Den v poušti s balúčskými povstalci

Enqelab drží světoznámou ruskou zbraň RPG-7. Většina zbraní, které použijí rebelové z východního Balúčistánu, je dědictvím sovětské  invaze do Afghánistánu.

“Jsme Laškar-e-Balúčistán,” sdělil nám čtyřicetiletý velitel dvacetičlenného praporu. Obličej měl zakrytý a své jméno nám odmítal sdělit. Proto jsme mu začali říkali Mir neboli “Vůdce”. “Existuje několik dalších ozbrojených organizací, ale mezi námi není žádná rivalita. Popravdě jsme mezi sebou docela dobře zkoordinovaní,” ubezpečil nás Mir u štědré masité snídaně. “Spojuje nás stejný cíl: osvobodit tuto zemi - Balúčistán.”

Zeptali jsme se, co to vlastně znamená… “Naše činnost spočívá v sabotážích armádních infrastruktur a komunikačních věží,” řekl. “Nastražili jsme miny na cestách, přes které musí projet armádní konvoje nebo Pohraniční sbor [oficiální armádní policie], nebo na ně rovnou střílíme bazukou.”

Je nutné poznamenat, že ve většině případů skupiny z východního Balúčistánu nesdílí stejné cíle s jejími bratry v iránském Balúčistánu. Většina Balúčů jsou sunnité, což není problém v Pákistánu, ale v Iránu jsou u moci fárští šíité. Balúčský odboj proti Tehránu, hlavnímu městu Iránu, se podobá odboji Al-Káidy. Ale muži z východního Balúčistánu, se kterými jsme byli, jsou hlavně marxisté a nejsou nábožensky založení.

Říká se, že Balúčistánská národní strana je politická větev povstalců. Proto jsme nebyli překvapeni, když byl do nedalekého kamene vytesán nápis “BNS”. Mir a jeho vojáci o tuto stranu ale moc nestojí a jednání mezi BNS a Balúčistánskou republikánskou stranou (BRA) v parlamentu v Islamabádu (hlavním městě Pákistánu) vidí jako bezvýznamnou šaškárnu. “Také děláme politiku. Se zbraněmi. Jinak to v Pákistánu nejde,” sdělil nám Mir. Citoval Khaira Bakhshe Marriho, významného vůdce odboje a kmenového náčelníka (sardar) klanu Marri, který je největší v celém východním Balúčistánu.

BRA má v Pákistánu značnou moc a její nepřátelé se nachází i na druhé straně hranic. Má se za to, že se BRA pod vedením Brahamdagha Bugtiho, muže s  přitažlivou tváří představující celý balúčský odboj, dostává armádního výcviku od anglicko-amerických vojenských jednotek. Několik lidí tvrdí, že bílí vojáci a jejich bossové věří ve využití balúčských partyzánů pro účely kontroly pohyby Tálibánu podél hranic mezi Afghánistánem a Pákistánem. “Islámabád tyto zvěsti rozšiřuje, aby nafoukli teorii, že nás Indie a USA podporují, ale není to pravda. My totiž stále čekáme na to, až někdo přijde a trochu nám pomůže”, řekl mi Mir. Tím skončil. Hodil si kalašnikov přes rameno a nabídl se, že mi představí své vojáky.

Všichni byli oblečení ve stejnokroji šalvar kamiz (kalhot ke kolenům a volné košili) - standardní výbavě ve Střední Asii a na indickém subkontinentu. Potom, co nás Mir představil zbytku skupiny, jsem se začal bavit s pětadvacetiletým vojákem, jehož krycí jméno je v balúčském jazyce Enqelab, tj. “Revoluce”. Vysvětlil mi, že mu jde víc o přežití než o ideologii.

“V mojí vesnice nejsou věci jako plyn, elektřina nebo tekoucí voda,” vysvětlil Enqelab, když na zem pokládal bazuku. “Pro vodu jsme se starším bratrem museli chodit do plynárny v regionu Sui. Matky na vodovodních trubkách jsme uvolňovali klíčem a vodu, kterou jsme potřebovali, jsme nalévali do pětilitrové plastové nádoby. Jednou k nám přišli policajti, bratra odvedli a obvinili z úmyslného poškození vládního zařízení. Byl mučen a vezněn šest let. Teď už se o sebe nedokáže postarat.”

Povstání východního Balúčistánu nemá nic společného s náboženskými válkami vedenými dalšími skupinami v oblasti. Je de facto marxistické a značně sekulární.

