Mount Everest má problém s množstvím exkrementů. Možná by to ale šlo vyřešit

Mount Everest je dostupnější než kdykoliv předtím. Díky lepší výstroji, lepšímu vybavení a pomoci neúnavných průvodců je hora zaplavená neohroženými turisty. Víc než 36 000 lidí projelo touto oblastí v roce 2016, což je o 34 % procent vyšší návštěvnost než v roce 2015.

Zvýšený zájem o Mount Everest je pro Nepál požehnaný příjem. Horolezci zde utratí mezi 30 000 a 100 000 dolarů podle toho, jaké si zvolí povolení a společnost, která expedici pořádá. Ale víc lidí znamená víc odpadu, včetně toho lidského. Ano, bavíme se o lejnech, a o spoustě.

Ze základního tábora na Mount Everestu se vyveze ročně okolo 12 000 kilogramů lidského odpadu. Zůstává tu v modrých zapáchajících barelech (vybavených záchodovými prkýnky!), dokud je šerpové nedopraví do osady Gorak Shep, zmrzlého dna vyschlého jezera, které se tím stalo skládkou. V roce 2014 nepálská vláda rozhodla, že každý turista musí opustit horu s 8 kily odpadu nebo zaplatit pokutu 4 000 dolarů. Nadměrné množství lidského odpadu zůstává ovšem úplně jiným druhem problému.

„Zasáhlo mě to velmi silně,“ říká zkušený horolezec a bývalý inženýr společnosti Boeing, Garry Porter.

„Byli jsme v nejkrásnější zemi na světě, šli jednu z túr a viděli je táhnout naše lejna pryč. To nebylo ani trošku v rovnováze s místem, na kterém jsme právě byli,“ dodává Porter. „To měla být naše pocta nepálskému lidu?“

Před sedmi lety se Porter rozhodl, že je to i jeho problém, a stal se spoluzakladatelem Mount Everest Biogas Project, který se skládá z inženýrů a architektů, kteří se dobrovolně snaží vyřešit nepoddajný problém Everestu. Načasování nemohlo být lepší. Měření dvou vodních zdrojů blízko osady Gorak Shep z roku 2012 ukázalo, že jeden z nich překročil standardy pitné vody podle Světové zdravotnické organizace na stupeň číslo čtyři.

„Nemůžete exkrementy pořád dávat do otevřených jam vedle vodních zdrojů a nečekat nějaký ekologický problém,“ říká Porter.

Jejich řešení? Přeměnit všechen odpad na použitelnou energii pomocí něčeho, čemu říkají digestoř bioplynu.

Takové digestoře nejsou blýskavé hračičky, ale odvedou svou práci: „Tohle není žádná hi-tech novinka,“ varuje Porter. Jde o nádrže plné bakterie, která se živí organickým odpadem. Jako vedlejší produkt vytváří metan a tekuté hnojivo známé pod názvem „odpadní voda“. Tento plyn může být zachycen a použit jako zdroj energie pro všechno od čajovny na Mount Everestu po laptopy, protože ano, na Everestu je i internet.

Teoreticky je poskytnutí nevyčerpatelného zdroje pro dodávku energie na Mount Everest proveditelné. Ale nalijme si čistého vína, hora sama věci příliš neulehčí. K tomu udržet takové bakterie šťastné a hladové je potřeba teplo; jsou aktivní jen tehdy, pokud má jejich ekosystém teplotu někde mezi 20 º a 30 ºC. Základní tábor je ve výšce 5 364 metrů nad mořem, kde teploty pravidelně padají pod bod mrazu. Tyto digestoře se používají všude po Nepálu, Číně i Indii, říká Porter, ale v mírných, nižších nadmořských výškách. Kdyby se podařilo tuto technologii adaptovat na jedno z nejnehostinnějších klimat na zemi, mohla by se použít i na jiných horách, kde řeší problém s lidským odpadem.

Tým potřeboval najít způsob, jak udržet digestoř v teple 24 hodin denně, za použití místního technického vybavení. Udržet tenhle projekt čistě nepálský až do poslední baterie bylo pro Portera na prvním místě. „Chceme, aby tohle byl nepálský projekt. Postavíme to na svoje náklady, jim pak předáme klíč,“ řekl.

Řešením jsou 8,5 kilowattové solární panely, podobné těm, které se instalují na střechy a které tým získal v Kathmandu. Když se tyto solární panely připojí ke 48 dvouvoltovým bateriím, budou schopny přivést tolik elektřiny, kolik je potřeba k udržení nádrží v teple po celou noc.

„Jsme připraveni tento návrh zrealizovat, ale potřebujeme získat peníze,“ říká Porter, ačkoliv v době, kdy jsme spolu mluvili, nebyl schopný uvést předpokládanou částku. Projekt je stále ve fázi prototypu, i když tým díky partnerství s univerzitou v Seattlu i v Kathmandu dokázal, že v laboratorních podmínkách digestoř dokáže zpravovat lidský odpad a vytvářet tak plyn metanu (v optimálním teplotním rozsahu).

Tým už zvažuje další kroky. Porter nedovolí, aby byla odpadní voda použita jako hnojivo do té doby, dokud ji nebude schopen otestovat na lidských patogenech – cokoliv od noroviru po choleru. Pokud spouštěče těchto onemocnění v digestoři přežijí, není bezpečné odpadní vodu používat na plodiny určené pro konzumaci.

The Mount Everest Biogas Project pracoval s dvěma nepálskými organizacemi Sagarmatha Pollution Control Committee a Sagarmatha National Park Buffer Zone Management Committee, aby si mohli být jisti, že návrh splní standardy a místní pracovníci budou schopni v něm pokračovat.

„Řekli nám, ‚Jediná otázka je, kdy můžete začít, protože to, co horolezci provádí s touto horou, je bezohledné,‘“ dodává Porter.

Někteří horolezci zastávají názor, že v poslední době už hora není poutí dobrodruha, jako spíš turistickou pastí zámožného člověka. Ale bez ohledu na to, čím se Mount Everest stala, moderní odkaz byl doslova ponechán na zádech bezejmenných a neviditelných šerpů. Zdá se, že Mount Everest Biogas Project by mohl z tohoto dluhu pomalu ukrajovat.

Porterova úcta k Mount Everestu je nepochybná, a přesto, že vrchol mu při výstupu v roce 2003 utekl, úspěchem projetu si je jistý.

„Jak ji můžeme ochránit, aby tu byla i pro moje děti a pro děti mých dětí?“ ptá se Porter. „Jen si to předplácím dopředu.“

Článek původně vyšel na Motherboardu.