Quantcast
Česko

Esperanto není mrtvý jazyk

Rozhovor s esperantisty o uměleckých realizacích v esperantu aneb Přinášíme důkaz, že esperanto není mrtvý jazyk.

Ivo Mikšovský

Ivo Mikšovský

Esperantisté Vladimír Türk a Pavla Dvořáková na zámku Kratochvíle (foto: Stanislav Pech)

Esperanto je mezinárodní umělý jazyk, který vytvořil oční lékař a filolog Ludvík Lazar Zamenhof na konci 19. století. Zamenhof vyrůstal v Bělostoku, kde se střetávali vždy lidé různých národností (Poláci, Rusové, Židé, Němci), kultur a náboženských vyznání. (Město Bělostok dnes patří Polsku, v minulosti bylo ale i součástí východního impéria.) Vztahy mezi příslušníky jednotlivých kultur v Bělostoku nebyly rozhodně idylické. Za hlavní příčinu sporů považoval vizionář Zamenhof absenci společné řeči. I proto začal pracovat na projektu univerzálního mezinárodního jazyka. Mimochodem, i dnes můžete od některých esperantistů slyšet mluvit o esperantu hlavně jako o univerzálním mírovém hnutí. S utopistickou podstatou esperanta a svobodomyslností esperantistů si často nevěděly rady totalitní režimy. Zatímco Lenin esperanto podpořil, pro Stalina to byl jazyk špiónů a kosmopolitů. Hitler pak esperanto považoval za součást celosvětového židovského spiknutí. Zamenhof byl totiž Žid.

Do esperanta bylo přeloženo mnoho literárních děl, filmů, divadelních her, písní… Stručně a jednoduše řečeno, z literatury vše od Starého zákona, přes Shakespeara, Máchův Máj, až po Švejka. Prvním filmem natočeným v esperantu byl Angoroj (1964), kultovní status pak získal horor Incubus (1966), jehož mrazivou atmosféru podtrhují právě dialogy v esperantu. S esperantem se můžeme setkat i v Chaplinově antitotalitním filmu Diktátor (1940). S esperantem koketoval i Michael Jackson nebo hologram Arnold Rimmer v seriálu Červený trpaslík. Esperantisté se nebojí ani opery, můžete se tak setkat s esperantskou verzí Smetanovy Prodané nevěsty, Blodkovy V studni nebo Dvořákovy Rusalky.

Esperanto ve filmu Diktátor (1940)

Incubus (1966) – dialog v esperantu

Antonín Dvořák – Rusalka v esperantu (I když je u videa uveden rok 1953, nahrávka zřejmě pochází z roku 1948.)

Esperantistům nestačí pouhé převádění významných uměleckých děl do esperanta, ale vytvářejí v esperantu i původní díla. Většinou se jedná o amatérskou tvorbu, která je určena výhradně pro srazy esperantistů. To však není případ opery Sternenhoch, která měla premiéru v dubnu tohoto roku na Nové scéně Národního divadla. Autorem hudby i libreta, napsaného na motivy dekadentní prózy Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha, je Ivan Acher. O překlad libreta do esperanta se postaral Miroslav Malovec. Acher ve spotu Národního divadla promlouvá mimo jiné i o tom, proč pro svou operu použil právě esperanto: „Aby to znělo opravdu adekvátně, jako velká italská opera, tak jsem hledal řešení, jak udělat něco, co zároveň osvobodí jazyk Klímy od znásilnění ohledně frázování a dává mimoděk atmosféru italskýho velikýho belcantovýho přístupu.“ Režisér Michal Dočekal a hudebník Ivan Acher se pokusili osvobodit operního diváka od lovení slovních významů apelem na přednastudování Klímovy knižní předlohy. Jak sami říkají – divák by na operu měl být náležitě připraven, aby nemusel chytat text až ze zpěvu postav. Možná proto mohli být Dočekal s Acherem ještě o chlup odvážnější a nenechávat divákovi možnost těkat mezi pohledem na jeviště a na titulky.