Plynárna zmíněná Enqelabem je tou nejdůležitější v celém Pákistánu a také jednou z příčin ozbrojeného povstání Balúčů.  Dění v regionu Sui je názorným příkladem plundrování bohatých přírodních zdrojů Islámabádem v celé této oblasti. Těží se zde plyn, uhlí, uran, zlato a ropa. Ale v oblasti životní úrovně samotných lidí se bohatství tohoto regionu nijak neprojevuje.

Bair, což znamená “Odveta”, přišel před třemi lety z Quetty, kde byl členem Balúčistánské studentské organizace. Jeho aktivistické přesvědčení za zlepšení životního prostředí jej stálo dva měsíce ve vězení, kde bylo na denním pořádku mučení. Nebyl zdaleka sám. Od března 2005 bylo uneseno, mučeno nebo zavražděno tajnými službami - opravdovými panovníky této země -  více než 7000 politických aktivistů i těch, kteří usilovali za určitá sociální a lidská práva. Mrtvoly některých z nich se najdou pár dnů po tom, co byli zadrženi. Mnozí se ani nikdy nedostanou z vězení, a občas je někdo propuštěn, aby sloužil jako odstrašující příklad pro ostatní.
“Vězení, ve kterém jsem byl, mělo jen dva metry čtvereční a nebylo v něm žádné světlo,” vysvětluje Bair. “Měl jsem pocit, jako bych byl pohřbíván za živa.  Brali mě ven jen proto, aby mě zbili. Obvykle mi zavázali oči a pověsili mě vzhůru nohama. Často mě bili do bezvědomí. Mou jedinou nadějí bylo najít jakýkoliv nástroj, kterým bych se mohl zabít. Nemyslel jsem se, že se odtamtud dostanu živý, ale nakonec mě pustili. Cítil jsem, že něco takového nemohu znovu podstoupit, ale taky jsem nechtěl, aby mně zatkli a vyhodili z helikoptéry do pouště. Takže jsem se rozhodl přidat ke skupině Laškar-e-Balúčistán.”

Girok (”Blesk”) se přidal potom, co pákistánská armáda zničila jeho vesnici na jihovýchodu země. On a jeho rodina se pak museli přestěhovat z klidné ale úplně izolované lokality do oblasti balúčistánských pouštních plání, které by byly úplně pusté, nebýt masivních hor odpadků z Karáčí (v Karáčí žije dvacet milionů lidí, pokud vás zajímá, o jakém množství odpadků a sraček asi mluvíme). Podle některých mezinárodních organizacích bylo takto v posledních třech letech vyhnáno téměř 80 000 rodin.
Laškar-e-Balúčistán dalo Girokovi novou perspektivu: “Celý svůj život jsem utíkal a naříkal, že mám hroznou smůlu, ale to už mám za sebou.” Pak si začal hladit jizvu na pravé ruce a vysvětlil nám, že nevznikla díky zbloudilé střele, ale že jí má svědomí své území hájící vrána, která ho napadla na skládce, kde nějakou dobu žil.

Nakonec jsme se dostali k Umitovi (”Naději”). Ostatní se na horizont dívali s nedůvěrou, ale Umit možnost velkého útoku v této oblasti zavrhl. “V této drsné zemi nejsou žádné cesty pro transportéry. Jejich jedinou možností by byl letecký útok,” řekl sebejistě, avšak bez toho, že by nás to uklidnilo. “A kdyby k tomu došlo, doufáme, že je tato žula tak tvrdá jak vypadá.” Člověk má díky absolutními klidu, který nás doposud obestíral, pocit, že je vše mrtvé a bezpečné. Ale jen do okamžiku, než se rozpoutá absurdní chaos války.
“Islamabád proti nám používá zbraně, které mu věnoval Washington na boj proti Talibánu,” prozradil nám Umit. V ruce držel stejný kalašnikov, který používal už jeho otec před mnoha lety. Umit je poslední z rodiny, jejíž členové se zúčastnili všech pěti balúčských ozbrojených povstání od anektace Balúčistánu Pákistánem v roce 1948. Dnes však povstalcům nad hlavami pravidelně létají helikoptéry Cobra a mnoho z těchto strojů pochází ještě z dob před iránskou islámskou revoluci v roce 1979. Má se za to, že bývalý iránský šáh Reza Pahlevi dal tyto zbraně vyrobené v USA Pákistánu zadarmo, s cílem potlačit balúčské povstání, která se by se mohlo přelít i do balúčských regionů pod iránskou kontrolou.

“Proč bychom měli obětovat naše právo na svobodu, naši federaci, které vládne jeden národ?” přemýšlel Umit. Samozřejmě, že by to dělat neměli. Ale po 60 letech bojů se tato otázka zdá být spíše rétorická.