Domovy důchodců pro zvířata

Článek vyšel původně na Munchies.

Když sedím v autě a občas před sebou vidím náklaďák s čouhajícími prasečími ocásky, chytá mě úzkost a tajně doufám, že alespoň jednomu z nich se podaří vyskočit a utéct. Ne že bych v dětství nějak často koukala na film Prasátko Babe, ale zkrátka mě v takových chvílích přepadá touha vědět, že alespoň jedno z nich zažije pocit svobody a dochrochtá přirozeně, v požehnaně vysokém věku.

Nějak mi nešla do hlavy představa, že si žádný farmář nikdy nevypěstoval ke svým zvířatům pouto, takže jsem se začala pídit po místech, která představují alternativu ke klasickým jatkám. Skutečně jsem zjistila, že některé krávy, koně nebo třeba prasata mají v Nizozemsku naději na poklidné dožití. A navíc se zdá, že jejich „domovy důchodců" fungují lépe než ty naše lidské.

Běžná holandská dojnice za rok vyprodukuje více než osm tisíc litrů mléka. Z fyziologického hlediska je to obrovský výkon, který denně vyžaduje tolik energie, kolik by například člověk potřeboval k osmihodinové chůzi. Aby navíc krávy mohly dojit, je nutné, aby každý rok měly mláďata. (Mimochodem, krávy jsou dnes běžně oplodňovány uměle, takže jim v životě nehrozí ani náznak nějaké velké vášně v chlívku.) Zvíře je takto produktivní průměrně 5,3 roku, poté přestává dávat mléko a bývá automaticky odvezeno na jatka.

Na holandském online fóru VeeteeltForum spolu farmáři relativně často mluví o složitém loučení s dobytkem odcházejícím na porážku. Přestože například kráva se běžně dožívá patnácti a někdy i pětadvaceti let, většina hospodářů sdílí názor, že „je sice hezké nechat si starou krávu, ale jedna zkrátka stačí," jak zde píše jeden z farmářů. Ovšem najdou se i taková zvířata, která mají štěstí a jejichž budoucnost nakonec není tragická – například ta, o něž se stará organizace Foundation Leemweg, stanice Berta Hollandera zaměřená na péči o starý skot.

Hollander odmala vyrůstal na farmě, ale už jako kluk nenáviděl odvážení zvířat na porážku. Dokonce odmítal jíst maso – ze strachu, aby mu jednoho dne na talíři náhodou nepřistála flákota z jeho kamarádky krávy. Když se později Bertovi naskytla možnost rodinnou farmu převzít, nejprve uvažoval, že ji přemění na hudební studio. Ale pak se jednou při procházce po pastvinách dlouze zahleděl na dvě staré krávy a došlo mu, že když má k dispozici ideální podmínky, měl by raději zkusit pomáhat dosluhujícím zvířatům, která si zaslouží důstojné stáří. V současné době se mu ozývají farmáři, kteří by rádi zachránili některou z vlastních krav před porážkou, ale nemají možnost nechat ji u sebe. Hollander se o tahle zvířata stará a snaží se, aby se cítila spokojeně. „Psychologie krávy je v podstatě stejná jako u člověka," říká. „Jsou dokonce chytřejší než psi a kočky, slyší na své jméno, umí si také stoupnout nebo lehnout na povel."

Ubytovat tato zvířata však stojí daleko více peněz než zařídit běžné stání ve chlívku. Krávy totiž do  osmého roku života stále rostou, takže na stará kolena potřebují extra velké prostory vysypané pískem, do kterého se mohou pohodlně schoulit. V pokročilém věku je navíc často trápí artritida a podobné bolestivé symptomy stáří.

„Nechat si starou krávu je pro mnoho farmářů ekonomicky vyčerpávající," říká Hollander. „Péče o jedno zvíře stojí měsíčně 4 000 korun." Starat se o krávu, která nedává mléko, vyjde celkově zhruba na půl milionu korun. U Berta se za místo platí pouze tisícikoruna za měsíc, takže farma funguje především z příspěvků lidí, kteří se rozhodnou některou z krav adoptovat.

Koně se v Nizozemsku sice běžně na maso nechovají, ale staří nebo chromí jedinci přesto bývají posíláni k řezníkovi. V zemi žije přes 45 000 koní a poníků v důchodu, nicméně je zde pouze 32 zařízení, která se o ně mohou postarat. A pouze jediné z nich – De Paardenkamp v Soestu – není výdělečnou společností. Útulek byl zřízen už před padesáti lety, kdy si jeho zakladatel při pohledu na koně odvážené na porážku uvědomil, že tato zvířata po náročné celoživotní práci zasluhují lepší osud. Povídala jsem si se současným manažerem Ijsbrandem Mullerem, který mi mimo jiné popsal, jak vypadá běžný den koně v důchodu. Kromě nezbytné péče ze strany ošetřovatelů mohou odpočívat, jak chtějí, procházet se na čerstvém vzduchu a sem tam svou relaxaci proložit jídlem nebo „vyráběním koblih". Staří koně potřebují i osmnáct hodin denně k tomu, aby rozžvýkali stravu, jelikož zuby bývají první věcí, která je v pokročilém věku začne trápit. Začíná jim šedivět hříva, svěsí se hřbet a více vystoupnou kosti. Často také trpí kolikou, artritidou, diabetem a podobnými neduhy.