Hudební cédéčka v esperantu (foto: Ziko)

Když jsem se snažil kontaktovat esperantisty, napsal jsem skrze Facebook do redakce Esperanto.cz. Velmi rychle mi odpověděl šéfredaktor webového portálu Miroslav Hruška, který mně na rozhovor doporučil esperantisty Miroslava Malovce a Vladimíra Türka. Miroslav Malovec převedl libreto na motivy Klímova textu Utrpení knížete Sternenhocha do esperanta, v minulosti přeložil společně se Zdeňkem Rusínem do esperanta i Kožíkův román Světlo v temnotách nebo s Jiřím Paterou povídky Jaroslava Haška Nejen voják Švejk. Poslední jeho prací je Velký esperantsko-český slovník. Mimochodem, Miroslav Malovec byl zakladatelem a prvním správcem české Wikipedie. Vladimír Türk do esperanta přeložil kupříkladu texty Spirituál kvintetu, Boba Dylana, Jaromíra Nohavici, Hoboes, Wabiho Daňka nebo Zelenáčů. Abych nepsal jako esperantský outsider úplné nesmysly, korigovala text i Pavla Dvořáková, která mimo jiné zpívá v esperantu texty. Jak sama říká, „esperanto je totiž příjemné do pusy“.

Esperantista Miroslav Malovec (foto: Petr Novák / Wikipedia)

Lze esperantisty považovat za subkulturu?
Miroslav Malovec: Záleží na tom, jak budeme pojem subkultura chápat. Nejsme protestní skupina typu punk, underground, ale ani skupina náboženská. Spíš něco jako filatelisté nebo stoupenci nějakého nového sportu, kteří se setkávají na srazech, domácích i mezinárodních, vzájemně se znají jako velká rodina, mají své základní organizace a národní svazy, a snaží se ten sport rozšířit. Nebo něco jako menší národní literatury. Např. z dánské literatury zná průměrný Čech pouze Hanse Christiana Andersena a průměrný Dán z české Karla Čapka. Ale obě mají stovky autorů a tisíce děl, které znají jen příslušníci toho národa. Také esperanto má skoro tisíc autorů různé kvality, původní autory i překladatele, zpěváky a písničkáře, některá jména mají mezi esperantisty stejný zvuk jako u nás Němcová, Vrchlický, Hašek, z překladatelů Zaorálek, Skoumal apod. Veřejnost ostatního světa ale o nich neví, tak jako nic neví o literatuře dánské, islandské nebo třeba vietnamské.

Bylo esperanto za minulého režimu jakousi formou eskapismu, úniku před realitou? Přeci jenom totalitní režimy neměly esperanto moc v lásce. Stalin ho pokládal za nástroj kosmopolitismu a Hitler za součást židovského spiknutí.
Miroslav Malovec: Mezi válkami bylo u nás esperantistů víc než za socialismu, ale motivace je u lidí různá. Někdo prostě chce prosadit myšlenku, kterou považuje za správnou a ušlechtilou, má sklon k mesiášství, a dělal by to za jakéhokoliv režimu. Je to jeho životní poslání. Jde také o to, že někdo je schopen psát, překládat, redigovat, přednášet, organizovat, jiný jenom někam pasivně přijít a poslouchat. U těch posledních se možná o formu eskapismu jednalo. Kromě toho většina lidí se učí cizím jazykům pro sebe, vůbec je nenapadne, že by měli studovaný jazyk propagovat, vyučovat, publikovat v něm. Většina nepublikuje ani v mateřštině. Prostě někteří lidé absolvují kurz, poděkují učiteli, rozloučí se s ním a zmizí. Tak je to u angličtiny, němčiny a někdy i u esperanta. My vidíme jen ty, kteří se nějak zapojí.

Je také pravdou, že esperanto představovalo nějakou smysluplnou alternativu v trávení volného času. Přestože hnutí bylo stále v podezření a bylo kontrolováno, tak umožňovalo lidem nepřímo nakukovat za železnou oponu a mít kontakt se světem – ať už formou korespondence, nebo že se na akcích v socialistickém táboře esperantisté setkávali a mluvili s lidmi z demokratických zemí, což jinak bylo těžko myslitelné. Rovněž se dostávali k různým zdrojům informačním – malým příkladem mohou být zahraniční časopisy z 50. let, které se věnovaly vegetariánství, skautingu apod., což byla témata v té době u nás tabuizovaná.

Někteří esperantisté i dnes vyčítají Světovému esperantskému svazu, že pořádá světové kongresy v zemích, kde vládne diktatura, a tím tu diktaturu podporuje. Jenže zároveň umožňuje místním esperantistům nahlédnout do svobodného světa a setkat se s jeho obyvateli. Za socialismu naši lidé jezdili na kongresy do Varšavy, Budapešti, Sofie a Varny, kde bývalo přes 3 000 účastníků.

