Kyjev v barvách: Make Art Not War

Ukrajinská revoluce mění u našich východních sousedů poměry jak ve společnosti, tak na ulici. Šedý plochý a obludný sovětský dědictví postupně obléká nový kabát a mladá krev píše, pardon, maluje novou kapitolu svých měst. V Kyjevě jsme měli možnost setkat se s představitelem crew 665, pobavit se o jeho práci, o designu a o umění.

Proč děláš graffity?

Protože rád maluju. To je hlavní důvod. Malování v ulicích je můj způsob, jak komunikovat s městským prostředím. Když cestuji do jiných měst, vždy se soustředím na jejich zdi. Dovoluje mi to udělat si obrázek o tom, co je v myslích zdejších lidí. Mimo to vždycky říkám, že ulice je galerie s největším počtem návštěvníků a největším prostorem.

Co ti to dává osobně?

Důvodů mám spoustu. Myslím, že je to jedna z nejupřímnějších a nejčestnějších forem moderního umění. Ten sladký vandalismus. Samozřejmě, je tu ten velmi příjemný záchvěv kreativity, který jako lidé pociťujeme. Především se snažím vytvořit příjemné prostředí, ve kterém žiji, jak ve visuální tak komunikační rovině.

Doufám, že mé umění pošle obyčejné lidi mimo jejich každodenní myšlenky, probudí v jejich hlavách nové nápady… No, dobře, i kdyby to měla být nová myšlenka ve stylu: „Co to je za sračku? Proč to tady někdo maluje?" Ty do toho prostě vložíš svůj čas, peníze a pocity a nedostáváš téměř nic nazpět. Neděláme to pro slávu, nikdo tě nezná, ale tvoje malby vidí denně tisíce lidí. A jasně, mám rád ten smrad z barev.

Můžeš nějak popsat svůj styl?

Maluji hlavně jednoduché obrázky jako karikatury, nebo komiksové postavičky. Rád používám výrazné barvy, ale více pozornosti věnuji významu toho, co kreslím. Maluji jako dítě, ale s obsahem pro dospělé.

Oblíbená brava?

Tu, kterou mám zrovna ve spreji.

Na jakých místech maluješ nejraději?

Místo je hodně důležitý aspekt. Někdy prostě dostaneš divný pocit a to místo si tě samo vybere. Nejlepší variantou je jakákoliv čistá hladká plocha v oblasti, kde se běžně pohybuje co nejvíce lidí. Také mám rád post-sovětský industriální nedokončený bordel, všelijaký ruiny, opuštěný konstrukce, betonové desky a sloupy. Sovětský svaz nám tu nechal spoustu volných pláten.

V jakých městech tě můžeme potkat?

Většinu mojí práce najdeš v Záporoží a v Kyjevě. Snažíme se také něco namalovat pokaždé, když cestujeme někam po Ukrajině – Krym, Dněpropetrovsk, Mariupol. V posledních letech jsme udělali pár graffáčů v Rusku – v Petrohradě a Kaluze. A v Evropě – Bělehrad, Paříž, Krakov, Vilnius, Riga.

Jaké to je malovat v cizím městě?

Když to tak vezmu, není to moc velký rozdíl. Až na počet lidí, co se pohybuje kolem, i když ono záleží na tom, co přesně děláš a kde. Je rozdíl mezi vandalismem na historických budovách v centru, nebo malováním na opuštěné budovy na předměstí. Jednou jsme malovali v Krakově. Zdá se, že Poláci celkově nemají rádi graffiti, mávali na nás a řvali „policie", aniž by se zeptali, co tam vlastně děláme. Nehledě na to, že se to stalo na legálu, který byl už skoro celý plný.

Ale třeba ve Vilniusu lidé naši tvorbu vítali a říkali: „Koneckonců, je to lepší, než šedá zeď." Celkově je malování v cizím městě vždy lepší, protože ti to dodává nový pocit kreativity a je to dárek městu a jeho obyvatelům. Jednou za námi během přišel muž, kterému se naše práce líbila, a dal nám nějaké peníze.

Měl jsi někdy problém s policí?

Stává se. Jednou jsem dostal pokutu. Policie na Ukrajině má ale úplně jiné starosti, než honit nějaký sprejery, každopádně jsme opatrní. Jednou jsme lepili čtyřmetrový protiruský plakát v centru Záporoží a někdo zavolal policii. Přišli a odvezli si mě na stanici, kde jsem podepsal přiznání a pustili mě s pokutou 350 hřiven (asi 350 korun).

Jak se ke graffiti staví ukrajinská společnost?

Nejpopulárnější otázka, když tě někdo chytne se sprejem je: „Ty jsi ten bastard co mi počmáral schody?" Uznání přichází většinou od našich přátel, nebo přes internet. V Kyjevě lidé berou street-art spíše pozitivně, nebo alespoň neutrálně – samozřejmě pokud maluješ, nemyslím tím tagy na popelnicích. Lidé se většinou bojí věcí, kterým nerozumí. Čímž myslím to, že jsme ochotni utrácet naše peníze za barvy, nebo místo spánku jdeme malovat a podstupujeme veškerá rizika kolem. Lidé nechápou, proč to děláme. Tahle „komfortní zóna", kterou si lidi vytvořili ve svých hlavách je stupidní a rozčiluje mě. Což z ní na druhou stranu dělá zajímaví cíl a nutí mě vytvářet něco, co je ještě více znepokojuje.

A co vláda?

Občas se snaží nějak vměšovat, ale graffiti tu bylo, je a vždycky bude. Nevypadá to, že by vládu zajímalo zachování městské estetiky. Mohou nám vzít, co chtějí, ale ne graffiti. Politici umění nerozumějí, pouze se pokouší jej využít. Čas od času si nějakou malbu objednají. Momentálně se objevuje spousta maleb s národním a propagačním podtextem na povzbuzení ukrajinského ducha.

Máš ve své tvorbě nějaký cíl?

Začal jsem se stencily, plakáty a nálepkami, nebo věcmi z polystyrénu, plastu, dokonce i z koberce. Pustil jsem se do graffiti ne jen kvůli zábavě, je to pro mě možnost sebevyjádření. Vandalismus je hodně lákavá činnost a spreje v sobě mají neuvěřitelnou energii. Zakázané ovoce chutná nejlíp. Chceme třeba zbombit osmdesát metrů vysoké potrubí. Ale nevyhledávám zbytečně nebezpečná místa. Pro mě je nejdůležitější vytvořit něco, co zapadne do širší umělecké koncepce. A jednoho dne uděláme film ze všech těch videí, které jsme za celou dobu natočili.