Kufr umí každej, ale tenhle kluk ho skáče ze 40 metrů

Christian „Elvis“ Gut před pokořením světového rekordu

Nebo přinejmenším umí kufr každej, kdo za mlada chodil na koupák a snažil se oslnit hrdě vystavená děvčata na kraji místního bazénu. Ale co se stane, když k téhle snaze přidáte několik párů koulí, partičku německých bezmozků, dávku akrobatických dovedností a nejméně desetimetrovou platformu?

Vznikne splashdiving. Freestylová disciplína, kde na rozdíl od klasických skoků do vody není tvým úkolem proříznout hladinu bez sebemenšího vycáknutí, ale udělat přesný opak. Při splashdivingu totiž největší cákanec vyhrává. Ale není to jen tak. Jako každý jiný sport i cákání má svoje pravidla. Podobně jako na olympiádě, i na mistrovství světa ve splashdivingu musíš předem nahlásit, jaký skok budeš skákat, a dodržet jak počet salt, tak i počet vrutů a předepsané pozice. Například pozice „openboard“, při které si tvoje nejintimnější partie razí cestu sedmdesátikilometrovou rychlostí vodní masou, ti neodpustí sebemenší chybu.

Christian „Elvis“ Guth, držitel několika světových rekordů, je odborník na slovo vzatý, když přijde na splashdiving. A protože se ze skokanských platforem známe už dlouho, souhlasil, že mi řekne, jaký to je skočit slavnou pozici „arschbombe“ ze čtyřiceti metrů.

VICE: Když jsi teda jeden ze zakladatelů splashdivingu, jak bys tento sport definoval?

Elvis: Definovat splashdiving vlastními slovy je pro mě obtížný i přes to, že jsem to za poslední dekádu dělal nesčetněkrát. Nejvíc se to asi podobá klasickým olympijským skokům do vody s tím rozdílem, že my skáčeme freestylově a cákáme naschvál.

Placáky lidi skáčou od nepaměti, ale splashdiving jako sportovní disciplína vznikl u vás v Německu. Proč?

Celý to začalo u nás na koupáku v Bayreuthu jako zábava partičky kluků, kteří se snažili získat pozornost místních děvčat. Skokanskou věž jsme měli neustále k dispozici a chtěli jsme se nějak odlišit od normálních skokanů. Jedno letní odpoledne nás napadlo zkusit kufr z desetimetrového můstku, a když jsme zjistili, že to bolí míň, než jak to vypadá, úplně nás to pohltilo. Nejvíc nás asi bavila ta iluze bolesti, kterou splashdiving v přihlížejících vyvolával a stále vyvolává. Začali jsme přidávat nejrůznější salta a vruty a postupně jsme přišli na to, že to není jenom póza, že se dá vymyslet spousta nových variací nejrůznějších skoků a že by to mohl být začátek naprosto nové sportovní disciplíny, kterou dnes, o více než deset let později, nazýváme splashdiving.

To mi chceš opravdu říct, že to nebolí?

No, nebolí… Přirovnal bych to asi k boxu. Když nastoupíš první kolo ve svým prvním zápase v boxu a dostaneš dva dobře mířený direkty od nějakýho zkušenýho borce, budeš si lízat rány ještě týden. Když budeš mít odboxovaných už dvacet zápasů, tak se zaprvé naučíš ráně vyhnout nebo ji zblokovat. A za druhý, i když ti náhodou nějaká přistane, dokážeš to celkem v pohodě ustát. A podobně se to má i se splashdivingem. S trochou tréninku dokážeš svoje tělo připravit téměř na cokoliv.

Takže jste původně chtěli zabodovat u holek?

Ano, ze začátku to tak možná bylo, ale vzhledem k tomu, že pocházím z rodiny se silnou gymnastickou tradicí – moje mamka i táta trénovali německou reprezentaci – měl jsem k tomu určitý predispozice. Navíc splashdiving mi na rozdíl od gymnastiky nabídnul možnost se mnohem víc vyjádřit, protože je to sport, který se soustředí spíš na individuální styl než na napnutý špičky a šablonovitý provedení jednotlivých skoků. Ve splashdivingu si můžeš vytvořit svoje vlastní a naprosto nový skoky, který nikdo nedělá.

Dneska tě lidí ale lidi vnímají skoro jako nějakého guru splashdivingu. 

Já osobně to tak nevnímám. Asi to má co dočinění s tím, že v roce 2004, kdy se konalo první mistrovství světa, jsem vybojoval první příčku a následně na to jsem se splashdivingem procestoval kus světa a snažil se zvednout povědomí o tomto sportu ve světě.

Dá se tím uživit?

Prvních pět nebo šest let jsem byl jen skokan, ale poslední dva roky se snažím splashdivingem vydělávat na jídlo a na účty. Absolvoval jsem kurz event managmentu, abych mohl skloubit práci se sportem, a můžu říct, že v létě si žiju jako král. Nicméně přes zimu je to složitější. Sem tam musím vzít nějakou tu brigádu nebo melouch, abych poplatil nájem.

Většina splashdiverů, které znám, jsou Němci. Je to nějaká vaše národní specialita nebo se tomu věnují i lidé v jiných zemích?

Jeden z důvodů, proč je v Německu splashdiving tak rozšířený, je nejspíš ten, že tu na to jsou výborný podmínky. V Německu je vysoký počet skokanských můstků volně přístupných veřejnosti. Podobně je to i v Rakousku nebo Švýcarsku, ale když vyrazíš například do Itálie, tak tam najdeš všehovšudy tři platformy, ze kterých ještě ke všemu můžou skákat jenom členové tamějších skokanských klubů. Asi ti nemusím říkat, že v Čechách je ta situace stejně mizerná. Navíc klasický skokani nemají splashdiving moc v lásce a koukají se na nás skrz prsty.

