Pašování diamantů

FOTKY: RYEN McPHERSON

Jednotná revoluční fronta (armáda rebelů, která více než deset let vedla válku v Sierře Leone a ovládala tamní diamantové doly)přišla s populární metodou, jak znemožnit voličům volit – sekala jim ruce nad zápěstím.

První věc, které si v Sierře Leone všimnete, je, že se na vás všechno valí: teplo, žebráci, úředníci (kteří jsou v podstatě žebráci s tituly) a špína, která v zemi, kde se uklízí spalováním ve škarpě, je všude. Jeli jsme tam s modlitbami, abychom propašovali nějaké diamanty ze země a doma za ně dostali pěkný prachy… nebo možná skončili ve vězení třetího světa.

Jeli jsme tři: Colin Farrell (alias Ryen McPherson, jehož fotky zdobí následující stránky), Greg Brady a Johnny Walker. Použili jsme falešná jména, abychom se v případě, že by nás někdo napráskal, chránili. Měl jsem balík stovek rozdělených do dvou ponožek, další prachy měl v botě Colin a ruličku s 10 000 dolary měl Greg ve spoďárech, které si doma vyrobil. Neměli jsme tušení, kde začneme shánět prodejce, ale mysleli jsme si, že bude nejlepší cestovat do měst, kde se nachází nejvíc diamantových dolů a kde jsme doufali, že najdeme nejlepší ceny – Bo a Kenema.

Tak jsme se valili skrz džungli v pronajatém autě k Bintumaně, k nejvyšší hoře v zemi, a k našemu nahlášenému cíli. Po několika hodinách v dopravní zácpě ve Freetownu (trhy pod širým nebem tu sloužily i jako hlavní dopravní tepny) jsme konečně zastavili u jednoho domu u silnice a vysadili chlápka, kterého jsme si vyjednali jako našeho řidiče. Zmizel v domě a po chvíli se objevil mnohem mladší a mnohem méně sebevědomě vypadající kluk a nasedl do auta. On byl náš skutečný řidič. Tak tady jsme dostali první lekci v africkém vyjednávání: Vždy být konkrétní.

Tenhle svůdník s mačetou je Alfréd – samozvaný policista a podvodník. Pravděpodobně by ho ranila mrtvice, kdyby věděl, že když jsme dělali tuhle sexy fotku, měli jsme v botách schovaný diamanty.

Zdolávání Bintumani nás málem stálo auto. Naštěstí jsme byli schopni orientovat se v nebezpečné spleti prašných cest. Neměli jsme klimatizaci ani posilovač řízení, ale zvládli jsme to bez poškození pneumatik. Na cestě do Kenemy jsme se zastavili v Konu, městě, kde zprostředkovávají obchod s diamanty. Viděli jsme tam několik pěkných kamenů, ale ceny byly trochu vysoké. Greg splnil svůj domácí úkol – být trpělivý a diskrétní. Když vás chytí při nákupu diamantů bez povolení, bude vás to stát pět let v jejich vězení… což by pro chlápky, kteří vypadají jako my, znamenalo smrt.

Když jsme přijeli do Kenemy, byla tma. Rozhodli jsme se, že si odpočineme a ráno vstaneme dřív. Bez jakýchkoli kontaktů jsme začali drze vcházet do diamantových kanceláří (většinou přeplněná místnost v zadních prostorách smíšeného zboží), které lemovaly hlavní třídu. Zdráhali jsme se zaplatit za kameny, které jsme viděli (těžko se daly ocenit, někdy byly špinavé atd…), ale nakonec jsme se už málem vzdali. A tehdy jsme byli představeni Libanonci z Kona, který byl ve městě na návštěvě. A ten nám nabídl mnohem lepší výběr.

To, co začalo konverzací o tom, že Greg chce koupit nějaké náušnice pro svoji ženu, se vyvinulo do něčeho úplně jiného, když jsme vytáhli vlastní měřítko, oční lupu a tester. Vyjednávání najednou dostalo mnohem vážnější tón. Koupili jsme nějaké „suvenýry“ (kameny nízké kvality) a několik středně velkých kamenů, ale pořád jsme čekali na nějaký VELKÝ – tří nebo čtyř karátový šutr, který by tam mohl stát tak šest nebo sedm tisíc a doma bychom za něj dostali minimálně dvojnásobek. Libanonec takový kámen neměl, ale slíbil, že s námi zůstane v kontaktu.

Otázka 9B na tabuli: „Kolik typů zdrojů máme?“ jak ironické, když si uvědomíte, že tahle země nebude nikdy profitovat ze svých zdrojů. Je zřejmé, že Obama jezdí do Sierry Leone častěji než Santa Claus. Co by to bylo za cestu, kdybychom neobjevili americké předměty v mrňavé vesničce na upatí Bintumani, kde viděli víc triček s Obamou než samotných Američanů.

