Vkus k nezaplacení

Vždycky se cítím trochu poníženě, když vejdu do jednoho z těch luxusních butiků, který se snaží držet krok s nasvícenými módními moly v Paříži, Londýně a New Yorku a blyští se cenami z designových soutěží od jakýchsi akademií. Proto i při mojí poslední návštěvě v Pařížské ulici, v jednom z těch svatostánků vznešenýho jména anglickýho ražení, jsem moc nechtěl hrát machra lupajícího k obědu šampaňský a nosícího bundu za dva průměrný měsíční platy. Na tohle nemám dost velký koule a dostatečně pozlacenou kreditku. Tentokrát mi ale sebevědomí zvedl Filip, jemuž jsem asistoval při koupi šatů za sto pět tisíc. Filip je totiž stylista. Nebo spíš prodavač stylu. Pomáhá bohatým a slavným vyřešit problém, proč nevypadají tak skvěle jako výpis z jejich bankovního konta. Vítejte ve světě nekonečnýho maratónu porovnávání detailů, na kterým si ulítávají redaktorky módních časopisů v brčálovejch rolákách. Ve světě, do kterýho se asi nikdy nepodíváte.

Vice: Absolvovali jsme nákup v Pařížské a je mi jasný, že tahle jediná účtenka nepatří do reality obyčejných smrtelníků. Jaké sortě lidí se tedy staráte o image?
Filip: Jsou mezi nimi slavní lidi jak z Česka, tak zahraničí. Hlavně podnikatelé a podnikatelky, kteří v rychlém byznysu potřebujou vypadat dobře, prestižně a stylově, ale nemají čas chodit do obchodu nebo nemají styl a vkus a uvědomujou si to. Tak se radši někomu svěří, je pohodlnější mít takový servis. Ale našetřila si na mě i holka, kterou opustil přítel, a přišla za mnou, že chce bejt taky sexy a krásná, aby jí už nikdy kvůli takhle sexy krásný ženský chlap neopustil. A ta za mě vyloženě zaplatí víc, než kolik investuje do toho oblečení.

Celý tohle mi přijde jako dost intimní věc, která někdy může přerůst do úzkého vztahu.
Samozřejmě, po nějaké době si padnete do noty a vznikne mezi vámi vztah založený i na důvěře. A ano, jsem ve velmi intimním vztahu s klienty a znám je i nahé. Někteří jezdí ke mně, k některým jezdim domů já, k některejm klientům jezdim domů i bez nich.

Jako že máte klíče od jejich bytu?
Mám klíče od bytu a dám jim věci do šatníku a odejdu, občas se ani nevidíme. S některejma klientama zase chodím po obchodech, protože chtějí strávit čas společným nakupováním, užívají si ten den se stylistou.

Filip vybírá oblečení pro svou klientku a kámošku Simonu Krainovou…

Kolik takový výlet stojí?
Nejsem levnej způsob zábavy. V podstatě, ten servis stojí 16 tisíc plus DPH, i když je připravuju třeba jenom na jeden večírek. Takhle jeden den, ta jedna hodina, co jsme spolu absolvovali, vyjde na cenu šatů a ještě šestnáct tisíc za to, že jsem to vybral já.

Za den a za jednu věc, co vyberete?
Za ten jeden výběr. Někdy se stane, že za to vyberu těch šatů třeba pět nebo šest, a někdy si vezmu jenom jednu. Ta suma je prostě fixní.

Slušný.
Vlastně stejná je ta suma, i když pracuju na focení pro nějakej časopis, akorát že pro ten časopis pracuju tak, že jeden den to vybírám, druhej den fotím a třetí den to likviduju, takže je ta suma krát tři. Prostě za každej den.

Fakt krát tři? To zní jako dobrej byznys.
Samozřejmě dlouholetý klienti mají různý slevy a ty nejváženější, kteří se mnou pracují dlouho, jsou na padesáti procentech obvyklé sumy. To jsou ale lidi, kteří mě využívají několikrát do měsíce.

