První zrzavý časopis na světě

Zdá se, že ikonický fotograf Steven Meisel trošičku ujíždí na zrzavých vlasech. Koncem devadesátých let nastartoval focením pro Vogue kariéru rusovlasé topmodelky Karen Elson nebo Maggie Rizer, v současné době je jeho (a koneckonců i naší) oblíbenkyní vycházející hvězdička Natalie Westling, kterou zvěčnil pro kampaň značky Prada. Módní průmysl zkrátka na zrzavé kštice slyší a nepředstavují na tomhle poli nic neobvyklého, ale co se týče běžných celosvětových statistik, situace je úplně jiná. Zrzky a zrzci tvoří pouze 2% populace, což je řadí do pozice menšiny prakticky v jakékoli zemi.

A byl to právě nádech čehosi speciálního a aura „ohroženého druhu", které přivedly Tristana Rodgerse k založení MC1R, nezávislého magazínu o umění, designu a především o „zrz kultuře". A kde se vzal ten podivný název? MC1R je označením pro gen, jenž způsobuje rusovlasost. My jsme se rozhodli vyzpovídat duchovního otce časopisu, hamburského studenta designu svítidel, abychom zjistili, jakým způsobem se prostřednictvím svých aktivit snaží ovlivnit náš pohled na zrzky. Mimochodem – hádejte, jakou barvu vlasů tenhle šéfredaktor asi má?

Všechny fotky: Jens Kaesemann pro MC1R

Jak tě vlastně napadlo založit magazín MC1R?

Všechno začalo jako fotografický projekt s malou skupinkou kámošů, kteří jsou, stejně jako já, zrzouni. Zanedlouho se přidali další, začali jsme se rozrůstat. Během focení jsem měl super možnost naposlouchat spousty různých příběhů. A můj zprvu nadšenecký zájem o fotografii, umění, designové koncepty a nezávislé tištěné magazíny se rozvinul v něco víc. Zajímalo mě, na kolik by přišlo vytištění celého projektu v podobě brožurky, zamýšlel jsem jen pár kousků, které bych mohl rozdat účastníkům. Ukázalo se, že vyrobit dvacet výtisků vyjde téměř nastejno, jako kdybych jich chtěl pět set. Napadlo mě zkusit crowdfundingovou kampaň s tím, že alespoň zjistím, jestli by takový časák vůbec někoho kromě mě zajímal. A objednávek bylo víc než dost! Tak vzniklo první číslo – a rovnou v nákladu 1 600 kusů.

Kde na to teď sháníš další lidi? A co tě vlastně inspiruje?

Vždycky se najde spousta lidí, kteří mi přijdou zajímaví a chtěl bych s nimi spolupracovat. Většinou jim napíšu a domluvíme se. Jmenovitě třeba Giovanni Lipari anebo Jens Kaesemann, který nám zrovna fotil obálku a pár velkých editorialů. Někdy se umělci ozývají i sami. Na zajímavé lidi občas dostanu tip od kámošů, například skrz profily na sociálních sítích. Inspiraci hledám zpočátku většinou u sebe, vycházím z toho, že jsem zrzek, a přemýšlím, jestli to může mít vliv na to či ono. Chci časopis samozřejmě tvořit tak, jak nejlépe dovedu. A i když se občas stane, že některé příspěvky nejsou úplné terno nebo se třeba trochu podobají věcem z minula, vždycky se snažím s umělci jednat na rovinu, říct, co je dobré a co ne, zkrátka komunikovat. Vždy, když dokončím první selekci obsahu vydání, diskutuji o ní s editorem MC1R Maxem Weinlandem a ještě se svými dobrými kámarády Patriciou a Lenardem. Oni do toho totiž mají dovoleno kecat, protože jsou taky zrzaví. Navíc jejich názory bývají fakt přínosné.

A co jsi za tu dobu o "zrz-kultuře" vypozoroval a zjistil?

