Vyráběl jsem hašiš na dovolené v severním Maroku

Chefchaouen byl až do španělské okupace severního Maroka ve dvacátých letech 20. století v podstatě uzavřené město. Tak uzavřené, že první vojáci, co do něj tehdy přijížděli, v něm potkávali židy mluvící kastilskou španělštinou, tedy jazykem, co nebyl na Iberském poloostrově slyšet už celých 400 let. Místní populace byla vůči křesťanství nepřátelská víc, než celá armáda militantních ateistů z redditu.

Nicméně díky tomu, že Španělé směle a suverénně vyhladili desítky let místní kultury, se město otevřelo přílivu lidí zvenčí, a stalo se doslova turistickým centrem. Baťůžkáři se sem sjíždějí z celého světa, aby si pořídili selfies před místními krásnými, modrými stavbami, aby ochutnali známý kozí sýr a hlavně aby si pořádně užili místní vzkvétající hašišový průmysl.

Chefchaouen

O Maroku se říká, že vytváří skoro polovinu celosvětové produkce hašiše, a odhaduje se, že okolo 800 tisíc Maročanů se na tomto vzkvétajícím trhu přímo účastní. Většinou se tak děje v Rífu, v hornaté krajině v severním Maroku, kde Chefchaouen leží. A debata o tom, zda by bylo správné tento trh dekriminalizovat, se v místním parlamentu vede už dlouho. Dokonce tak dlouho, že jistý člen opozice v srpnu prohlásil, že jeho strana bude prosazovat zlegalizování marihuanového trhu do tří let.

Má pro to dobré důvody. Ilegalita tohoto lukrativního byznysu je v regionu opravdovým problémem, když na něm závisí obživa tolika lidí. Mluvčího marocké strany Istiqlal to pro deník The Independent popsal slovy: „V pohoří Rif jsou vesnice, kde vůbec nepotkáte muže, protože jsou buď ve vězení, nebo je hledá policie.“ Stejný argument, který se teď přetřásá jak v USA, tak ve Spojeném království, se přetřásá i v Maroku – kdyby byla výroba hašiše legální a zdaněná, daně by zemi vytáhly z jejího momentálního finančního deficitu, navíc by se ušetřily peníze za policii. V podstatě by to všem ulehčilo život.

S tímto vším v hlavě jsem se rozhodl navštívit Chefchaouen a měl jsem od začátku v plánu cpát se celý víkend místním kozím sýrem, odpočinout si od nočního života v Rabatu a taky hlavně vyzkoušet nejlepší hašiš na světě přímo u zdroje.

Marihuanu jsme si koupili chvíli potom, co jsme dorazili.

Ukázalo se, že to poslední nebylo nijak složitý. Jestli máte rádi marihuanu a v Chefchaouen ji nemůžete sehnat, tak jste pravděpodobně byli zhulení už po cestě a dorazili jste do jiného města. Rífští Berbeři se na vás totiž s úsměvem sesypou v jakoukoliv denní i noční dobu a nabídnou vám různé dobroty: „Hash? Kif? Girls? Opium?“ A vaše první, druhé, ani třetí odmítnutí neberou moc vážně.

Jel jsem tam se dvěma kamarády a jeden z nich se do Chefchaouanu vracel už poněkolikáté. Jakmile jsme dorazili, zavolal svému kamarádovi a domluvil s ním na příští den exkurzi na hašišovou farmu. Všechno bylo domluveno, a tak jsme se vydali směrem k hostelu jménem Souika, který doslova přetékal klasickými klišé o hašišové utopii.

Všude se povalovali fousatí cestovatelé, okorálkované hipízačky a štěbetali si něco o drogách. A když tam nebyl nikdo, kdo by je poslouchal, tak sondovali, kdo by na drogách mohl být, a do něj to začali hustit. Nejdivnější z nich byl španělsko-japonský páreček, který každý den zahajoval i končil obrovským brkem a který si každý večer asi půl hodiny čistil zuby v úplný tmě na balkóně.

Naše první ráno v Chefchaouen začalo asi nejhůř, jak mohlo. Průvodce nás vyzvedl v hotelu a asi prvních sto metrů chůze nám zasněně vyprávěl o tom, jak nám ukáže haly plné skéra, když v tom ho najednou chytnul za rameno nějaký chlapík a táhnul ho pryč. Otočil jsem se nechápavě na kámoše. „Dělej, jdi dál,“ řekl, „zatkli ho.“ Za sebou jsem slyšel, jak zaklaply želízka, a začal jsem se sunout pryč, aby si nás s naším nebohým průvodcem náhodou nikdo nespojil. Cítil jsem se trapně, ale fakt jsem neměl chuť nechat se první den zavřít jenom za to, že jsem šel po ulici s nějakým chlapem, kterýho jsem znal všehovšudy pár minut.

