Syrové portréty současných amerických nomádů

Před deseti lety debutoval v kinech Útěk do divočiny, filmová adaptace knihy Jona Krakauera z roku 1997. Skutečný příběh patří Christopheru MacCandlessovi, hvězdě Emory University, který v roce 1990 daroval své absolventské stipendium $25,000 charitativní organizaci OxFam, zničil všechny své kreditní karty a vydal se napospas Americe. Jeho cesty auty, vlakem, kayakem a pešky ho dostaly až k řece Colorado, komunitě hipíků v Severní Kalifornii a nakonec i do aljašských lesů. Po cestě se McCandless setkal i s jinými, co se odklonili z jeho trasy z vlastní vůle nebo díky okolnostem. V některých případech se po cestě znovu setkal s povědomými tvářemi. McCandless je ale asi těžko prvním člověkem odmítajícím konvenční společnost za účelem hledání odpoutané svébytné existence. Také nebyl posledním.

Alister & Sherie, New Orleans, LA 2016

Michael Joseph fotografuje od roku 2011 cestující vlaků a stopaře, plně adaptované svému přechodnému životnímu stylu. Stejně jako McCandless obvykle mezi sebou utváří přátelství, poté se rozběhnou různými směry, ale opět se shledají někde na cestě. Takovéhle kombinace daly za vznik volně spletenému kmenu cestovatelů, jak je aspoň označuje Joseph, nataženého napříč národem. Josephovy portréty těhle cestovatelů jsou vystaveny v sérii s názvem "Lost and Found" v galerii Daniel Cooney Fine Art v New Yorku.

Blue Eyes, New Orleans, LA 2013

"Reminiscence dětí tzv. Dust Bowl éry (známé také jako Špinavá třicátá, kvůli silným prachovým bouřím), spojené se subkulturou squatter punku. Opouštějí domov s vidinou objevení lepšího života a někdy i práce," píše Joseph v eseji doprovázející sérii. "Někteří nemají na výběr než utéct z nesnesitelné rodinné situace," zatímco jiní dobrovolně opustí podpůrné prostředí v hledání sebe sama v rámci svého objeveného kmenu. Někteří pak, třeba jako McCandless, pocházejí z předměstí. Joseph říká, že jedna ze subjektů jeho pozorování skrz čočky fotoaparátu byla středoškolská premiantka, co se ještě pořád nevzdala plánů nastoupit na vysokou školu a snad se stát i učitelkou.
Na rozdíl od jiných fotografií věnujících se stejnému tématu, Josephova tvorba není dokumentární. Fotí své subjekty proti nicneříkající zdi, kde je poprvé potká - zachycujíc je ve chvíli strnutí, zatímco jinak jsou stále v pohybu. Eliminací geografického kontextu," se pozornost upne na jednoho člověka spíš než na místo, protože zrovna to může být jakékoliv a kdykoliv." Dohromady série sice zobrazuje komunitu, ale jak Joseph vysvětluje, jeho dílo je spíš o jednotlivcích, které potká, spíš než celku, k němuž náleží. A stejně jako odliv a příliv cestovatelů do a z jejich životů navzájem, Joseph fotí stejné subjekty v různých městech, rozdílných bodech jejich života.

Molly, New Orleans, LA 2014

Kupříkladu první cestovatel, kterého Joseph kdy vyfotil: "Knuckles," kluk s kotvou vytetovanou přes obličej. Vystoupil z taxíku, aby zachytil jeho tvář, "Na vyslechnutí jeho příběhu jsem úplně nepomyslel," svěřil se Joseph pro i-D. "Jen jsme si potřásli rukou a šli o dům dál." S vývojem fotosérie potkal Joseph další cestovatele, co s Knucklesem trávili čas nebo si aspoň pamatovali jeho výrazné tetování. I přesto, že se s ním Joseph snažil znovu spojit, jejich setkání nenastalo dřív než za tři roky, tentokrát v Chicagu. "Byl jsem nucen vystoupit z metra a přestoupit na autobus, protože zrovna spravovali koleje - a kdo tam není. Shledali jsme se a sdíleli příběhy. Byl rád, že konečně vidí svůj portrét, co jsem tehdy vytvořil. O tři měsíce později jsme se potkali na Union Square v New Yorku a strávili spolu víkend. Zhruba před rokem jsem měl přednášku v Charlotte v Severní Karolíně a měl šanci se pak sejít na večeři s jeho rodinou. Ohromilo mě zjištění, jakou moc má foťák jako nástroj spojení." Přestože Joseph volí nedokumentovat vizuálně prostředí svých subjektů, jeho fotky samy o sobě poskytují množství informací jako cestovní známky. Řeč je o stick-and-poke tetování, kterými se jezdci/řidiči navzájem pokrývají, jak Joseph přibližuje: "Stejně jako graffiti na stěnách jimi obývaných městských ulic a vlaků, těla i tváře cestovatelů se stávají obrázkovými knihami jejich života." Oblečení mají často domácí výroby, patchworkové a zakořeněné v charakteristickém crust punku. Někteří z nich jsou i pouliční hudebníci a takové Joseph zachycuje společně s jejich instrumenty. Peníze vydělané pouličním hraním se stanou kolektivními, podobně jako jídlo. "Méně je více a osvobozuje nás to," cituje své subjekty zájmu.

Blue, Austin, TX 2015

Taková svoboda něco stojí. McCandless byl zadržen a zbit policií během přeskakování do nákladního vlaku v Los Angeles, zkušenost mnoha z lidí, se kterými se Joseph potkal. Závislost na alkoholu a drogách se stává na cestách běžnou realitou a detox bez dohledu může vést až k smrti. Nejinak než jiný druh závislosti - nárůst hladiny adrenalinu ze skákání z vlaku do vlaku. Cestovatelé umřeli třeba i při stopnutí auta bez podlahy, nebo je převážil jejich batoh. Pokud se úrazy získané na cestách zanítí infekcí, můžou a taky často končí amputací. A i přes tohle všechno nacházejí lidé mnoho předností v takhle nebezpečném a nejistém způsobu života. Podle Josepha někteří navštívili všech 48 států dostupných vlakem a seznámili se s částmi země, k čemuž nebude mít mnoho z nás nikdy příležitost. Joseph se prý snaží jejich způsob života příliš neglorifikovat ani naopak nedegradovat, ale rozumí, proč si ho někteří zvolili. "Jsou šťastnější, protože jim společnost nediktuje co by měli dělat a co mají mít. Získají čas zjistit, kým jsou ještě před tím, než jim svět nakáže, kým by měli být."

Lauren, Austin, TX 2014

Otter Pig, Austin, TX 2016