V osmdesátých letech mnoho mých kamarádů navštěvovalo kroužek esperanta. Proměnila se po sametové revoluci třeba věková struktura esperantistů? Je esperanto ještě dnes přitažlivé pro mladou generaci?
Vladimír Türk: S věkovou strukturou je to jako všude – staří tahouni odcházejí a mladých není tolik. Ale jsou, a jsou víc vidět a slyšet díky pokroku – pohybují se na internetu, YouTube, sociálních sítích. V osmdesátých letech jsem i já vedl kroužek esperanta v pionýrském domě – dnes Domě dětí a mládeže. Učil jsem i dospělé. Dnes sice existují písemné kurzy esperanta pro samouky, ale těžiště vidím na internetu. Časem jsem dospěl k tomu, že umět a umět naučit jsou dvě různé věci, takže už se v tomhle neangažuji, kromě několika seminářů k nahrávání a úpravě zvuku a videí. Vlastně kvůli těmto technickým věcem – pomáhám s digitalizací našich archivů – jsem ještě esperantistou, jinak pociťuji syndrom vyhoření. V esperantu existují dva proudy. Idealisté, kteří věří v původní Zamenhofovu myšlenku, že společný jazyk lidstvo spojí a zabrání válkám, a realisté, kteří používají jazyk k vlastním cílům, protože je libozvučný a snáze naučitelný než angličtina, vzhledem k pravidelnosti gramatiky a výslovnosti „čti, jak je psáno“. Převážná většina esperantistů anglicky stejně umí (kromě mě) a esperanto je pro ně spíše mostem mezi lidmi. Říká se: Chceš vydělat peníze? Nauč se anglicky. Chceš získat přátele? Nauč se esperanto.

Miroslav Malovec: V roce 1950 byl v Brně celorepublikový kongres, kterého se zúčastnilo tisíc lidí. Běžně mívají tisíc účastníků celosvětové kongresy esperantistů, tehdy bylo v Brně tisíc účastníků pouze z Československa. Postupně se počet lidí na kongresech snižuje, ale zase se mnozí stěhují na internet, např. 1 200 000 lidí se přihlásilo do kurzu esperanta u Duolingo pro anglicky mluvící osoby. Tedy ne Češi, ale lidé z celého světa. Máme 250 000 článků v esperantské Wikipedii, digitalizuje se esperantská literatura, aby byla právě pro mladou generaci k dispozici. Jazyky nejsou jen prostředky dorozumívací, ale i vzdělávací a informační. Pokud se nám podaří udělat z esperanta významný informační zdroj a vzdělávací prostředek, může být pro lidi zajímavé bez ohledu na to, kolik lidí jím mluví. Cílem komunikace není šíření jazyků, nýbrž šíření informací. Mluvíme, abychom se něco dozvěděli a předali své znalosti dál, ne abychom nalákali cizince učit se náš milovaný jazyk.

Esperantisté Vladimír Türk a Pavla Dvořáková na zámku Kratochvíle (foto: Stanislav Pech)

Esperanto má přesah v utopistickém mírovém hnutí. Když se ale objevovalo třeba ve filmu, tak se většinou jednalo o dystopie. Napadá mě třeba Chaplinův Diktátor. Čím to je?
Miroslav Malovec: V padesátých letech se komunisté pokusili esperanto ve východním bloku udusit, protože mezinárodním jazykem dělnické třídy byla přece ruština. Jako způsob obrany založili esperantisté Světové esperantské mírové hnutí, protože komunisté nemohli otevřeně říci, že jsou proti mírovým iniciativám občanů. Částečně to byla „úlitba bohům“, aby se propagace esperanta sladila s ideologií komunistů, možná tomu někteří i opravdu věřili. Každopádně to pomohlo esperantu přežít v socialistickém táboře. Otázka, co sledují někteří umělci použitím esperantských prvků ve svých dílech, by měla směřovat spíše na spisovatele Miloše Urbana, který v roce 2015 vydal román o podivném městě z paralelního světa s esperantským názvem Urbo Kune (Společné město). Nebo na Michaela Chabona, který má v románu Židovský policejní klub hotel, kde jsou všechny nápisy v esperantu. Přímo podpořit esperantské hnutí chtěl hlavně Jules Verne ve svém románu Studijní cesta, který ale nestihl dokončit.

Miloš Urban: Urbo Kune (foto: Ivo Mikšovský)

Vladimír Türk: Nehledal bych v tom nic hlubokého. I pro Chaplina, stejně jako pro Achera, bylo zřejmě esperanto jen uměleckým prostředkem. Mirek Malovec se vyjádřil, že Acher chtěl, aby diváci nerozuměli textu a brali zpěv jako další nástroj.

