Nové technologie, které nám umožní vyvolat i dávno zapomenuté vzpomínky

„Je tam klavír a někdo na něj hraje. Slyším písničku." řekl pacient S.B., když neurochirurg přiložil elektrodu na jeho obnažený mozek. Wilder Penfield, neurochirurg působící počátkem 20. let minulého století, používal k léčení epilepsie zvláštní metodu - pacientům při plném vědomí, pouze s lokální anestezií, vysílal do různých částí mozku slabé elektrické šoky. Ti mu během celé procedury povídali, co vidí a cítí. Při stimulaci jedné části mozku viděli tvary, barvy a textury, při stimulaci jiné oblasti zase pociťovali vzruchy v nejrůznějších částech svého těla.

Když však vyslal elektrický šok do jedné konkrétní částí mozkové kůry, pacientům se vrátily velmi živé vzpomínky. Dalším vzruchem vyslaným do zmíněné oblasti se S.B. vybavily další detaily jeho vzpomínky s klavírem - vzpomněl si, že tenkrát někdo zpíval „Oh Marie" od Louise Prima. Když Penfield elektrodu přesunul, S.B. se ocitnul na předměstí, které kdysi znával. „Je tady stáčírna 7 Up a Harrisonova pekárna." S.B. ale nebyl jediný, kdo během Penfieldových experimentů zažil něco podobného - i dalším jeho pacientům se vrátily některé vzpomínky v těch nejživějších barvách. Nešlo o nic významného, o nic, co by měli v plánu zapamatovat si - zvuky silničního provozu, muž venčící psa, náhodou odposlechnutý telefonát. Přesto ale byly mnohem živější, než běžné vzpomínky. Penfield byl přesvědčený, že nalezl fyzické umístnění vzpomínek, konkrétní část mozkové tkáně, kde byly uzamčeny. „V neuronech v lidském mozku můžeme najít kompletní záznam toku vědomí. Všechny momenty našeho života, během kterých jsme byli při vědomí, jsou uloženy právě tam." vyjádřil se Penfield v Gateways to the Mind, filmu z roku 1958 z dílny Bell Labs. „Je to, jakoby se elektroda dotkla například proužku kinofilmu."

Původní Penfieldova domněnka, že v mozku každého člověka leží perfektní zápis celého jeho života, který čeká na oživení, se prokázala jako nepravdivá. Faktem však zůstává, že vzpomínky opravdu existují jako fyzické změny v mozku. Nejnovější výzkumy navíc nabízejí nové možnosti v oblasti editace a zlepšování lidské paměti. I přesto, že naše chápání toho, jak pameť informace kóduje, ukládá a opětovně načítá, je pořád poměrně omezené, dva týmy vědců nezávisle na sobě provedli obrovské průlomy na poli studií lidské paměti. U myší a dalších zvířat s poškozením mozku se jim povedlo úspěšně implantovat falešné vzpomínky, změnit emoce spojené s traumatickými zážitky a obnovit schopnost dlouhodobě uchovávat vzpomínky. Jeden z týmů dokonce začal tyto poznatky uplatňovat i v testování na lidech. A i když bude trvat ještě léta, než tyto technologie přijdou na trh, jsou důkazem, že můžeme dospět do doby, kdy bude mít lidstvo nad pamětí kontrolu - můžeme porazit demenci, post traumatický stresový syndrom a možná dokonce vylepšit fungování zdravé paměti.

Zájem o tuto oblast výzkumu roste. Věděcká rada ministerstva obrany DARPA například investovala 80 milionů dolarů do vývoje bezdrátové paměťové protetiky, která by pomohla lidem trpícím ztrátou paměti, způsobenou traumatickými zraněními mozku, která jsou častá u vojáků. Nová startupová společnost Karnel zase najala přední vědce, aby vyvinuli podobné zařízení, tentokrát však pro komerční účely. Přibližujeme se tak dni, kdy budou tyto technologie dostupné pro širokou veřejnost, k budoucnosti, ve které budou paměťové čipy nabízeny nejen jako léčební prostředek, ale i jako nástroj k vylepšení zdravé paměti.

