Strávila jsem 12 hodin v Trump Tower a jejím bezprostředním okolí

Musela jsem před Trump Tower postávat asi hodinu, než jsem zahlédla někoho, kdo by se usmál, což bylo divné, vzhledem k tomu, kolik lidí se tu fotilo. Japonští turisti stoicky pózovali před členitou fasádou mrakodrapu, pak byli prohledáni policisty a nahrazeni podobně nešťastně se tvářícími středozápaďany, kteří na ně gestikulovali dlouhé nosy, a slavnostně a poslušně tuto vzpomínku katalogizovali.

Stejně jako já byli tito přespolní přitahováni nevkusným, do nebe se tyčícím falem, který se poněkud nečekaně stal 9. listopadu 2017 centrem světové moci. Trump Tower byla oblíbeným cílem už tehdy, když se z jejího jmenovce a hvězdy reality show stal vůdce politického hnutí, ale od té doby, co byl zvolen prezidentem, je selfie před tímto mrakodrapem zcela nepostradatelný suvenýr z New Yorku. Pohyb turistů byl na tomto místě na Madison Avenue v New Yorku vždy velmi intenzivní, ale následné nadšení (a opatření, které s ním přišlo) vedlo k nasazení malé armády sestavené z policistů, protiteroristické jednotky a agentů tajné služby, která město stojí denně okolo 1 milionu dolarů, jak říká zpráva CNN z listopadu 2017.

Já jsem ale k Trump Tower nepřišla kvůli tomu, abych si tu udělala rychlou fotku. Chtěla jsem zjistit, jaký druh lidí to sem táhne – ty typy lidí, kteří sem nepřijdou jen proto, aby si mohli odškrtnout další památku, hned po Empire State Building, soše Svobody nebo památníku z 11. října, ale ty, kteří sem přišli, aby třeba jen na půl oka zahlédli Donalda Trumpa nebo některého z jeho generálů a miliardářů, které dosazuje na nejvyšší pozice v kabinetu. Chtěla jsem narazit na nějaká známá jména podnikatelů, lidí z médií, Trumpových fandů nebo i protestujících, kteří se stali u Trump Tower štamgasty.

Každý může přijít a vidět Trump Tower na vlastní oči. Navzdory tomu, co naznačují policejní zábrany, není to místo zavřené pro veřejnost. Přehlídka jednotek K9 a bezpečnostní kontrolní stanoviště se zdají navržené pouze k minimalizování počtu lidí motajících se kolem vstupu. Moje press karta sice poskytla dobrý důvod, proč mě pustit dovnitř, ale pár za mnou sem zašel jen proto, aby si dal horkou čokoládu v kavárně Starbucks, která se nachází uvnitř Trump Tower.

Kit a Margaret, kteří sem přijeli až z Virginie, se nicméně nezdrželi dlouho. Měli pocit, že je dobré navštívit jednou za čas New York, ale byl na ně příliš chaotický. A když kolem nich proběhl Nahý Kovboj (Naked Cowboy) – nejznámější pouliční performer z Times Square, jehož vzhled zcela odpovídá jeho jménu – uvědomili si, že TT pravděpodobně není místo pro ně. Zamířila jsem k Trump Grille, kde 45letý pán usrkával z vodky s kapkou pomerančového džusu.

Pro nezasvěcené, Nahý Kovboj a.k.a. Robert Bruck je týpek, který postává v Midtownu na Manhattanu s kytarou zakrývající jeho přirození od roku 1998. Poslední dobou přichází k Trump Tower okolo půl dvanácté dopoledne. Říká, že si vychutnává příležitost potkat vlivné lidi jako senátory, ale zdá se, jako by ten hlavní důvod byla možnost dát si před prací drink v opravdovém baru místo v podzemní garáži.

Takhle nějak vypadá jeho den. Dá si drink v restauraci Trump Grille, pak zamíří nahoru po eskalátorech do Trump baru, který má očividně lepší sezení. Poté, co je dostatečně rozžhaven, vezme svůj majstrštyk ven, aby využil davů, které se před Trump Tower nahrnou, a okolo třetí se se svým číslem vrací zpět na Times Square. Nutno podotknout, že naprosto zbožňuje vítěze voleb. Trump Burckovi připomíná jeho otce, který byl prý 30 let starostou jeho rodné vesnice, sloužil jako dobrovolný hasič a každé ráno poslušně měnil pleny svojí 98leté mamince. „Je to pravý, americký, silný běloch,“ říká o Trumpovi Burck. „Tedy ne, že by musel být bílý nebo muž. Ale prostě je to vítěz.“