Kolik lidí se podle tebe věnuje splashdivingu?

Kdybych si měl tipnout, tak řeknu mezi pěti sty a tisícovkou, ale musíš odlišit ty, kteří se splashdivingu opravdu věnují a připravují se na jednotlivé závody a ty, kteří sebou plácaj do vody z metru na místním koupališti a ani neví, že něco jako splashdiving existuje. Na druhou stranu je dobře, že spousta takových lidí, kteří skáčou kufry a snaží se vycáknout co nejvíc vody, existuje. Můžeš mezi nimi najít spoustu latentního potenciálu, a když je správně nasměruješ, můžou našemu sportu něco přinést.

Existují taky nějaké soutěže, kterých by se mohl zúčastnit i naprostý amatér? 

V současnosti pořádáme každoročně tři hlavní eventy u nás v Německu včetně mistrovství světa, což je takové vyvrcholení splashdivingové sezóny. Závody jsou otevřené komukoliv, ale je na místě zmínit, že to není sport pro každého. A pokud by někdo chtěl vidět, jak si parta bezmozků naklepává kejty, není nic jednoduššího, než se přijet podívat na hřiměždický High Jump, kde vystupujeme každý rok.

Jak se splashdiving hodnotí? Předpokládám, že velkou roli hraje množství vycáknuté vody.

Přesně tak, ale není to jen o tom. I když se jedná o freestylovou disciplínu, je povinností každého účastníka nahlásit předem svoje závodní skoky. Skáčou se čtyři skoky, přičemž u prvního z nich nejsou povoleny žádné akrobatické prvky. Při tomto skoku jde hlavně o splash. Každý skok má v závislosti na počtu salt, vrutů a pozici při dopadu přidělen koeficient obtížnosti. Takže například dvojité salto s půlvrutem a pozicí „board“ při dopadu má koeficient obtížnosti 2,7. Tímto číslem pak násobíš součet známek od šesti rozhodčích, přičemž nejvyšší a nejnižší známka se škrtá. Rozhodčí hodnotí tři fáze skoku: odraz, provedení a dopad. Za různé freestylové prvky (stojka nebo „palmflip“ při odrazu, či chytačka během letu) získáváš různé bodové ohodnocení od rozhodčích, kteří bodují klasicky jedna až deset. A samozřejmě že čím víc to cáká, tím lépe. Body za jednotlivé skoky se sečtou a závodník s největším počtem vyhrává. V podstatě je to velmi jednoduché

Ty jsi držitelem několika světových rekordů a jedním z nich je, že jsi skočil kufr ze 40 metrů. Jak tě to proboha napadlo?

Každý, kdo se pohybuje ve světě splashdivingu či highdivingu, zná rekordní skok Dana Kunzeho z 52 metrů . Takže je celkem obecně známo, že skoky z takových výšek jsou možné. Mým snem vždy bylo skočit z mostu Golden Gate v San Franciscu, který se pyšní 60 metry nad vodní hladinou. Nicméně na to je třeba se pořádně připravit, postupně získat zkušenosti a pomalu se propracovávat výš a výš. Což jsem dělal od chvíle, kdy jsem poprvé v roce 2006 skočil v České republice na High Jumpu kufr z větší výšky než deset metrů, konkrétně ze 16 metrů.

Jak jsi pak postupoval dál?

Po šestnátce jsem vylezl na dvacítku, pětadvacítku, třicet, třicet pět a v roce 2010 jsem byl připravený na čtyřiceti metrový jeřáb, který na mě čekal v Dallenbergbadu v Německu . Do dneška si živě vybavuji ten narůstající šum svistu, který se hnal kolem mých uších, když jsem se přibližně sto kilometrovou rychlostí blížil k vodní hladině. Tenkrát vše proběhlo hladce a můj skok byl uznán jako světový rekord – „cannonball“ ze 40 metrů.

Pokusil ses to někdy překonat?

O dva roky později jsem se pokusil zvednout laťku ještě o kousek výš a skočit kufr ze 43 metrů. Jak to dopadlo se můžete podívat na rentgenu. Tehdy jsem neskákal z jeřábu ale z helikoptéry v rakouském středisku Area47 . Foukal celkem silný vítr a rotor vrtulníku taky zrovna nepomáhal. Ihned po odrazu jsem se lehce vytočil doleva a ve snaze to zachránit jsem udělal chybu, když jsem přitáhl nohy k tělu a nikoliv tělo k nohám. To mě stočilo trochu na záda a výsledkem byly dva zlomený obratle. Naštěstí jsem tehdy odešel po svých a neskončil na vozíku, ale tehdy umřel můj sen o skoku z Golden gate.

Ještě, že tak. Nicméně pokud si pamatuji správně, čtyři měsíce poté si už závodil na High Jumpu, takže konec dobrý, všechno dobré. 

To máš jistě pravdu. Mám nesmírný štěstí, že můžu skákat, trénovat a rozvíjet tenhle sport i nadále. Celý to mohlo dopadnout mnohem hůře.

Kromě rekordu ve skoku ze 40 metrů držíš ještě dva další rekordy. Jaké to jsou?

Vyjma kufru ze 40 metrů držím ještě rekord v nejvyšším skoku z takzvaného blobbu , kdy mě kamarádi vykatapultovali do výšky 22 metrů, takže jsem se prolétnul dobrých 44 metrů. A dál držím rekord za nejvyšší počet vyhraných mistrovských titulů ve splashdivingu.

Toho není málo. Přeji ti hodně úspěchů a hlavně zdraví do budoucna. Díky za rozhovor.

Taky děkuji a přijeď si za mnou někdy zaskákat do Area47.