Nedávno mi u piva kamarád vyprávěl příběh o jeho tátovi, velkým zvířeti finančního sektoru jakési nadnárodní korporace, kterej odešel z firmy za jiným životním dobrodružstvím. Jak mi posléze vysvětlil, zamiloval se do 3D tiskáren a rozhodl se, že bude v českých restauracích tisknout jídlo. Nemůžu popřít, že mě tohle rozhodnutí spasení světa skrze tištěnou bramborovou kaši nejprve hodně pobavilo, nicméně taky lehce znepokojilo a tak jsem se druhý den ráno rozhodla přečíst pár článků, abych se ujistila, že taťkovi ještě úplně nehráblo.

Po pár minutách u monitoru jsem se do toho začala dostávat a fascinovaně zjišťovala, že čokoládový hvězdičky a mechanicky zdobený perníčky představují jen nepatrnou špičku tohodle děsivýho, tiskárnami vytvořenýho 3D ledovce. Za velkýho fandu nových technologií se rozhodně nepovažuju, a jelikož často nepoznám mikrovlnku od policejního radaru, dost mě to všechno nadchlo. Třeba gigantická tiskárna schopná vytisknout celá sídliště?!? Abych se dokázala zbavit veškeré své předpojatosti pramenící z totální zabedněnosti a ignorance současného technologického vývoje a zároveň dodala už tak dost serióznímu článku punc důvěryhodnosti, rozhodla jsem se oslovit pár jedinců ze svého okolí.

Ahoj Péťo, řekni mi, kdyby sis mohla vybrat cokoli, co bys chtěla tisknout na své domácí 3D tiskárně?

Asi nejspíš něco na sebe. Na nějaké velké projekty bych se asi necítila, ale představa, že si večer vymyslím tričko a ráno tam prostě bude, je skvělá.

Myslíš, že pro budoucí vývoj fashion designu představuje 3D tisk určitý potenciál?

Podle mě určitě jo. Kdyby to takto fungovalo, usnadnilo by to práci a tradiční způsob šití by se posunul dál.

A co ty? Nevadilo by ti, kdyby se všechny ty nejrůznější detailní práce oděvního průmyslu smrskly na zmáčknutí jednoho tlačítka?

Asi by to byla trošku škoda. Samotný pocit tvoření mám nejradši, ale asi by se s tím daly vymyslet další formy a stálo by to za to!

Zhruba před rokem a půl jsem koukala na video, kde nějakej chlápek a jeho pomocnice ve stylu teleshoppingu tiskli kuchyňský nože, což pro mě tehdy znamenalo vrchol současnýho technologickýho pokroku, ovšem fakt, že vědci a laboranti nedávno vytiskli funkční lidské ucho mě naprosto uzemnil. Nevím, jestli mě to víc vyděsilo, znechutilo nebo fascinovalo, každopádně představa, že bych si doma v obýváku po večerech mohla vesele tisknout náhradní ledviny a játra mě docela zaujala. Na rozdíl od výše zmíněného tele nože je tisk lidské jaterní tkáně o něco málo materiálově složitější, největší otázkou pro mě tedy zůstává, z čeho to k čertu je? Jak jsem se následně dočetla, biologický materiál drží pohromadě jakási anorganická látka v podobě pružného gelu, díky čemuž je nyní možné vytisknout třeba i reálně použitelné srdce. Úplně se mi z té představy zvedá kufr.

Dobrý jsou taky zbraně a protézy, což by se docela pěkně dalo spojit dohromady. Tuhle mojí převratnou myšlenku mi sice už v roce 2007 vyfoukl Tarantino a Rodriquezem v Planetě teror, nicméně jako jeden z největších fanoušků militarismu v téhle budoucí produkci vidím jednoznačnej potenciál.

Hele Vojto, napadlo mě, že když se dají na 3D tiskárnách vyrábět protézy i zbraně, mohlo by se to docela dobře propojit. Myslíš, že by o takovou protézu někdo stál?

Che, no to nevim. Ale jako možná třeba dítě bez ruky, kterýmu by vytiskli protézu se stříkací pistolí. Jako já bych mu ji ve škole například docela záviděl.

Dobrej nápad.

A ještě zpátky k tomu jídlu. Po zadání tohoto hesla do googlu na mě vypadly miliony článků z roku 2013 a 2014 hrdě hlásící tituly jako „Již příští rok si vytisknete večeři" nebo „Jídlo z tiskáren v příštím roce"… Ale nepamatuju si, kdy naposledy mě letos, o dva roky později, pozval někdo z kamarádů na tištěnej řízek s bramborovym salátem, takže to tak žhavý asi úplně nebude. Podle odbornějších článků by tento model mohl představovat využití především pro NASA a další kosmické organizace, které by tiskly monolitické struktury, což nezní zas tak neuvěřitelně, nicméně co vážně nechápu, jsou například dortíčky, kde je korpus, náplň, poleva a v té polevě malinkatý sladký věcičky nejrůznějších barev a chutí. Jak to dohajzlu udělali? Z čeho to je? A proč to prostě radši neupíct jako za starých dobrých?

Kristýna 24 let, vizuální umělkyně a výborná kuchařka

Čau Týno, věděla jsi, že 3D tiskárny dokážou tisknout i jídlo?

Jojo, věděla, sice jsem se s tím nikdy nesetkala, neviděla žádný výrobek a ani nic nechutnala, ale jeden kamarád se mi párkrát zmiňoval, že jeho táta má 3D tiskárnu a bude tisknout i z bramborové kaše.

Haha, nojo, to nám asi vykládal ten samej člověk… A nepřijde t to jako zdatné kuchařce trochu ujetý?

Ujetý jo, ale to přece neva. Bavilo by mě pomocí této technologie dávat věci do tvarů, které bych vlastní rukou nikdy nedokázala vytvořit. Rozhodně bych si ale nepřála, aby po obědě všichni děkovali tiskárně a né měJ

Kdyby sis mohla vybrat, jakou dobrotu bys z 3D tiskárny nejradši ochutnala?

No to nevím, myslím, že ty pokrmy by snad měly chutnat stejně jako uvařené normálním způsobem, ne? Proto mě to spíše zajímá po vizuální stránce. Možná bych si vybrala nějaký úplně nejobyčejnější jídlo, třeba knedlíky s vajíčkem, který prostě na talíři nikdy nemůžou vypadat dobře a těšila bych se na překvapení.

I přes neoddiskutovatelnej přínos do technologické mašinérie se mi na tom všem stejně něco nezdá. Jak to všechno může dopadnout? Buď zájem o 3D tisk za pár let zmizí jako pára nad hrncem, mrkev zůstane mrkví a ledvina ledvinou, no a nebo se bude místo do kostela chodit zapalovat svíčky a přinášet oběti na silikonový 3D oltář Velké tiskárny. Ať tak nebo tak, já zůstanu u své staré dobré černobílé kopírky.