Přestože roky buskingu mu ošlehaly obličej a postavu, má tenhle chlapík stále mnoho obdivovatelek jako například Tracie, která si nechávala podepsat jeho podobiznu, právě ve chvíli, kdy jsmem si k nim přitáhla stoličku. Burck se snažil vnutit barmance postavičku Nahého Kovboje, výměnou za drink. Ta pak figurku přenechala svému šéfovi. Burck, který před nedávnem založil obchod s ústřicemi, vysvětlil kouzlo svojí nabídky: „On mi koupí drink. Ty ušetříš peníze, já ušetřím peníze.“

Tracie mi vyprávěla, že bydlí v Georgii, ale měla za manžela obchodního poradce, který v této oblasti často pracoval. Ten týden ho doprovázela a byla velmi ráda, že se tak rozhodla, protože jenom díky tomu popíjela Mimosu jenom pár stop od Nahého kovboje, který byl víc než ochotný jí oplácet flirtování, přestože byl ženatý s ženou, o které mluvil, jako o „nelegální imigrantce z Mexico City“ a jejíž obrázek mi později ukázal, aby mě ujistil, že není tlustá.

Říkala jsem si, že bych neměla překážet ničemu, co by se mezi těmito dvěma přes den popíjejícími hrdličkami mohlo stát. Vyjela jsem tedy po jezdících schodech nahoru do lobby, kde postávalo několik lidí z médií i civilistů, kteří bedlivě sledovali zlaté eskalátory, doufajíce, že zahlédnou někoho slavného, na koho by mohli zakřičet. V rohu mezi civilisty se muž jménem Pier otevřeně vysmíval (ok, přiznávám, opravu nepřesvědčivému) protestujícímu, který nahlas předčítal z Dějin lidu Spojených států amerických.

„Nezahrávejte si s Donaldem Trumpem!“ pokřikoval Pier, jako lidské ztělesnění komentáře na Trumpově Twitteru. „Hillary Clintonová, nejzkorumpovanější špína na světě. Držte mě od takových lidí dál – smrdí!“

Tento 77letý chlapík měl vlasy jako Willie Nelson, tričko s Donaldem a akcent jako Super Mario, který dřív vykouřil tři krabičky denně. Každý den sem dojíždí z North Bergenu v New Jersey na motorce Ruské armády a doufá, že si bude moci s Trumpem promluvit. V minulosti pracoval jako stavební mistr a přezdívalo se mu Zvíře. Přestože teď chodí o holi, usiluje Pier o vystavění hraniční zdi a jako svoje přednosti udává, že je nemilosrdný šéf, který mluví italsky, francouzsky, španělsky a trochu arabsky

„Já míval páru,“ chechtá se. „Dáváš si cigaretu? Tak to máš padáka, ty hajzle.“

Pier mi chtěl ukázat fotky svých dětí, které měl ve zvyku popisovat jako pohledné zmrdy. Snažil se otevřít jejich facebookové profily, ale wifi Ivanky Trumpové ho stále odmítala. Potom, co jsem mu pomohla orientovat se v této technologii, mě poprosil, jestli bych jeho životní příběh nesepsala do scénáře a trval na tom, že si vyměníme čísla. Když jsem se rozhodla dát si oběd, opustila jsem ho ve chvíli, kdy ťukal na displej a brblal něco o Hillary Clintonové.

Tentokrát jsem se rozhodla, že vyzkouším Trump Bar, ale bylo mi řečeno, že je zavřený, přestože byl plný lidí, kteří jedli a pili. Nejdřív jsem si myslela, že mi zaměstnanec baru lhal, ale když jsem došla zpět do Trump Grille a doufala, že si dám tu pověstnou taco bowl, bylo mi řečeno, že se všechno zavírá kvůli připravované soukromé akci.

Jediné, co bylo otevřené, byla sekce pro tisk, lidská zoo mých tvrdě pracujících kolegů shrbených na klávesnicemi, kteří si navzájem rozlévali kafe. V tuto chvíli bylo jejich hlavním úkolem pořvávat otázky na Satyu Nadellovou z Microsoftu a Sheryl Sandbergovou z Facebooku, které právě přišly ze schůzky s Trumpem. (Byla to středa, kdy měl Trump schůzky s leadery technologického průmyslu.) Přestože neodpovídaly a novináři tak nedostali svůj titulek pro ten den, zkoušeli to znova a znova. Co jsem tu ještě pohledávala?

Protože mi kručelo v břiše, napadlo mě: držet skupinku reportérů v zajetí ve svojí pozlacené věži je fakt dobrá obchodní strategie. Bylo tu okolo 60 novinářů a kameramani, a najíst se v Trump Grillu stojí okolo 30 dolarů. Znásobte to každým dnem mezi volbami a inaugurací a dělá to… no, dobře, nejsem tu, abych počítala. Pointa je, že Trump se za ta léta naučil, že pozornost lidí velmi dobře vynáší.