Vy jste, pane Malovče, přeložil do esperanta libreto k zmíněné opeře Sternenhoch. Jak se Vám na představení pracovalo a jak jste spokojený s výslednou realizací?
Miroslav Malovec: Pan Acher mi posílal jednotlivé scény, kde bylo tučným písmem vyznačeno, které konkrétní věty mám přeložit. Překládal jsem je prozaicky, bez rytmu a rýmů, teprve můj překlad pan Acher zhudebnil. Trochu se esperanto také naučil, aby mohl můj překlad případně upravit pro potřeby hudby. Jel jsem do Prahy se strachem, co z toho mého překladu vzniklo, ale byl jsem mile překvapen, jak pěkně esperanto zní, včetně dlouhých a vysokých tónů, koloratury atd. Já ovšem nejsem znalec hudby, takže jsem čekal na reakci diváků a velmi se mi ulevilo, když bouřlivě tleskali.

Acher a Dočekal údajně chtěli, aby se divák nemusel soustředit na významy slov. Zpěv pro ně měl být jen dalším nástrojem. Nepopřeli nakonec použitím titulků svůj původní záměr?
Miroslav Malovec: Myslím, že bylo dobře, že u Sternenhocha byly titulky, také jsem je občas sledoval, protože zpívaný text je špatně srozumitelný v každém jazyce, ne každé slovo jsem zachytil.

Esperantista Miroslav Malovec a hudebník Ivan Acher na premiéře opery Sternenhoch (Nová scéna Národního divadla, 7. 4. 2018) (foto: Hana Smejkalová)

Pane Türku, v osmdesátých letech natočil Pavol Habera se svou skupinou Team album v esperantu. Díky němu hrál Team koncerty na srazech esperantistů i v Anglii. Byl to kalkul, nebo byl i Habera esperantista?
Vladimír Türk: Manažerem skupiny Team byl řadu let význačný slovenský esperantista Stano Marček. Před několika lety jsem se ho na to zeptal. Habera i ostatní členové skupiny u něj absolvovali základní kurz, když jim dohodil koncerty v Británii, jeden také na Světovém kongresu esperanta v Brightonu v roce 1989, a nahrávání jejich první kazety TEAM i v esperantu s názvem ORA TEAM (Zlatý Team). Absolvovali jen ten základ, a potom už se o esperanto nezajímali.

Team – Reklama na ticho

Team – Malá nočná búrka

Doporučil byste mi nějaké zajímavé zahraniční hudební skupiny, které tvoří v esperantu?
Vladimír Türk: Moc široká otázka. Skupin, které hrají a zpívají v esperantu, jsou ve světě desítky, jednotlivců stovky, na YouTube je spousta odkazů. Zkuste zadat „muziko esperanto“. Namátkou uvedu holandskou skupinu Kajto (Papírový drak). Sám vystupuje třeba francouzský zpěvák JoMo.

Kajto – La Granda Kermeso

JoMo se dostal do Guinnessovy knihy rekordů, protože se jedná o zpěváka, který při svých vystoupeních používá nejvíce jazyků.

Slyšel jsem, že i Michael Jackson vytvořil nějakou skladbu v esperantu. Je to pravda?
Vladimír Türk: Na jeho esperantské stránce ve Wikipedii je psáno: „Post la murfalo de Berlino, Michael Jackson elektis, por antaŭenigi la pacon, uzi Esperanton en sia muzikdisko HIStory kaj ankaŭ la simbolon pri la kvinpinta stelo de la internacia lingvo, tiu simbolo ... verda kiel la espero.“

Po pádu Berlínské zdi se Michael Jackson rozhodl prosazovat mír, použít esperanto na svém albu HIStory a symbolem pěticípé hvězdy mezinárodního jazyka, symbolem zeleným jako naděje, esperanto podpořit.

Na YouTube nějaká videa existují, ale nikdy jsem o tom neslyšel. Podle časopisu News Events-067 byl např. tento klip zaznamenán na podzim roku 1994 v Budapešti.

Vizionář Michael Jackson a esperanto

A co hudební skupiny, interpreti, zpěváci v Čechách?
Vladimír Türk: Už jsem se zmiňoval o skupině NOPROBLEM z Kostelce na Hané. Zpívají v esperantu písně z repertoáru Spirituál kvintetu, vyšly i na dvou CD, ale jazyk se začal učit, pokud vím, jen šéf kapely, jinak to je pro ně spíš jen zajímavost. V osmdesátých letech existovala při Českém esperantském svazu country skupina Barbuloj (Vousáči). Byl jsem na jejich countrybále v Táboře, zpívali esperantem i česky, možná i anglicky. I jim kdysi vyšla deska. Hlavní zpěvák ale zemřel a muzikanti se rozběhli jinam.