Vývoj těchto technologií však sebou nese spoustu technických a etických otázek. Jak budou tato zařízení fungovat a kdo by k nim měl mít přístup? Může být člověk s upravenou pamětí ještě někdy „opravdu" sám sebou? A co se stane, když nám naše vzpomínky začnou zprostředkovávat stroje? Abych zjistila odpovědi na tyto otázky, promluvila jsem si se dvěma muži vedoucími tyto průlomové výzkumy - s harvardským neurochirurgem Stevem Ramirezem, který úspěšně implantoval falešné vzpomínky do myšího mozku, a s technickým baronem Bryanem Johnsonem, majitelem společnosti Kernel. Až když jsem s nimi mluvila, zjistila jsem, jak moc se názory z laboratoře a technického starupu odlišují a navíc vyvolávají další znepokojující otázku - Když se lidská paměť změní z neproniknutelného tajemství na něco, co můžeme ovládat, kdo bude rozhodovat o tom, jak bude fungovat?

***

V prvním roce svého doktorského studia neurověd na MIT prošel Ramirez složitým rozchodem. Když se jednou takhle zasmušile cpal zmrzlinou za zvuků písniček od Taylor Swift, přemýšlel o tom, jak se šťastné vzpomínky na bývalého milence můžou doslova přes noc proměnit v něco nepříjemného. Věděl, že pocity smutku (emoční složka paměti) a informace o tomto člověku (faktická složka paměti) pocházejí ze dvou odlišných částí mozku. A tak ho napadlo - co kdyby je od sebe mohl oddělit?

„Není to tak, že bych na tyhle experimenty přišel na základě téhle konkrétní zkušenosti." řekl mi Ramirez, když jsem ho navštívila v jeho harvardské kanceláři, vzdálené jenom kousek po proudu řeky Charles od místa, kde studoval. Byla to pro něj však formující zkušenosti, která ho přiměla přemýšlet nad různými komponenty lidské paměť, a také o tom, jak se emoční náboj některých vzpomínek může postupem času měnit. „Představ si paměť jako omalovánku a emoce jako barvy, kterými vybarvuješ vzpomínky. Jsou neoddělitelně spojeny." řekl mi.

Pro Ramireze a jeho pozdějšího vědeckého partnera Xu Liu, by bylo prvním krokem v práci se složkami paměti určit přesnou fyzickou lokaci vzpomínek v mozku. „Tato myšlenka v našem oboru existuje už nějakou dobu." pokračoval Ramirez. „Myšlenka, že každá vzpomínka za sebou zanechává otisk, fyzickou změnu - někteří tomu říkají „stopa"." Ramirez a Liu však byli vůbec první, komu se povedlo „stopu" nalézt a aktivovat tak vzpomínky v myším mozku. Proces, který se snažili napodobit, se v běžném životě dějě naprosto přirozeně - určitý podnět spustí vlnu vzpomínek a asociací. „Když vyjdete ven a projdete kolem pekárny, vůně koláčků vám může připomenout například vaše osmnácté narozeniny." řekl mi Ramirez. „My se snažíme docílit to samé, ale zevnitř mozku."

Ramirez a Liu však místo koláčků použili lasery (viz. infografika na konci článku). Začali u myši, u které díky geneticky upravenému viru obelstily mozkové buňky spojené s pamětí, tak, aby se staly citlivé na světlo. Poté, co učinili buňky citlivé na světlo, dostala myš jemný elektrošok do nohou, aby si moment lépe zapamatovala. Po uštědření elektrošoku posvítili myši laserem do hipokampu, což je oblast mozku ve tvaru kešu, která je ústředním bodem kódování paměti. Předpokládali, že světlo z laseru aktivuje pouze světelně citlivé buňky spojené s elektrošokem, a vyvolá vzpomínku.

Povedlo se. Když Ramirez namířil lasery do myšího hipokampu, zvíře zareagovalo klasickými projevy strachu, stejně, jako by reagovalo, kdyby si vzpomnělo na nepříjemný zážitek spojený s elektrošokem.

O rok později začali Ramirez a Liu pracovat na něčem, co sami nazvali Project Inception. Jednalo se o pokus vložit do myšího mozku falešnou vzpomínku. To se snažili docílit pomocí toho, že umístili myš do krabice, ve které dostala elektrický šok do nohy. V tu samou chvíli však laserem aktivovali myší vzpomínku na jinou krabici, ve které dříve pobývala, ale ve které nikdy žádný elektrošok nedostala. Následujícího dne myš vykazovala známky strachu, i když byla umístěna do krabice, ve které nikdy proudem zasažena nebyla. Měla však falešnou vzpomínku, že nepříjemnost se jí stala právě tam.

