendáře ve formě plakátu, byli jedni z prvních. O deset let později - na sklonku 80.tých let, byl už kalendář na dveřích každé kanceláře, koupelny nebo skladu téměř povinností. Kalendáře každý rok vydávaly státní podniky i zemědělská družstva.
Hádanka, co vyfotit na plakát, měla jednoduché řešení - dáme tam ženskou, to se chytne! Začátek byl decentní - stačilo tílko, tričko a kraťasy. Postupem času ale přibylo konkurence a bylo třeba přitvrdit - odhalit kozy! Botana do toho šla a, kupodivu, soudruzi ani svaz žen, moc neprotestovali. Tak se stalo, že na konci 80tých let. Kdokoliv zvenku přijel do tehdejšího Československa, nestačil valit oči. „Přijel sem do Prahy poprvé v roce 87 a v každé kanceláři visel kalendář s polonahou holkou…i když v kanceláři seděly jen úřednice a vůbec žádný chlapi", říká k tomu Kanaďan Albert.
Trend kalendářů s holkama pokračoval i po převratu, ale jen několik let. Potom státní podniky prošly privatizací a lehkou erotiku konce komunismu vystřídalo specializovanější časopisy s tvrdým pornem. Vice Vám přináší ochutnávku lehce erotických kalendářů od Botany.
Jiří Krejčí byl v osmdesátých letech vedoucí propagace ve skutečské Botaně a byl to on, kdo měl na triku kalendáře s holkama.Vice: Koho napadlo dávat na kalendář holky?
To byl tenkrát takovej trend. Bylo to v zahraničí a my jsme to chtěli taky. Naše kalendáře začaly vycházet v druhé polovině sedmdesátých let. Botana měla v té době dobrou pověst kvůli designu, takže nám leccos prošlo.
Jak probíhal výběr modelek?
Spolupracovali jsme s fotografy - hlavně z Prahy. Ti měli svoje vlastní databáze modelek. Každý rok nám jeden fotograf donesl pár fotek jako návrhy. My jsme vybrali tu, která se nám nejvíc líbila.
Nekecali Vám do toho soudruzi přes kulturní komise?
Ale ne. Všechny fotky prošly bez problému. Nebyla nad náma žádná kontrola. Museli jsme samozřejme vybalancovat to, aby ta fotka nebyla moc sprostá, ale to všechno byl takovej selskej rozum, abysme nepřestřelili. Občas se někdo ozval, bylo pár stížností, my jsme se ale drželi hesla - nenechat si do výběru od nikoho kecat!Poděkování: Jaroslavu Bouškovi a Muzeu ve Skutči.
Hádanka, co vyfotit na plakát, měla jednoduché řešení - dáme tam ženskou, to se chytne! Začátek byl decentní - stačilo tílko, tričko a kraťasy. Postupem času ale přibylo konkurence a bylo třeba přitvrdit - odhalit kozy! Botana do toho šla a, kupodivu, soudruzi ani svaz žen, moc neprotestovali. Tak se stalo, že na konci 80tých let. Kdokoliv zvenku přijel do tehdejšího Československa, nestačil valit oči. „Přijel sem do Prahy poprvé v roce 87 a v každé kanceláři visel kalendář s polonahou holkou…i když v kanceláři seděly jen úřednice a vůbec žádný chlapi", říká k tomu Kanaďan Albert.
Trend kalendářů s holkama pokračoval i po převratu, ale jen několik let. Potom státní podniky prošly privatizací a lehkou erotiku konce komunismu vystřídalo specializovanější časopisy s tvrdým pornem. Vice Vám přináší ochutnávku lehce erotických kalendářů od Botany.
Reklama
To byl tenkrát takovej trend. Bylo to v zahraničí a my jsme to chtěli taky. Naše kalendáře začaly vycházet v druhé polovině sedmdesátých let. Botana měla v té době dobrou pověst kvůli designu, takže nám leccos prošlo.
Jak probíhal výběr modelek?
Spolupracovali jsme s fotografy - hlavně z Prahy. Ti měli svoje vlastní databáze modelek. Každý rok nám jeden fotograf donesl pár fotek jako návrhy. My jsme vybrali tu, která se nám nejvíc líbila.
Nekecali Vám do toho soudruzi přes kulturní komise?
Ale ne. Všechny fotky prošly bez problému. Nebyla nad náma žádná kontrola. Museli jsme samozřejme vybalancovat to, aby ta fotka nebyla moc sprostá, ale to všechno byl takovej selskej rozum, abysme nepřestřelili. Občas se někdo ozval, bylo pár stížností, my jsme se ale drželi hesla - nenechat si do výběru od nikoho kecat!Poděkování: Jaroslavu Bouškovi a Muzeu ve Skutči.