NOPROBLEM zpívá píseň Verda kamparo (Zelené pláně) (kamera: Pavol Kaščák)

NOPROBLEM v Ottendorferově sále ve Svitavách (2017) (foto: Vlado Škuta)

Mezi jednotlivce bych se vlastně měl zařadit i já. Přeložil jsem do esperanta přes čtyřicet písní, většina vyšla v roce 1991 jako zpěvník s notami a ilustracemi, a občas jsem něco uvedl na esperantských setkáních. Někdy se povedlo předvést je i jinde, např. při vernisážích v našem městském muzeu nebo z pódia Hořínkova memoriálu. Tony Hořínek byl trampský muzikant a producent, který se narodil v Netolicích. Dva své překlady jsem „vnutil“ i na oficiální stránky Jarka Nohavici. Jihočeská folková skupina Nezmaři slaví 40 let činnosti a na koncertech k této příležitosti prezentuje jednu sloku své písničky Ráno bylo stejný v mém překladu do esperanta. Kromě toho jsem realizoval literární a hudební nahrávky barytonisty Miroslava Smyčky (jeho dcera Jolana je známá dabérka a herečka divadla Semafor), který esperanto ovládal dokonale a nazpíval v něm nejen řadu známých operních a operetních árií, ale i klasických písní, které jsou také k poslechu na internetu.

Většina mé činnosti pro esperanto však probíhá na mém gauči u počítače, takže znám jen velmi málo lidí. Ale mezi jinými písněmi i mé další texty zpívá moje dlouholetá kamarádka Pavla Dvořáková, která je uvedla i na mezinárodních akcích např. v Maďarsku, Francii a Nizozemí.

Starofrancouzská píseň Tourdion, která je v češtině známá pod názvem Markytánka nebo Batalion, v překladu do esperanta od Vladimíra Türka. Skladba byla nahrána v roce 1991. (Vladimír Türk – zpěv, Pavla Dvořáková – zpěv, kytara)

Na esperantu se mi velmi líbí, že má přesah v jakémsi mírovém hnutí. Osobnost Jarka Nohavici je ale velmi kontroverzní. Spolupracoval s StB a v poslední době podporuje xenofobní nálady ve společnosti. Viz třeba jeho podpora SPD. Nejde „podpora Nohavicovy tvorby“ proti základním východiskům esperanta? Přeci jenom Zamenhof esperanto vytvořil i proto, aby odlišná etnika a kultury našly společnou řeč.
Vladimír Türk: Pro mne je Nohavica skvělý básník a muzikant, proto mě napadlo zkusit pár písní přeložit. Napsal jsem mu jeden mail, kde jsem ho poprosil o souhlas, a on mi odpověděl, že věc předá svému webmasterovi. Na to, že má na svých stránkách dva mé texty, jsem hrdý. V seznamech spolupracovníků StB jsou dnes jen rybičky, větší ryby už se dávno nechaly vymazat. Okamura je pro mne jeden extrém a „sluníčkáři“ druhý. Na malém městě jsou mi oba přístupy stejně vzdálené.

Epilog

Myšlenkou mezinárodního společného jazyka se zabýval už Jan Amos Komenský v době, kdy tuto funkci přestala plnit latina. V 19. století pak začaly vznikat mezinárodní umělé jazyky, jež už měly i určitou uživatelskou základnu. Zřejmě prvním takovým jazykem byl volapük, kterým ale dnes mluví jen okolo 20 lidí. Jmenovat můžeme i occidental nebo ido, což je reformní odnož esperanta. (Ido ale ovládá jen asi 500 lidí.) Zajímavým umělým jazykem je slovio, jež vytvořil slovenský lingvista Mark Hučko. Záměrem bylo usnadnit dorozumívání uživatelů slovanských jazyků. Slovní zásoba vychází z často užívaných slovanských slov, a podle Hučka mu tak rozumí až 400 milionů lidí, aniž by se ho kdykoliv předtím učili. Podobný jazyk s názvem mezislovanština či novoslověnština taky propaguje Vojtěch Merunka.

Na rozdíl od výše zmíněných jazyků se jen esperanto stalo kultem. Hovoří jím dva miliony lidí ve více než 120 zemích světa, dva tisíce lidí ho má jako jazyk rodný a v roce 1990, za pontifikátu Jana Pavla II., se stalo i liturgickým jazykem. Esperanto není mrtvým jazykem a esperantisté si dále žijí svůj utopistický sen v duchu tzv. vnitřní myšlenky esperanta (interna ideo), kterou zformuloval už Zamenhof: „Na neutrálním jazykovém základě je nutné odstranit zdi mezi národy a učit lidi, aby každý viděl ve svém bližním jen člověka a bratra.“