Ramirez tuto reakci u myší poprvé zaznamenal na Štědrý večer roku 2012. „Rodiče na mě čekali venku, měli jsme jít na štědrovečerní večeři." vzpomíná. „V celé laborce bylo ještě pár lidí, samozřejmě - věda nikdy nespí - ale pamatuju si, že jsem byl v místnosti úplně sám a běželo mi hlavou: Tohle je nejlepší vánoční dárek ze všech. Je to naprosto úžasné."

Takto vložená vzpomínka byla pouze jedním z prvních způsobů, jak se Ramirezova laboratoř pokoušela měnit vzpomínky u myší. Ramirez se totiž nedávno na Twitteru zmínil o některých předběžných a zatím neověřených zjištěních, které by mohly dokázat, že lze také manipulovat se strachem spojeným s traumatickými vzpomínkami.

U myší, které mají vzpomínku na elektrošok, se dá strach při vyvolání této vzpomínky ovládat právě aplikací laserových paprsků na různá místa hipokampu. Když se laserem vzpomínka vyvolá v jedné části hipokampu, myši jsou rozrušené. Ukázalo se však, že pokud se ta samá vzpomínka vyvolá laserem v jiné části hipokampu, myši už nereagují tak vyděšeně. „Našli jsme averzivní vzpomínku v horní části hipokampu a pak jsme ji několikrát opakovaně aktivovali. Když jsme pak zvíře umístili do prostředí, ze kterého by mělo mít strach, najednou už se tolik nebálo."

Během rozhovoru v jeho kanceláři přirovnal Ramirez tento průlomový objev k jeho dříve zmíněnému rozchodu. Po tom, co se s přítelkyní rozešel v jeho oblíbené kavárně, se pro něj toto místo obestřelo bolestnou vzpomínkou, ačkoliv ho dřív miloval kvůli jeho skvělým sendvičům s arašídovým máslem, medem a banány. Navštěvoval však kavárnu dál a bolest s ní spojená postupem času vybledla. Opakovanou aktivaci špatné vzpomínky v myším mozku tak přirovnal právě k jeho opakovaným návštěvám inkriminované kavárny. Tato metoda je velice podobná expoziční terapii, během níž je pacient v bezpečném prostředí vystavován svým fóbiím do té doby, než jeho strach úplně nezmizí - samozřejmě s výjimkou toho, že tyto výsledky jsou v terapii docíleny místo laserů pomocí času a úpravy chování.

V nejbližší budoucnosti Ramirez plánuje nadále pokračovat v experimentech na zvířatech. Rád by totiž začal používat tyto techniky manipulace s pamětí jako léčbu psychických poruch u lidí. U člověka by už léčba navíc vůbec nemusela zahrnovat používání laserů. Ramirez se vyjádřil například k PTSD: "Můžeme ztlumit negativní emoce spojené s traumatickým zážitkem." Jeho hlavním cílem je ale přimět lidi dívat se na paměť jinak než doposud. „Mohli bychom začít vnímat paměť nejen jako kognitivní fenomén, ale také jako antidepresivum či anxiolytikum? Mohli bychom snad manipulací se vzpomínkami léčit PTSD?" ptá se. Je si také jasně vědom toho, že přechod od zvířecích mozků k těm lidským je markantní. „Pokud je člověk Lamborghini, zvířecí mozky jsou trojkolky. Jsou tam však společné body, například to, jak se otáčejí kola a jak se používá volant."

Ramirez chápe, že se tento druh výzkumu může jevit poněkud zlověstně. Tato technologie by mohla být hypoteticky zneužita pro mučení či konverzní terapii, kde by v lidských hlavách vytvářela strašlivé vzpomínky. „Můžeme ale udělat totéž, abychom aktivovali pozitivní vzpomínky a aktualizovali obsah neutrální paměti pozitivními podněty. Funguje to oběma směry. Ano, vždy se nabízí otázka - co když dojde ke zneužití? Můžeme to přirovnat k vodě. Voda je jedna z nejdůležitějších věcí na této planetě, bez ní bychom zemřeli. Stejně tak jí ale můžeme použít třeba k surfování. Všechno na světě se dá použít pro dobré i špatné účely."