Koně bývají oficiálně považováni za staré, když dosáhnou dvacátého roku a dožívají se zhruba pětatřiceti let (v Paardenkampu ovšem kdysi bydlel pony, který vydržel do padesáti). Majitelé však musí svá zvířata zapisovat do pořadníku – navíc s velkým předstihem. Všichni lidé, kteří své koně přihlásí, se automaticky stávají sponzory a každoročně přispívají 400 korun na chod útulku. Když pak nadejde chvíle pro přestěhování zvířete do Paardenkampu, majitel s ním musí částečně přetrhat citové vazby. Přesto jej může kdykoli navštěvovat, jako ostatně každý člověk, který se přijede do zařízení podívat a má chuť na chvíli vyzkoušet péči o stárnoucí koně.

Ani stará prasata nemusí nutně skončit v plechovce lančmítu. Mohou poklidně dožít v het Beloofde Varkenslandu – zemi zaslíbené prasatům, což je nevýdělečná organizace založená Dafne Westerhofovou. Bere pod svá ochranná křídla čuníky, kteří by jinak byli kvůli svému stáří, rozměrům nebo jiným vadám posláni na porážku. Žijí tu dohromady se skupinkou starých krav a býků a skvěle si rozumí. Společně se rochní, vyhřívají na slunci, mručí, chrochtají, běhají nebo čvachtají v bahenní lázni jako jedna velká, spokojená rodina. Každý týden také dostávají masáž a pořádnou porci mazlení s lidmi, kteří do útulku přijedou na návštěvu. A tak jsem se i já jednou v neděli sebrala a vyrazila na vlastní oči okouknout, jak vypadá život prasete v důchodu. Nazula jsem gumáky a vydala jsem se doklouzat skrz rozčvachtanou bažinu ke zvířatům, která netrpělivě čekala na mé objetí.

V „masážním salonu" už mě vyhlížel Statečný Dodo – pěkný pořízek zahrabaný do hromady slámy. Jakmile jsem vkročila, rázem vyskočil a přišel se na mě přivítat. Dafne Westerhof ho zachránila výjezdem své prasečí ambulance, což je bývalý autobus přetransformovaný do podoby mobilního operačního sálu, ve kterém je možné čipovat, kastrovat a provádět další vyšetření nebo testy. Ale zpátky k Dodovi – fakt si mě oblíbil. Seděla jsem u něj v podřepu, ale tak dlouho do mě dloubal, až jsem se nakonec svalila na zem. Poctivě jsem ho celou dobu drbala a nakonec se uvelebil přímo vedle mě a začal spokojeně pochrochtávat. „Mohla bych ještě obejmout úplně nejstarší prase, které tu máte?" zeptala jsem se a za chvíli už ležela přitulená k obrovitánské prasnici jménem La Mamma, která v průběhu svého života porodila 170 selat. Tomu říkám pracovitost! Není pochyb, že si své místo v útulku zaslouží. Dokonce jí dovolili nechat si své úplně poslední sele a od té doby jsou naprosto nerozlučná dvojka. „Prasata jsou jako lidi. Nechtějí být sama, žijí raději ve skupině," vysvětluje Dafne Westerhof.

Všude kolem mě odpočívá spousta prasat. Nenápadně jsem zkusila přičichnout ke štětinám právě objímaného čuníka a zjistila jsem, že samotná prasata vlastně nesmrdí tak moc, jak si všichni myslíme. Na farmě se také nachází speciální místo, kam si chodí „vyhodit z paznehtu" ti obyvatelé, které postihla například demence. O nedělích tu nemocným prasatům dopřávají hostinu v podobě teplé jablečné omáčky a džusu. „Jak už jsem říkala, prasata jsou hodně podobná lidem a často tak užívají skoro stejné medikamenty," povídá Dafne a servíruje pacientovi lék na artritidu do sendviče s burákovým máslem.

Pomazlila jsem stará prasata, olízla mě osmnáctiletá kráva a opřela jsem se o obrovského býka. Všechno to byly velmi hezké a osobní momenty a já si poprvé v životě uvědomila, jaké to je podívat se skutečně z očí do očí někomu, koho bych za normálních okolností možná úplně bezmyšlenkovitě snědla.