Pojďme teď tu sumu vynásobit počtem klientů, co máte.
Těch je zhruba kolem padesáti, když to vezmu po celém světě.

Na to už je moje velká násobilka krátká. A to jsem se ještě nezeptal na počet let.
Dělám to sedm nebo osm let.

…připravuje ji na focení….

A kdy se ve vás probudil tenhle stylista?
Vím, že samochvála smrdí, ale já se za ni nestydim. Vždycky jsem patřil mezi ty líp oblečený lidi už od dětství i ve škole. Pořád za mnou chodili lidi a ptali se: „Kde jsi to koupil?" a chtěli pomoct a poradit a v jeden moment jsem si řekl, že nejdražší je myšlenka, můj vkus. Já neberu peníze za servis, že někam dojedu, něco přinesu, ale nechávám si od lidí platit za můj jedinečný vkus. A tak jsem ho začal zpoplatňovat a to další se na něj nabalilo. Šuškanda funguje dokonale: někdo někoho pochválí a říká „Ty seš supr oblečenej" a on řekne, že se mu o to někdo stará, a tím mi zajistí dalšího zákazníka.

A pak jste začal studovat módní průmysl a všechny ty věci kolem?
Ne, móda byla vždycky můj koníček. Protože mě baví a zajímám se o ní, tak i spoustu věcí vím. Pohybuju se v tom dlouho, cestuju po světě, a proto znám i všechna zákulisí. Já si myslim, že se to ani nedá studovat, buď se někdo narodí se stylem a vkusem nebo ne. A kdo ho nemá, tak v apatyce nekoupí.

…při kterém se Simona promenáduje před objektivem fotografa Ondřeje Pýchy…

Hádám tedy, že móda je pro bohatý a pro lidi, co mají vkus.
To je můj názor. Za prvý, móda se neptá, móda diktuje, není prostor pro diskuzi a takový ty typy českejch návrhářů a tvůrců, který chtějí být v první řadě alternativní a tvořit něco, co tu ještě nebylo, o tom móda není. To je z mýho pohledu teatrálnost a prosazování svýho ega. Trendy světové módy jsou prostě dané komerčně a všechny značky se jim přizpůsobí a v ten správnej moment s tím vtrhnou na trh. Všechno vzniká u výrobců látek, který si řeknou tři roky dopředu, že v tom a tom roce, v tý a v tý sezóně pofrčí například vzor korálů z moře, a všechny světový značky to nakoupí a přijdou s tím na trh. Pak se to na světových molech střetne a každej návrhář má ty kousky podobný a z toho pak vznikají ty trendy.

Existuje na pozadí tohoto módního průmyslu nějakej kartel, kterej určuje trendy?
Většinu těch velkých módních značek vlastní finanční skupiny a ty jsou různě propojený. Třeba Louis Vuitton a Dior jsou jedna finančně provázaná společnost, ale není to vyloženě jako u kartelu. V každém případě existují dvě velké skupiny, které vlastní největší část módních značek. Jedna z nich je Gucci Group a druhá právě skupina, Dior, Louis Vuitton Group, která zase vlastní tu druhou půlku trhu. Mezi nimi potom stojí samostatně Chanel a Hermés, což jsou poslední dvě velký jména módy, které vlastní rodiny a nespadají do žádné obří společnosti.

A všichni šijou v Číně?
Většinou samozřejmě ano. Ale nedá se takhle bagatelizovat a napsat, že velká móda se šije v Číně. Každá značka je rozdělená do několika linií, každá ta linie je určená pro jinou cílovou skupinu a samozřejmě ty nejvyšší řady značky jsou šité v továrnách těch značek v Paříži, Miláně. Z velké části jsou dělané ručně, a proto se pak jedná o stotisícové a milionové položky. Pod tím je další řada, střední, která už se zčásti dělá v nějakých outsourcovaných továrnách v jinejch zemích, a samozřejmě potom je úplně nejlevnější řada tý značky tak, aby vytvořila hlavní obrat. Je levná, i když pro běžnýho Čecha pořád drahá. Světová móda opravdu není pro chudý lidi, ty věci jsou nákladný a móda je drahej koníček. Kdo chce držet krok s módou a baví ho to a chce si v ní hrát, střídat a kombinovat levný s drahým, tak to je prostě od nějaký vrstvy směrem výš. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.