V našem hostelu nás pak recepční ujistila, že na nás by stejně nikdo nešáhl. „To byla turistická policie a on není registrovaným průvodcem,“ vysvětlila nám. „Oni ho takhle zatýkají každý den, vám by se nic nestalo. Budou ho vyslýchat, on jim řekne, že nemá práci a jestli snad chtějí, aby začal krást.“

Náš průvodce v takové situaci není sám. Marocká nezaměstnanost se pohybuje okolo devíti procent, ale u lidí do 34 let je to takřka třetina. Tohle číslo by nebylo zdaleka tak vysoké, kdyby se trh s hašišem zlegalizoval a donutil místní farmáře evidovat odhadovaných 800 000 pracovníků, co dnes pracují načerno.

Výhled na Chefchaouen z nedalekých kopců.

Záhy poté, co nám recepční vysvětlila osud našeho prvního průvodce, se na nás přilepil průvodce druhý a nabídl se, že nás provede místo něho. Šli jsme s ním do hor zhruba 40 minut a pak jsme si odpočinuli u jedné mešity z dob španělské okupace. Namodralé město odtud bylo jako na dlani.

Nakonec jsme došli až k malé farmě v horách. Vzali nás na dvůr, kde nám přistavili židle, a kolem nás se proháněla malá kuřata, co vydávala zvuky, které by kuřata normálně vydávat neměla. „Jedí marihuanová semínka,“ řekl nám průvodce, „občas jim z toho hrábne.“

Kif a jeho transformace v hašiš.

Jeden z místních zaměstnanců nám přinesl na dvůr velký pytel kifu, čistých krystalů THC oddělených od zelených palic. Vzali mísu, na ní natáhli látku, na to dali kif, ten přikryli dalším kusem látky, a pak to rozdrtili tak, že na dně mísy zbyl jen jemňoučký prášek. Prášek dali do pytlíčku, ten pak třeli sem a tam o nohavici a hurá, hašiš byl hotov. Farmář nám prozradil, že jemu trvá zhruba 25 minut zpracovat kilo kifu a že z něj zbyde cca 10 gramů hašiše.

Řekli nám, že to, co jsme viděli, bude na evropském trhu dostupné během příštího roku, ale jiní Maročané nám řekli, že se to tam možná ani nedostane. Chefchaouenský hašiš se totiž prý zvládne zkonzumovat na domácím trhu.

Tenhle hašiš jsme si na farmě vyrobili my sami.

Farma, kterou jsme navštívili, byla v podstatě rodinný podnik. Zatímco jsme si vyráběli náš hašiš, běhala kolem nás mezi vypsychovanými kuřaty ještě rozesmátá malá holčička. Byl to trochu divný pohled, ale zároveň to svědčilo o tom, že tuhle farma provozuje již 40 let ta stejná rodina. Ekonomika ve městě se doslova točí okolo turismu a hašiše, vlastě velká část turismu se točí jenom kolem hašiše. Jsou tu však i jiná lákadla – mnoho starších lidí sem jezdí, aby viděli město samotné, protože je na seznamu světových památek UNESCO. Legitimizace pracovní síly, která se točí okolo trhu s hašišem, by nejen pomohla marocké ekonomii, ale taky by pomohla integrovat celý rífský region do státní politiky, neboť Ríf je známý jako sídlo kmenové mentality, kde převládají protivládní tendence.

Tento trh, který zaměstnává skoro milión lidí, je údajně živý už od 15. století a je s ním spojeno mnoho případů policejní korupce. Všechno nasvědčuje tomu, že dekriminalizace by byla elegantním řešením, ale k ní vede ještě mnoho překážek.

Legalizací marihuany by se Maroko stalo první arabskou zemí, která by takový krok učinila. Hlavní otázka je však ta, jestli konzervativní společnost, ačkoliv na poměry regionu velmi tolerantní, by dokázala skousnout úplnou legalizaci. A taky jak by na to posléze reagovala Evropská unie vzhledem k tomu, že Maroko už víc než půl století zaplavuje kontinent hašišem?

Pokud přihlédneme k těmto širším důsledkům potenciální legalizace, nevypadá situace vesele. V Maroku by mohla mít ale snad jen pozitivní důsledky.

Více marihuany na VICE:

Marihuana pro děti

V Uruguayi chtějí přecházet kriminalitě legalizací trávy

Král cannabis