***

K tomu, abyste mohli vést firmu, která by měla příjít s revolucí v oblasti lidského mozku, nemusíte mít modré oči a zastřený pohled, ale určitě vám to trochu pomůže. Takhle přesně totiž vypadá Bryan Johnson, zakladatel a ředitel startupové firmy Kernel, kterou označuje za HI (human intelligence) company.

Hlavní stan firmy Kernel na technickém předměstí Los Angeles známém jako Silicon Bech, vypadá jako sídlo klasické internetové firmy. Bílý kluci v džínách a mikinách postávají nebo posedávají někde v prostoru open space kanceláří, okny dovnitř proniká zářivé losangelské slunce, přední obývací část s konferenčním stolkem, vybaveným špičkovým reproduktorem a novodobou plastikou lebky, na stěnách whiteborady popsané tajemnými nápisy jako "CapitalismMoore's Law". Kernel však není moderní technologickou společností, jakou se může na první pohled jevit. Jeho pokorným cílem je vyvíjet produkty, které propojí lidskou a umělou inteligenci a umožní lidstvu rozšířit jeho kognitivní funkci a řídit svou vlastní evoluci.

Johnson, který zbohatl na založení a pozdějším prodeji online platební společnosti PayPalu za 800 milionů dolarů, investoval 100 milionů dolarů právě do firmy Kernel. Jeho cílem je v následujících patnácti letech vydělat celou miliardu a dostat na trh výše zmíněné produkty. Investoval také dalších 100 milionů dolarů do fondu OS, rizikového kapitálu určeného k "přepisuí lidského operačních systémů ", který investuje do biotechnologických společností, zabývajících se genetikou a dlouhověkostí - základem biologických systémů. Ačkoliv se Johnson nepovažuje za transhumanistu, jakými jsou například Peter Thiel a Ray Kurzweil, jeho hlavní cíl - umožnit lidské inteligenci držet krok s tou umělou - je dost podobný tomu jejich.

Jedna z centrálních oblastí výzkumu společnosti Kernel - společně s motorickými funkcemi, učením a některými dalšími oblastmi, o kterých Johnson zatím nechce mluvit, je paměť. Vedoucí vědecký důstojník společnosti Kernel, Theodore Berger, profesor biomedicínského inženýrství a neurovědy na USC, pracuje na paměťové protéze, která by mohla pomoct pacientům trpícím potížemi s vytvářením dlouhodobých vzpomínek. „Úplně jsme tenkrát ztratili pojem o čase." vyjádřil se Johnson o svém prvním setkání s Bergerem. Tihle dva muži totiž sdílí společnou vizi. „Berger přesně chápe, o co se pokouším." vysvětlil Johnson, „Chci potenciálně přeprogramovat neuronový kód, pracovat s ním, abychom dosáhli určitých výsledků".

Lidé, kteří ztratili schopnost vytvářet nové dlouhodobé vzpomínky - ať už z důvodu demence, mrtvice, stárnutí nebo epilepsie - trpí poškozením nebo poruchou hipokampu, který převádí krátkodobou paměť na paměť dlouhodobou a vysílá dlouhodobé vzpomínky do jiné části mozku, kde mají být uloženy (jedná se o stejnou část mozku, kterou Ramirez vystavil laserovým paprskům během jeho experimentů u myší). Vzpomínky v mozku podle Bergera existují jako časoprostorové kódy, podobné například Morseovu kódu.

Tento kód má určitou podobu, když do hipokampu přichází ze senzorických systémů (jakým je sluch, hmat nebo zrak) a jinou, když se z hipokampu přesouvá do dlouhodobé paměti. S přihlédnutím k tomuto faktu vytvořil Berger matematické modely, které napodobují tuto transformaci, a to zcela bez pochopení, proč k transformaci vlastně dochází. "Je to jako snažit se určit pravidla pro překlady ruštiny do čínštiny, když neumíte rusky ani čínsky." řekl Berger.