Na cestě z kanceláře jsme narazili do vysokého chlápka v lososové košili, který tiše sledoval náš obchod a nyní požadoval provizi. Byla to jen almužna, 20 dolarů nebo tak nějak, ale po hodině intenzivního smlouvání, jsme se rozhodli, že mu nic nedáme… „Ne, seru na to. Ať si poplatek zaplatí prodejce,“ řekl Greg. Colin se tomu chlápkovi vysmál do ksichtu. Libanonec se blahosklonně usmál a řekl: „To je v pořádku, ale takhle se to tu za normálních okolností děje.“

Odešli jsme a šli na oběd. Pak jsme šli do jiného obchodu na té samé ulici. Odtamtud nás poslali do vedlejší budovy, která byla v jedné z postraních uliček. Já čekal s řidičem u auta, zatímco kluci šli dovnitř. Seděli na verandě a mluvili s nějakým chlapem a já si zase uvědomil to příšerný vedro, který tam bylo – oblečení se mi lepilo na kůži. Pak ze stínu vyšel další chlap v ošuntělý havajský košili a začal na kluky nahlas mluvit. Zaslechl jsem: „Jsme v prdeli“. Podíval jsem se na své kamarády a přes prasklé sklo auta jsem slyšel: „Víme, že jste už nějaké diamanty koupili.“ Hned potom všichni zmizeli na dvacet minut v domě.

Poté, co Alfréd neuspěl ve svém pokusu dostat z nás přiznání ohledně naší ilegální koupě diamantů, dokázal nás pod rouškou turismu propašovat sem. Ráno nás vzal na exkluzivní podpultovou túru do nejhorších diamantových dolů v Sierře Leone. Samozřejmě, když jsme teď byli „přátelé“, mohl se za nás svobodně dohadovat s právními předpisy (pokud jsme mu vždycky hezky zaplatili).

Když vyšli, už jsem měl svoje kameny zašitý v krytu na bezpečnostní pásy. Tón jejich rozhovoru se změnil. Nikdo nevyhrožoval, že by naše auto převrátili vzhůru nohama. Colin tomu chlapovi (Alfrédovi) ukazoval v našem cestovním průvodci část o výlohách za diamanty. „Jen jsme si to chtěli vyfotit,“ řekl Colin. Alfréd nám řekl, že nás sledoval od posledního obchodu, ne od toho, kde jsme koupili kameny. Pěkně jsem se v autě zpotil… a pak, když Alfréd řekl, že bychom se měli přesunout na nějaké tišší místo, kde bychom si mohli v klidu promluvit, málem jsem začal tleskat.

Skutečnost, že právě on byl náš „přítel“, byla dobrým znamením. Sice to znamenalo, že za něj budeme muset platit večeře, ale taky to znamenalo, že i přesto, že jsme ještě nebyli v suchu, naše situace se zlepšovala. Když jsme si sedli a objednali si, přestal mluvit do svého telefonu brilantním ptačím zpěvem, kterému se říká Kreolština (jazyk napůl anglický a napůl nesmyslný), a všem se nám začalo lépe dýchat.

Místo činu.

Náš chlápek Alfréd se snažil najít někoho, kdo by nám dovolil vyfotit si diamant. Trvali jsme na tom, že jediné co chceme, je mít fotku a on nás ujišťoval, že je OK, pokud chceme víc než fotku. Ale nachytat jsme se nenechali. Musel si uvědomit, že svoji past spustil příliš brzy a teď se snažil najít novou cestu, jak nás dostat. Vše, co jsme chtěli, bylo dostat se z tý zkurvený Kenemy. Věděli jsme, že musíme zmizet. Konečně jsme zaslechli blížící motorku, což bylo skvělé, protože jsme byli další krok k ukončení tohohle cirkusu. Pak kroky. A pak se přede mnou objevilo něco, co můj žaludek poslalo z posledního patra mrakodrapu do přízemí během vteřiny – chlápek v lososové košili.

To vedlo k nejnapjatějším pěti vteřinám mého života, během kterých jsem si znovu promítnul a zauvažoval nad poslední hodinou. Z nějakého zvláštního důvodu nás chlápek v lososové košili nenaprášil. Možná, že jsme měli anděla strážného a stal se jím právě ten Libanonec.

Ano, úspěšně jsme propašovali diamanty ze země. Nejlepší na tom bylo to, že jsme si je nemuseli strkat do prdele. Colin je propašoval ze Sierry Leone v prstu, který ustřihl z latexové rukavice: nacpal do prstu diamanty a strčil si to pod jazyk, připraven spolknout to při první známce problémů. Svoje diamanty jsem schoval do svého Nikonu, čímž jsem ho zlikvidoval. Greg málem zmeškal letadlo, protože se snažil sehnat ten VELKEJ a nakonec ho dostal a prošel s ním do letadla v ruce. A co se těch malých blyštivých věcí týká, jsou toho všeho důkazem. Důkazem, že všechno je tam venku, pokud jste dost pitomý na to, abyste šli a hledali to.

Hotový výrobek. Jeden a půl karátu nebroušeného, neleštěného afrického ledu. Koupený od Libanonce v Kenemě, dotvořil židovský klenotník v Las Vegas,a teď je hrdě nošen Ryenovou mexickou matkou v San Diegu. Více Ryenových prací najdete na stabtheprincess.com.