Fotografka Jill Furmanovsky zachytila zrod londýnské punkové scény. Před jejím objektivem se objevily ikony jako Debbie Harry, Sid Vicious nebo třeba The Slits v době, kdy teprve vylezly ze střední školy. Jill si s námi zavzpomínala a povyprávěla o své práci.
Debbie Harry z Blondie v Londýně, rok 1977. Fotografovala Jill FurmanovskyPíše se rok 1976, klub je temný a úplně narvaný. Upocená těla namačkaná na sebe zuřivě pogují u pódia v neustále sílící bouři piva, chcanek a flusanců. Zpod pláštěnky Jill Furmanovsky se ozvou dvě cvaknutí spouště. Vystřelí blesk, jehož světlo v mžiku zaplaví celé pódium a na chvíli úplně oslepí Sida Viciouse. Pak hned nenápadně zapluje zpět do davu, aniž by měla úplnou jistotu, že se snímek skutečně podařil.
Reklama
Furmanovsky je jednou z prvních a zároveň nejznámějších hudebních fotografek – ostatně výčet jejích prací mluví za vše: od Boba Marleyho, přes The Ramones, Debbie Harry až po Milese Davise, Jamese Browna, Zeppeliny a focení opilého řádění uvnitř legendárního londýnského Rainbow Theatre v jeho nejvíce hédonických letech. A tím seznam Jill Furmanovsky ani zdaleka nekončí.Furmanovsky se rozhodla oslavit čtyřicáté výročí punku prohrábnutím plodného archivu svých vlastních snímků. Dala dohromady výstavu, která představuje niternou anarchii ukrytou v jejích oblíbených a často úplně prvně publikovaných fotkách. Ty jsou představeny spolu se vzácnými sběratelskými předměty, obaly desek a nejrůznějšími výstřižky.Jill jsme odchytli v Londýně, abychom se dozvěděli, jaké šílenosti během své kariéry vlastně zažila.Co byla úplně první punková akce, kterou jsi kdy fotila?Koncert Generation X v Central London Polytechnic na Red Lion Square, bylo to v prosinci 1976. No, je sice pravda, že jsem předtím v červenci fotila už The Ramones v Roundhousu – jenže nikdo tehdy ještě nevěděl, že je to punk!Velkou spoustu koncertů jsi odfotila v pláštěnce! Jak vypadala ta vůbec nejdivočejší show, kterou se ti podařilo zdokumentovat?Ano, je to tak! Ta pláštěnka byla nezbytná – hlavně na místech, jako je třeba Roxy. A když se mluví o divočině, hned si vybavím kapelu Slade. Při koncertě v Rainbow se jelo šílený pogo, všichni skákali nahoru dolů a já začínala být nervózní, že z toho spadne balkón. Kapela Madness byla taky pěkně divoká, její fanoušci zuřivě vyváděli. No a pak samozřejmě The Clash v Rainbow – diváci při jejich koncertě vyrvali sedadla a naházeli je na pódium. Focení byla vždycky totální sázka do loterie!
Reklama
Ty máš ale na kontě i slušnou řádku designů obalů hudebních alb…Když se zrodil punk, moje černobílé fotky a znalosti v oblasti grafiky se začaly hodit. Navrhovala jsem pro Step Forward Records, Deptford Fun City Records a Illegal Records – třeba obaly kapelám Alternative TV nebo The Police. Nafotila jsem taky tři covery desek pro Buzzcocks.