Během experimentů na zvířatech byl Berger u potkanů a opic schopen znovu vytvořit schopnost zpracovat tyto paměťové kódy pomocí implantátů, které řídí jeho algoritmus, čímž působí jako druh protetického hipokampu (viz infografika na konci článku). K otestování přístroje jej Berger transplantoval do mozků zvířat, které trpěly problémy s pamětí. Krysy byly vycvičeny tak, aby zatahaly za řadu páček, pokud chtěli získat odměnu. Opice prováděly složitější paměťové úlohy na obrazovce počítače. Ačkoliv obě skupiny zvířat ztratily přirozenou schopnost vytvářet dlouhodobé vzpomínky, když se krysy později nacházely před stejnou řadou páček, vytáhly je ve správném pořadí - jakoby byla vzpomínka v jejich mozku uložená přirozenou cestou. Opice vykonávaly svůj úkol stejně úspěšně, na základě vzpomínek, které pro ně zpracovalo protetické zařízení.

Berger, který ukončil doktorské studium na Harvardu v roce 1976, v posledních letech často říkal, že sám nemůže uvěřit tomu, jak úspěšně výzkum pokročil, a to jak během experimentů s potkany tak během experimentů s opicemi. Složitost experimentů se zvyšuje každým posunem nahoru po druhovém žebříčku. „Čím je zkoumaný subjekt větší, tím je to pochopitelně složitější." řekl. Společnost Wired od té doby informovala o tom, že v současnosti probíhají experimenty s lidmi.

„Už dávno mi řekli, že jsem se zbláznil," uvedl Berger pro MIT Technology Review v roce 2013. Johnson se vyjádřil, že tento typ skepticismu, s nímž se Berger setkal, je rozšířen právě mezi lidmi z oboru, kteří vědí, jak dlouho potrvá, než zcela pochopíme fungování lidského mozku. „Reakce těchto vědců je pochopitelná." řekl. Jeho pohled je ale jiný. Jako nováček v oboru vědy o neuronech, spíše podnikatel než vědec z laboratoře, má Johnson „úroveň optimismu, kterou ostatní nemají. Nedělám si žádné iluze. Myslím si ale, že je to možné a že bychom to měli udělat."

Johnson v příspěvku na svém blogu o své první cestě k Burning Manovi napsal, že se obává, že je "příliš konzervativní a úzkoprsý", než aby si mohl vychutnat bizarní pouštní festival tak, jak se to povedlo ostatním zúčastněným. Přesto, že jeho smýšlení skutečně může být čistší, než smýšlení průměrného Burnera, tento konzervatismus v osobním životě se ale nevztahuje na jeho obchodní myšlenky, které jsou naopak poměrně radikální. Johnson chce zlepšit lidskou inteligenci, aby zajistil, že jednou nebudeme převálcováni stroji, které jsme sami vyrobili. „Když se podívám na rychlost vývoje umělé inteligence a rychlost vývoje té lidské, nevidím žádný rozdíl." Johnson nemá strach z toho, že si pro nás stroje jednou přijdou. Věří však, že posílení lidské inteligence by mělo být globální prioritou. Místo používání našich zastaralých mozků k vytváření nových nástrojů, chce aktualizovat mozek samotný.

Johnson si svou současnou kariéru vysnil už ve věku 21 let, poté, co se vrátil z dvouleté mise do Ekvádoru. „Vrátil jsem se do USA s planoucí touhou zlepšit životy ostatních," řekl, když přešel do oboru lidské inteligence. Dodnes věří, že je to „nejhodnotnější a nejvýkonnější zdroj, který existuje." „Kdybych prozkoumal svět kolem sebe a zahrnul do výsledného výpočtu nedostatek času a prostředků, jaký by byl největší cíl, který bych si dokázal představit?" zeptal se. „Na to se orientuju. Kernel je přímým produktem těchto dvou hlavních myšlenek: pracuj na něčem odvážném a dělej něco pro zlepšení lidské inteligence."

Johnson i Ramirez se vyjádřili k tomu, kdo by měl mít pod palcem technologie na zlepšování či upravování paměti, jejich názory se však podstatně liší. „Kdyby se tohle mělo někdy skutečně stát, bylo by ideální, aby se tato technologie udržela v oblasti medicíny, v kontextu mentálních poruch. Když jste dobrý psychiatr, nedáte Prozac celému státu Massachusetts, dáte ho jenom lidem, kteří opravdu trpí depresí." řekl Ramirez. Stejná logika by se podle něj měla uplatňovat u všech možných paměťových technologií, k nimž by mohl vést jeho výzkum. Ty by mohly být velice přínosné pro lidi trpící PTSD nebo dalšími psychickými poruchami, ale „nedáte to jen tak nějakému chlapíkovi, který se nemůže vyrovnat s rozchodem."