…pro časopis Vlasta.

Jak jsem na tom já?
Mně se líběj vaše úzký džíny, i svetr, i ten kabát, taška se mi nelíbila, ani boty. Trošku bych si s váma pohrál, je to takový neotesaný. Ale základ není špatnej.

Skvělý, vyřídím babičce, že se propletla až na Pařížskou. Co byste teda vyměnil?
Vyměnil bych hodinky, vyměnil bych určitě tašku. Ještě jsem neviděl pásek.

Pásek je černej. Z New Yorku.
Dobře. To jsou takový atributy, který by měly být naprosto stylový. Třeba hodinky. Boty by měly být vždycky drahý. Levná bota prostě není stylová.

Soudíte lidi podle oblečení?
Já jsem to tak měl vždycky, ještě než jsem začal dělat profesionálního stylistu. Lidi soudím podle oblečení a myslím si, že to dělá každý. Kdo říká, že to nedělá, tak je pokrytec, protože šaty dělají člověka. Kdo v hadrech na štěstí čeká, ten se dočká akorát vší. Lidi vás vnímají podle toho, jak jste oblečenej, jakou si uděláte vizitku a podobně. Kdo tvrdí, že to tak není, tak lže…

Takže jste chodící scanner a databanka módy i společnosti v jednom. Mohl byste vlastně přednášet sociologii.
Jo. Známí si dělají srandu, že každýho sjedu od paty až po uši a je hrozně vidět, jak si je měřím. Ale není to tak, že by všichni mí přátelé byli perfektně oblečený. Spousta z nich na módu kašle. Nesoudim, jestli to je dobrej nebo špatnej člověk na základě módy. Lidi si prohlížim, protože mně udělá radost, když uvidim někoho hezky oblečenýho. Takový člověk úplně prosvítí ulici. A když někdo vypadá špatně a je špatně oblečenej, tak je mi ho líto, protože se musí cítit špatně, mít špatnej život. Je to všechno psychologie, která vás ovlivňuje. Když ráno vycházíte z bytu s pocitem, že vám to sluší, tak máte úplně jinej celej den, než když vnitřně cítíte, že to dneska není ono. Třeba dokud nemám ze sebe dobrej pocit, tak nejdu ven, i kdybych měl všechny schůzky posunout nebo zrušit.

Ano, myslím, že jste dneska přišel o osm minut pozdě. Přitom to stačí vyřešit tím, že si vezmu igelitku a večer s ní zajdu i do divadla.
To jsou Češi. Běžte do Metropolitní opery v New Yorku, tam nic takového neuvidíte. Nosit třeba do práce stejnou kabelku jako na večírek, to je módní faux pas, který v New Yorku, Miláně, Paříži nikdo neudělá. Obávám se, že ještě musí dvě tři generace vychcípat, než začnem mít tyhle móresy, než si ženská mezi prací v kanceláři a večírkem skočí domů, vysprchuje se, dojde si udělat make-up, vlasy, převleče se do něčeho jiného a samozřejmě zvolí jinou kabelku s jinýma botama. Lidi v Čechách se oblíkají, aby jim nebylo vedro nebo zima. Móda je ale o tom, že když jdu večer do divadla, a i když je mínus třicet a náledí, tak musim mít vysoký štekle a psaníčko v ruce a musí mi na určitý části těla být zima. Musim to zkousnout, protože chci vypadat dobře, a ne že si dám kozačky a holiny do divadla, aby mi bylo teplo. Lidi to tady nemají v základu z rodiny, nejsou k tomu vedení.

 Foto: Michal Šeba