The Slits v roce 1977. Fotila Jill FurmanovskyPunková scéna byla plná zuřivých týpků – vezměme si třeba Johna Lydona a Sida Viciouse… Měla jsi nějakého oblíbence pro focení?Vzpomínám na to, jak jsem fotila Sida Viciouse, to padlo už na začátku. S externím bleskem jako kráva, který mu vypálil světlo přímo do obličeje a já musela potom rychle utéct – hlavně proto, že jsem z něj měla fakt nahnáno! Haha!Pak ještě Morgan Webster z Menace, ten je sice málo známý, ale byl to skvělý objekt k focení. Mezi moje oblíbence patří i Undertones, rozhodně Debbie Harry, Joe Strummer a Paul Weller. Skvělý fotografický zážitek byli taky The Ramones. A potom mnohem později ještě Liam Gallagher, to je svým způsobem taky trochu pankáč, má pořád výraz „nezajímá mě to, jste mi volní".Plánovalas, že z tebe bude hudební fotografka?Začátkem sedmdesátek mi na koncertě Led Zeppelinů došlo, že by bylo úžasné stát se součástí hudební scény, jen jsem neměla páru, jak to udělat… A nakonec se to prostě nějak stalo! Mé první husarské kousky s foťákem ze střední vznikaly roku 1972 díky možnosti fotografovat v Rainbow Theatre, ale do téhle doby se raději nikdy neohlížím.
Reklama
Mark Perry z The Ramones v roce 1977. Fotila Jill FurmanovskyJak sis připadala v roli ženské fotografky v šedesátých a sedmdesátých letech?To, že jsem ženská, udělalo spoustu věcí vlastně daleko jednodušší. Nebylo pro mě tak hrozivé vyrušovat a fotit muzikanty, když se třeba upravují před koncertem. Ale není to jen o tom, že když jste mladá holka s foťákem, všechno jde hladce. Má to i horší stránky – třeba hádky o výplaty s podivnými redaktory novin, neoblomné manažery, tiskové agenty, kteří často a hodně pijí, nebo taky bedňáky, co vnímají všechny holky jako groupies a podle toho se k nim chovají. S těmi posledně jmenovanými jsem se docela dobře vypořádala nošením vytahaných černých hadrů a plochých bot, které je rozhodně tolik nevzrušovaly.Punková scéna mi dodala spoustu sebedůvěry. Měla jsem za sebou jen pár týdnů školní fotografické průpravy a najednou jsem pracovala s tak slavnými kapelami, jako jsou Led Zeppelin nebo Floydi. Naučila jsem se s nimi bez problému vycházet až teprve se zkušenostmi, které mi přineslo focení punku.Jaký to mělo dopad na tvou kariéru?Jak jsem už říkala, punk mi přinesl sebevědomí. Když přišla spolupráce s velkými jmény jako Led Zeppelin nebo Pink Floyd, zrovna jsem začínala studovat na střední fotku, chodila jsem tam zhruba čtrnáct dní a najednou tohle! První práce byla pro Floydy v mých devatenácti. Připadala jsem si jak v nebi, ale zároveň neměla ponětí, jak s nimi zacházet. Punk to pak všechno úplně změnil.
Reklama
Když se podíváš zpátky, je někdo, koho jsi neměla příležitost fotit a chtěla bys?Jedním z takových lidí je David Bowie. V roce 1973 jsem šla na jeho koncert do Rainbow, normálně fotila, ale najednou seskočil z pódia bodyguard a vytrhl mi z foťáku film! David měl totiž toho času svého vlastního fotografa – a já jím nebyla. A pak už bohužel nikdy nepřišla příležitost fotit ho znovu. No a taky pořád čekám, až mi zavolá Bob Dylan…Co je podle tebe důvodem, že punk lidi i po čtyřiceti letech stále fascinuje?Duch neuctivosti a nerespektování jakýchkoli autorit. Takový ten postoj „všecko jde". Punk je prostě lahodná záležitost – a proto stále žije!
Bob Marley v hotelovém pokoji, rok 1978. Fotografovala Jill Furmanovsky
Jill Furmanovsky také navrhovala covery desek, například pro The Police nebo Buzzcocks. Fotografii instalace pořídila Tracy Kawalik
The Clash při vystoupení. Fotografovala Jill Furmanovsky
Obaly desek od Jill Furmanovsky. Fotografii instalace pořídila Tracy Kawalik
Johnny Rotten a Johnny Ramone v roce 1977. Fotografovala Jill Furmanovsky.