Johnson naopak dospěl k úplně jinému závěru. I přesto, že si uvědomuje, že tato technologie bude v počátcích plnit hlavně terapeutickou funkci, doufá, že postupem času se rozšíří i dál. Mnohem dál. „Můj záměr v Kernelu je poskytnout tuhle technologii miliardám lidí." řekl. Doufá také, že zařízení jakým je paměťová protetika, kterou vyvíjí Berger, budou jednou dostupná pro každého, kdo by měl zájem vylepšit své mentální schopnosti. Jeho cíl se může jevit jako nedosažitelný - myšlenka dostat takové zařízení na trh v časovém horizontu nejbližších deseti let je v nejlepším případě optimistická - jeho chování je však už mnohem střízlivější. Johnson vyjadřuje své plány a nápady s důslednou a analytickou přesností. „Existují formy kognitivního vylepšení s nízkým rozlišením," zdůrazňuje. "Pokud někdo dá své dítě do soukromé školy místo nějakého špatně financovaného zařízení, je to forma kognitivního vylepšení. Soukromý učitel je formou kognitivního vylepšení." Podle Johnsona je vylepšování lidské mysli technologií spíše než vzděláním, otázkou stupně, ne typu.

A věří tom, že ostatní se k němu v budoucnu přikloní. „Když si představíte scénář, ve kterém mám nějaká technologická vylepšení a vy ne, nebo že moje dítě je vylepšené a vaš ne, je to naprosto nepřijatelný stav." Představa toho, že se lidé hromadně dožadují, aby jim někdo do hlav nainstaloval nějaká zařízení, zní zpočátku trochu ztřeštěně. Dokud si ale nevzpomenete na to, že lidé ochotně polykají Adderal, aby zvýšili svou produktivitu, Xanax, aby utlumili svou úzkost, luští křížovky, Sudoku a používají bezpočet mobilních aplikací, jenom aby se vymanili z mentální mlhy.

Johnsonův nevlastní otec trpí Alzaheimerem. Vidět jeho propad, jak Johnson sám popisuje, „sledovat, jak postupně ztrácí své lidství", ho ještě více motivovalo pro práci v Kernelu. I když po sledování Westworldu můžete pociťovat určitou nevoli při myšlence na možnost technologie upravující paměť, je těžké argumentovat proti vývoji takových technologií pro léčbu závažných mentálních onemocnění.

Před více než deseti lety, kdy byla možnost vylepšování paměti pouze hudbou vzdálené budoucnosti, a kdy jedinými podobnými experimenty byl ten, během kterého se povedlo upravit paměť nějakých octomilek na fotografickou, spisovatel a filozof Michael Sandel ve svém „The Case Against Perfection" napsal: „Je tento scénář znepokojující proto, že uměle nevylepšeným chudým by byl odepřen přístup k bioinženýrství, nebo proto, že ti bohatší, uměle vylepšení, by byli jaksi dehumanizováni?" Představte si, že byste mohli svými vzpomínkami projíždět stejně, jako feedem na Instagramu, ve stylu Black Mirror. Že byste si bez problémů dokázali vybavit všechno, co jste se kdy naučili. Že byste měli okamžitý přístup k celé své životní historii. Byli byste efektivnější, bystřejší, osvícenější. Byli byste však ještě člověkem?

***

V únoru 1975 se zhruba 140 vědců, filozofů, novinářů a právníků shromáždilo v konferenčním centru v Asilomar State Beach v Kalifornii. Byli tam, aby vytvořili soubor bezpečnostních pokynů pro nové technologie, například experimenty s rekombinantní DNA. Konferenci uspořádal Paul Berg, molekulární biolog, který dobrovolně ukončil svou práci poté, co se jeho spolupracovníci začali zabývat vytvořením viru spojeným s E. coli, který by mohl v případě úniku z laboratoře způsobit rakovinovou „epidemii".

