Jaké to je vařit pro popové hvězdy na turné

Když mi bylo 23, pracoval jsem v Londýně jako kuchař. Jeden z mých nejlepších přátel, taky kuchař, jel tenkrát s Madonnou a jejím týmem turné, aby jim vařil. Po třech měsících se domů vrátil s těmi nejšílenějšími příběhy, takže jsem hned věděl, že ho chci následovat. Skončil jsem v restauraci a zaregistroval jsem se u společnosti, která zaměstnávala kuchaře v rámci turné popových hvězd.

Můj první koncert nebyl žádnej rock 'n' roll: První dva týdny jsem strávil na turné s operním pěvcem Andreou Bocellim. Kromě toho, že byl slepý, jsem o něm moc nevěděl. O týden později mě vyslali na turné s Crowded House na měsíc a půl. Moji rodiče je tenkrát dost poslouchali a mně se jejich muzika líbila. I přestože jsme jeli za hranice Británie, užil jsem si to. Co se říká o Britech, Irech, Skotech a Velšanech, je pravda – umí pít jako nikdo, koho jsem dosud poznal. Čím blíž jste venkovu, tím víc tam lidi pijou a tím míň zubů maj.

Se štábem jsem si to náramně užil. Navíc syn zpěváka Neil Finna a jeho kapela hráli jako předskokani. Byli stejně staří jako já a za busem jsme se nahulili trávy!

Pracovat pro Crowded House byla zábava. Členům kapely chutnalo a dávali mi ve vaření volnou ruku. Nedrželi dietu a jedli všecko. Bohužel mnoho umělců takových není. Většina z nich nejí smažený, moc slaný nebo sladký. Na dalších turné jsem vařil většinou dvě jídla: pro štáb a pro umělce a kapelu. Spešl jídla nebyl žádnej problém, přestože dost umělců jedlo pokrmy, které obsahovaly ořechy, semínka, dušenou zeleninu a quinou. Bavil jsem se tím, že Katy Perry jedla každej den kapustu. Čím větší kapela byla, tím víc jsem toho musel vařit, takže se tak naskytly příležitosti upéct sele. Nebo dorty s trávou.

Moje první turné po Evropě bylo se Supertramp. Jejich hudba by mohla být definována jako jedna z mých největších nočních můr a se členy kapely to nebylo jednoduchý. Tenkrát už Supertramp nebyli tak v kurzu a vypadalo to, jako by chtěli udělat poslední velký turné, kde by si přišli na nějaký prachy. Po každým koncertě nasedli do taxíka, aby je zavezl k jejich soukromýmu letounu. Neviděl jsem tohle dělat dokonce ani Katy Perry nebo Paula McCartneyho.

Kde jsem měl vařit, bylo vždycky překvapení. Připravoval jsem jídlo v šatnách, za scénou nebo na chodbách. Když jsem měl štěstí, mohl jsem vařit alespoň v místnosti se sporákem. Třetí zastávkou se Supertramp byl veronský amfiteátr. Musel jsem si postavit kuchyň u jedné z těch krásných budov a asi za hodinu po večeři začali hrát. Jakmile show začala, rozpršelo se. Může to znít zle, ale rád na tu chvíli vzpomínám. Jejich příšernou muziku jsem musel trpět každý večer. Dodne se mi roztřesou ruce, když uslyším píseň "Dreamer". Musím přiznat, že se mi líbil jejich rock 'n' rollový styl života: oblétli svět v soukromým letounu a vozili se v parádních limuzínách, kde lili šampaňský.

Když jsem takhle začínal, zamiloval jsem si bus, kterým jsme cestovali. Je v něm všecko, co člověk potřebuje: alkohol, různý televizní kanály s hracíma konzolema, jídlo, filmy… A všechno v nejlepší kvalitě. Vyspal jsem se málokdy. Na konci turné byl v buse strašnej brajgl. Záchod byl snad nejčistší místo, protože chodit v buse na velkou bylo přísně zakázaný.. Když jste na sobě namačkaný na jednom místě, pach hovna není v takový situaci nejpříjemnější, musím říct.

Jednou se mi stalo, že jsem bus málem zapálil flaškou absintu. Když ho chceš pít, jak je zvykem, položíš kostku cukru na lžičku na sklence, naliješ přes ni alkohol (má 80%) a zapálíš cukr, zatímco likér stéká do skleničky. Vylil jsem alkohol na stůl, kterej začal hořet. Rychle jsem to naštěstí uhasil ručníkem.

Drog bylo taky vždycky dost. Každý místo mělo svého dodavatele, někoho místního, který věděl, kde získat potraviny a narkotika. Dali jsme mu většinou nákupní lístek, na kterým byly i drogy, který měl sehnat.

Tekrát už experimentování bylo za mnou. Jen jsem si příležitostně zahulil. Možná to byl důvod, proč jsem pak přestal jezdit na turné. Ne že by umělci trávili každou volnou chvíli hulením nebo fetováním, vyřízený byli lidi, který měli zajišťovat catering. Je známo, že kuchaři milujou fet a chlast a kuchaři na turné tomu dávají další rozměr. Zatímco legendy rock 'n' rollu jí někde v tichosti svou quinou, štáb je na hadry.

Přesto to nebyla jen jedna velká jízda. Pracoval jsem 18 hodin denně a odpočívat jsem mohl jen při přejezdech. Moje volný dny byly super, ale osamělý. Viděl jsem ty samé tváře každej den v arénách, busech, na pódiu, takže když jsem měl volno, štábu jsem se vyhýbal. Produkce nám přidala vždycky dobrý kapesný a já ho utrácel za nóbl restaurace. Dneska zdaleka nevydělávám tolik a už si ani nemůžu dovolit takovou restauraci navštívit. Pochybuju, že bych si ještě někdy tak dobře jako kuchař vydělal.

Ve své knize Kitchen Confidential píše Anthony Bourdain: "Tvé tělo není chrám, je to zábavní park. Užij si jízdu." Někteří členové štábu to brali na turné doslova. Je to způsob života, kterej tě pohltí, ale je taky dost nezdravej. Po dvou letech jsem si řek, že jsem viděl a vyzkoušel už dost. Nechtěl jsem dopadnout jako někteří lidi, který jsem potkal. Radši budu nudným chlápkem, co che normální život, nebo na kuchaře tak dobrej.