Okolo čtvrté odpoledne, před tím, než dorazili někteří z těch více slavných účastníků, byli členové médií požádáni, aby odešli. Schovávala jsem se a chvíli předstírala, že nakupuju šperky u přilehlého Tiffanyho, kde jsou diamanty propagované jako věci, které máte „sbírat během nejvýznamnějších životních událostí“ a hodinky byly popisovány jako „skvostné symboly života“. Předstírat, že jsem bohatá, byla velmi náročná taktika. Doufala jsem, že po cestě zpět ven do zimy narazím na nějakého titána z technologického oboru nebo na miliardáře Petera Thiela. Bohužel, veškeré fanfáry bílého dne už odezněly a já jsem se ocitla na téměř prázdné ulici. V telefonu jsem měla hlasovou zprávu od Piera, ve které mě zval do svého hotelového pokoje: „Doufám, že se někdy ozveš. Pa pa.“

Mezitím proběhlo na druhé straně ulice měnění stráží. Ten jediný liberální protestující, kterého jsem tam viděla ráno, byl nahrazen někým, koho policista popsal kolegovi, s kterým si právě předával směnu, jako „místního blázna“. Dvojice kluků, kteří na ulici prodávali lístky do comedy klubu, si připravili anti-trumpovské připínáčky, jeden za tři dolary. Jeden z nich, Paul Rosa, který byl pokrytý nejrůznějšími plackami, řekl, že tohle dělají asi sedm měsíců, když si uvědomili, že kromě protestování by za svoji snahu mohli vydělat nějaké peníze.

Dva osamělí konzervativci postávali s americkou vlajkou v ruce, která byla ozdobená nálepkami s pencemi s Trumpem. Jeden z vlajkonošů byl zaneprázdněný tím, že vysvětloval kolemjdoucímu gayovi, proč by měl preferovat Trumpa před Clintonovou, což otevřelo možnost tomu druhému – Izraelci – říct mi svojí lámanou angličtinou, že mu za toto platí. Když jsem se z něj snažila vymáčknout, kolik vydělává, řekl mi raději, že jeho fetiš je, když na něj ženy křičí. (Pro úplnost musím dodat, že ani u jednoho si nejsem jistá, jestli si nedělal legraci.) Zašklebil se zlomyslným úsměvem, když v tu chvíli kolemjdoucí vyplivla jedno: „Styď se!“

V tu chvíli už byla ledová noc. Zkusila jsem vejít do Abercrombie & Fitch, ale byla jsem ihned vypuzena zápachem, kterým se z nějakého nepochopitelného důvodu tyto obchody plní. Opřela jsem se o fasádu a za chvíli ke mně přišel 23letý David, který pracoval pro soukromou firmu, která investovala do technologických start-upů. Jeho babička, podporovatelka Trumpa, pracovala u Sak’s na Páté Avenue celý svůj život a bydlela pár bloků odsud. Byl akorát na cestě k ní, když si uvědomil, že se opět zdržuje u věže, přestože neměl ni čepici ani šálu. Byl to také lovec celebrit, ten typ, který poví úplně cizímu člověku o setkání se svojí hvězdou asi minutu potom, co se potkají. Mluvili jsme o Justinu Longovi, který našel jeho telefon v taxíku. Ukázal mi i selfie, které si spolu udělali.

Ale po nějaké chvíli mi svěřil ten skutečný důvod, proč byl věží uhranutý. David je z Virginie a stále je tam zaregistrovaný k volbám; demokratický držitel v jeho parlamentním distriktu kandidoval neomezeně. David si začal uvědomovat, že mu bude brzy 25 a že by měl příště kandidovat jako republikán, i přesto, že jako republikán není zaregistrovaný a že volil Clintonovou. Na ničem z toho nezáleží, tyhle volby to potvrdili. Co je v dnešní politice důležité, je mít dobré obchodní zkušenosti a být líbivý. David tvrdí, že je možné prodávat cokoliv a kandidovat v jakékoliv straně. Na příklad mnoho lidí si podle jeho akcentu myslí, že pochází z jihu, přestože je v podstatě produktem severovýchodu. Studoval finance a politickou scénu na vysoké, takže si rád myslí, že o těchto věcech ví víc než běžný obyvatel. Sakra, možná se jednoho dne stane prezidentem.

„Když to dokázal on, může to být každý,“ řekl mi David. „Všechno, co dělal, bylo, že se smál, ale v podstatě neřekl nic.“ Pak vytáhl svůj telefon a udělal si fotku Trump Tower na Snapchat.

Článek původně vyšel na VICE US.