V roce 1975 ještě nebyla široká veřejnost obeznámena s konceptem genového svazku - termín "genetické inženýrství" byl poprvé zaveden v padesátých letech, a to nikoliv v žádném vědeckém spisu, ale ve sci-fi románu. Bergovy experimenty a další soudobé pokusy o manipulaci s DNA byly velmi okrajovou vědou, stejně, jakou je dnešní Ramirezův a Bergerův výzkum paměti. Pracovníkům bylo tenkrát jasné, že se dostávají na kloub něčemu, co může přinést revoluci v jejich poli působení. Jasné už ale nebylo, jak tyto možnosti prozkoumat bez nebezpečných rizik "pro pracovníky v laboratořích, pro širokou veřejnost a pro živočišné a rostlinné druhy, které sdílejí naše ekosystémy." Takže se shromáždili a snažili se na to přijít. Jednání to bylo klidné. Berg později napsal, že „ty opravdu zapálené diskuze probíhaly během přestávek, u jídla a pití a to někdy až do pozdních ranních hodin" Tyto rozhovory nakonec přinesly soubor bezpečnostních pokynů, které předepisují různé úrovně opatrnosti pro různé typy genetických experimentů. Stejně tak ale zahájily veřejné diskuze, které umožnily vývoj dalších předpisů a sociálních norem týkajících se manipulace s genetickými informacemi společně s technologiemi samotnými.

Konference Asilomar a následná debata o genetice se opíraly o zásadu prevence, předběžné opatrnosti - o myšlenku, že při zavádění nového výrobku či technologie, která ohrožuje lidské zdraví nebo životní prostředí, musí její vynálezce prokázat, že je zcela bezpečná. Je to etika, která upřednostňuje bezpečnost před rychlostí, filozofie fyziků a enviromentalistů, ne riskantních kapitalistů.

Je pravděpodobné, že s postupně rozvíjející se technologií zlepšování paměti, se na ní budeme aklimatizovat stejně, jako v minulosti u vývoje v genetiky. Před dvaceti lety novinové titulky přirovnávaly ovci Dolly k Frankensteinovu monstru - dnes klidně přijímáme i poštovní zásilky s DNA z našeho rodokmene a diskuze o epigenetice. Je ale potřeba specifické nastavení, aby tyto pokroky směřovaly vpřed způsobem, který je bezpečný a spravedlivý. V roce 2008 Berg napsal esej „In Nature", ve které připomněl nejen konferenci Asilomar, ale i způsob, jakým dokázala vytvořit podklad pro celé dekády bezpečného a produktivního výzkumu v genetice. Zamýšlel se také nad tím, jestli by jiné podobné setkání myslí pomohlo vyřešit novodobé problémy v oblasti genetického inženýrství. Překvapivě však dospěl k závěru, že nepomohlo. Ne proto, že by šlo o tolik rozdílné technologie, ale kvůli samotným vědcům a podmínkám, v jakých pracují. V Asilomaru v 70. letech se sešli vědci, kteří většinou pracovali ve veřejně financovaných institucích. Mohli „svobodně vyjádřit svůj názor bez toho, aby se museli ohlížet přes rameno" napsal Berg. Je přesvědčený o tom, že v době, kdy je vědecký výzkum čím dál tím častěji privatizován, stojí osobní zájmy v cestě otevřeným diskuzím o rizicích a benefitech spojenými s výzkumem nejrůznějších vědeckých odvětví.

Ramirez i Johnson tak v dnešní době svou paměťovou technologií vytvořili paralelu k někdejšímu genetickému inženýrství. „Trvalo mnoho let, než mohl být The Humane Genome Projekt uveden v chod, v tu dobu už ale bylo důležité, že se celý svět nestal Gattacou." říká Ramirez. „Stejně je to i dnes, mluvíme o této technologii dekády před tím, než se opravdu objeví. Svět už se na ni připravuje."