Vážně hodně věcí! Objevil jsem například nově vznikající, a přesto už celkem velkou internetovou komunitu zrzků, takovou síť o nás a pro nás, tak jsem se hned přidal. Ale nejde jen o virtuální záležitost, existují dokonce zrzavé festivaly, no vážně, ty teď dost frčí! Je taky fakt, že občas se někdo rozčiluje a tvrdí, že soustředit se takhle zarputile na barvu vlasů je pěkná blbost. Já myslím, že to není od věci, protože když se lidé sejdou kvůli tak nápadnému společnému znaku, cítí se potom díky setkání třeba všichni víc fajn. Může to být i zajímavá inspirace pro umělce. A obecně, zrzavé vlasy nevnímají všichni stejně, na světě jsou i místa, kde může mít rusovlasý člověk se svým vzhledem problémy. A tyto na první pohled možná zvláštní projekty a festivaly ho můžou pozitivně povzbudit.

Jak se tedy liší "zrz-kultura" v různých koutech světa?

Právě se chystám do Irska na Irish Redhead Convention, sjezd zrzků, bude to vůbec první akce tohohle typu, kterou letos navštívím. Jsou i další země a místa, kde jsem objevil hodně silnou a pestrou uměleckou zrz scénu organizující různé akce a projekty – například USA, Velká Británie, Kanada, Nizozemsko, Itálie, Německo, Izrael, Austrálie a oblast jižní Afriky. Mezi těmito komunitami sice nepanují žádné ohromné rozdíly, nicméně přijde mi, že třeba konkrétně Anglie se v poslední době snaží hodně podporovat projekty, které mají za úkol pokusit se dostat pryč ze společnosti často podvědomý negativní pohled na zrzavé lidi.

Když už jsme u tohohle tématu, hrozně se mi líbí "zrzavé" série fotek od Harley Weir, tak se chci zeptat, znáš nějaké další fotografy, ať už současné, nebo z minulosti, kteří fotili zrzky nějakým fakt zajímavým způsobem?

Hele, to je sranda – Lily Inge, modelka z té série fotografky Harley Weir, je moje kámoška a zrovna mi ji hrozně doporučovala pro další číslo magazínu! Tak se s ní teď snažím spojit, vlastně doufám, že si třeba přečte tenhle rozhovor, já její práci taky zbožňuju. Ale je spousta dalších fotografů, kteří tvoří super věci. A koneckonců nejenom fotografů! Třeba Jacky Colliss Harvey pátrala po historii zrzků, a vydala o tom před pár lety dokonce knihu. Hodně pozornosti měl i projekt Thomase Knightse RED HOT, kampaň proti šikanování zrzavých lidí. Knights nafotil samé sexy zrzavé kluky a na internetu se z toho stal okamžitě virál. Taky se mi líbí módní série od Aliny Asmus a třeba Michelle Marshall nafotila podle mého jednu z nejzajímavějších sérií fotek o genu MC1R, jakou jsem kdy viděl. Nebo mě napadá Nurit Benchetrit z Izraele, co má na svědomí další bezva sérii 200 zrzků. Tahle práce nikdy nebyla publikovaná, takže si říkám, že bych ji zařadil do příštího čísla. Na minulých vydáních spolupracovalo tak 20 umělců a v budoucnu plánujeme dokonce 36 různých pohledů na věc skrz fotografické editorialy, rozhovory nebo příběhy lidí z celého světa. Jo, na světě je tolik pozoruhodných tvůrčích osobností! To mě vlastně částečně taky dovedlo k založení vlastního časopisu. Hrozně bych chtěl poukazovat na práci těch skutečně zajímavých osobností, ať už slavných, či téměř neznámých. Vytvořit pro ně prostor, kde mohou prezentovat svou tvorbu.

A jak vidíš budoucnost magazínu MC1R?

No samozřejmě doufám, že jeho kvalitu zvládnu udržet – respektive stále zlepšovat. Bylo by určitě bezva, kdybych našel cestu k většímu množství čtenářů, aby si na sebe magazín vydělal. Ale upřímně – tohle je moje srdeční záležitost. Budu na tom časáku dělat za každých okolností, protože mě to prostě baví.