Česká armáda je v troskách

foto via

Na hranicích Ukrajiny a Ruska je přes 40 tisíc vojáků, hlavní úder má vést po dálnici Moskva – Kyjev a cílem je vytvoření koridoru pro zásobování Krymu, který je z 90 % závislý na dodávkách vody a elektřiny z Ukrajiny. Samotná anexe Krymu nedává podle Mykhaila Samuse, odborníka na ukrajinskou obranu, žádný smysl. Celkovým plánem je vzbudit separatistickou náladu napříč celou východní Ukrajinou, což se Rusku poměrně daří.

Takže pojďme trochu fantazírovat – Ukrajina se nemá moc čím bránit a až padne, bude na řadě Slovensko. A pak ČR.

Zákonitě si musíme položit otázku, jak je na tom naše armáda deset let po zrušení povinné základní vojenské služby. My to nevíme, proto jsme se na to zeptali odborníka Jana Jireše, ředitele Sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany.

Nejdříve si ale ještě povězme něco o české armádě. Základem je kolektivní obrana v rámci NATO, na čemž stavíme veškerou naší vojenskou strategii. Máme povinnost v rámci článku 5 Severoatlantické aliance mít jednu brigádu (5 000 vojáků) na obranu našich aliančních spojenců; naší další a jedinou ambicí je jedno praporní úkolové uskupení (cca 1 500 vojáků) pro zahraniční mise. To znamená, že naším dlouhodobým cílem je: „Úplně minimální úroveň obranné schopnosti, protože máme dost času ve chvíli, kdy se objeví hrozba, si všechno dobudovat,” alespoň to tvrdí Jireš.

Jenže po anexi Krymu se všechno změnilo a Evropa s touto obrannou strategií má teď v kalhotách. Ale místo toho, abychom zdvojnásobili náš rozpočet, tak ho Andrej Babiš ještě více snižuje.

„Na desetimilionový stát, jehož ekonomika je velká přibližně  3500 miliard korun  udržovat jednu brigádu, asi pět tisíc vojáků… to je velký eufemismus, říct, že je to minimální,” popsal Jireš.

Proto mě zajímalo, jak tedy tyhle naše směšně minimální vojensko-politické ambice plníme. „My je v reálu nenaplňujeme. Z hlediska personálu jsou klíčové jednotky nenaplněny. Někde jen ze 75 procent,” říká Jireš. „Na papíře máme dvě bojové brigády, ze kterých stěží dáme dohromady jednu. Jedna z nich je přezbrojená novou technikou, ale nemá munici. Druhý brigáda má techniku zastaralou, ale zase dostatek munice,“ dodává.

Ukrajinská armáda, která teď podle všeho má jít po letech znovu do akce, na tom není o moc lépe. Podle Samuse se během anexe Krymu vrátilo na Ukrajinu jen 30% místních ukrajinských vojáku, dalších 30 % se připojilo k ruské armádě a zbytek odešli jako civilisté do Ruska.

„Krymská krize ukázala, že Ukrajina má šest a půl tisíce bojeschopných vojáků,” vysvětluje Jireš. „To je o něco méně než my. Takže by to šlo,” dodává. „V zásadě se ukázalo, že ukrajinská armáda je úplně rozvrácená, neschopná, a proto se ani nebránili. Oni to i přiznali, že mají prostě jenom 6 500 vojáků. To i my při té kritice máme víc, třeba 7 nebo 8 tisíc.”

Smutnou realitu, přinejmenším z hlediska bezpečnostních studií, bychom tedy měli. Ale jak by to mělo vypadat v ideálním případě?

„V tomto novém bezpečnostním prostředí, ale i s ohledem na to, jak velká jsme země, jak velkou máme ekonomiku, která není malá, jsme v polovičce aliančních zemí, tak čtyři brigády by byly oukej, což by znamenalo nějakých 30 až 32 tisíc vojáků. To by odpovídalo rozpočtu 100 miliard,” vysvětluje Jan Jireš. Že by takový scénář nastal, je prý nereálné, ale aspoň minimální ambice bychom mohli naplnit. Konkrétně by dle Jireše pomohlo navýšení obranného rozpočtu na 50 miliard korun, tedy o 8 miliard současného rozpočtu Ministerstva obrany. Takovou změnu mimochodem minulý týden navrhl poslanec Gabal, ale Poslanecká sněmovna ji nepřijala.

Jaký je tedy závěr? Že dobýt Česko nebude o moc těžší úkol než dobýt Ukrajinu.