Johnson je této paralele také nakloněn, vyvozuje z ní však trochu jiné závěry. Domnívá se, že USA se k otázce genetického inženýrství postavilo až příliš konzervativně. „Když jsme si uvědomili, že můžeme upravovat genetický kód a případně vytvářet geneticky upravené děti, jako společnost jsme se pustili do velké diskuze - je to opravdu něco, co chceme dělat? My v USA jsme řekli, že ne, že takové chování je v přímém rozporu s našimi hodnotami. Mezitím ale Čína řekla: Zajímavé…"

Zmínil se o tom jen týden poté, co svět obletěla zpráva, že vědci z univerzity Sichuan použili technologii CRISPR na úpravu genů k léčbě rakoviny - pokusný pacient dostal injekci s upravenými bílými krvinkami. V prosinci 2015 si mezinárodní koalice vědců vyžádala dobrovolné moratorium na zákon o používání CRISPR. Jednalo se o předběžné opatření k pochopení všech rizik CRISPR - ten totiž může způsobit genetické změny, jenž by mohly být předány dětem pacientů. Čínští vědci ale toto opatření ignorovali a technologii přesto použili. Je samozřejmě pravda, že pokud by se úspěšná léčba rakoviny objevila v jiné zemi než v Americe, byla by tato situace - když použijeme Johnsonovu formulaci - nepřijatelná. Zároveň je dost nepříjemné, když vám někdo, kdo se mnoho let aktivně podílí na biologickém výzkumu, řekne, že závěr, který vzešel z dlouholetých debat na téma genetického inženýrství, je ten, že Spojené státy jsou příliš opatrné.

Mozek je přitom mnohem složitější než genom - obsahuje 86 miliard neuronů pracujících způsobem, který teprve začínáme chápat. Při manipulaci s tak obřím systémem, který řídí vše od dilatace očí po intelekt, je opatrnost snad jediná úspěšná cesta.

Johnson je přesvědčen o tom, že trh s lidskou inteligencí bude „jedním z největších, ne-li přímo největší na světě. Budeme se zabývat naší schopností učit se, vytvářet vzpomínky, naší vlastní evolucí a společnou komunikací - určitě to bude velmi velký trh. Můžeme na něm vystavět úspěšné projekty a ohromě z něj profitovat." Námitkou k Johnsonovu optimistickému přístupu je, že vzhledem k mnoha stupňům výzkumu, bude tahle jeho vysněná super paměť jen velmi těžce získatelná. Stejně tak nemůžeme posoudit, zda by tato technologie neměla dlouhodobě negativní dopad na náš mozek. I proto je nezbytně nutné v průběhu celého vývoje otevřeně a upřímně diskutovat jak o jeho benefitech tak o rizicích, což je možné pouze v případě, že vědci mohou otevřeně mluvit o své práci a jejích důsledcích, aniž by tím ohrozili její financování, jak správně podotkl Berg ve svém eseji.

Paměťový čip a laserová editace vzpomínek ale postupně přechází ze sci-fi do reality a společnost se bude muset rozhodnout, jak tuhle situaci zvládnout. Potřebujeme moderní verzi konference Asilomar, kde vědci, podnikatelé a etici společně zváží rizika i přínosy těchto nových technologií. V dnešním většinou korporáty vedeném výzkumu je však velmi nepravděpodobné, že se to někdy stane.

Neuroložka Julie Robillard, která v prosinci napsala článek o nárůstu manipulace s pamětí pro časopis Journal of American Medicine v Americké lékařské asociaci, mi sdělila e-mailem, že pro vědce a etiky je důležité, aby na počátku každého výzkumu úzce spolupracovali. Také mi napsala, že domněnka, že etická hlediska stojí v cestě vědeckému pokroku, je zcela mylná. Tato technologie má podle ní velké potenciální přínosy, také ale přichází s potenciálními riziky - jak pro jednotlivce, protože dlouhodobé účinky manipulace s pamětí nejsou známé, tak pro společnost jako takovou. Robillard vznesla otázky, jako: „Jak můžete nahlásit zločin, pokud je smazán z vaší paměti?" a „Budou vězni nuceni podstoupit potenciálně riskantní proceduru manipulace s pamětí, pokud by snížila jejich recidivu?" Řekla také, že manipulace s pamětí - a všechny nové biotechnologie - „musí probíhat v interdisciplinárním prostředí."

Kernel má v současné době 20 zaměstnanců - vědce v oblasti výpočetní techniky, z oblasti neurologie, inženýry. Když jsem se Johnsona zeptala, zda mají v týmu také nějaké etiky, jeho odpověď směřovala do budoucna: „Zatím ne."