Jak jsem hacknul Reebok výlohu na Národce

Asi vás dost zajímá, co se za tímhle titulkem skrývá, co? No, nevím, jak jinak byste nazvali to, že si v pantoflích svýho otce odskočíte na nákup do MY pro nějaký papriky v čokoládě a jen tak mimochodem si „zatwerkujete“ ve výloze s dost hezkou holkou. Jak jsem později zjistil, byla to Anet Antošová.

Vážně, jak říkám, s dvěma taškami nákupu vyjdu z MY a jdu na tramvaj. Už předtím jsem si všimnul, že u výlohy, ze který na vás běžně čumí šampóny a parfémy, hraje nějakej trap. Dřív jsem tomu nikdy nevěnoval pozornost, ale teď tam stojí hlouček lidí a točí si na mobily výlohu. Tak si říkám, jestli to horko neleze lidem na mozek. Když ale procházím kolem výlohy, pochopím, co ty lidi sledují.

Ve výloze Reebok totiž tancuje na 212 od Azealie Banks fakt pěkná holka, která se na rozdíl od těch z náplavky umí hýbat a je u toho fakt sexy. Pozoruju, jak se tam svíjí, a snažím si vsugerovat, že je to vlastně jenom pro mě, že to je její solo show pro mě. Že tam twerkuje jenom kvůli tomu, že já stojím před výlohou. V tom horku je to jako pop-up event.

Samozřejmě, že jsem už taky zkoušel twerkovat. Každý soudný posluchač rapu a divák Best Vines zkoušel twerkovat.

V tenhle moment se ve mně probouzí můj exhibicionismus a já mám plán, jak si tohle užít. Na nic nečekám, přecházím kolem výlohy, obcházím obchoďák a vnikám do něj. Musím vypadat jako zfanatizovanej terorista s planoucíma očima a vyšinutým úsměvem, co hodlá vyhodit do vzduchu celý to místo. Akorát mám ty tašky a jsem v bačkorách. Prodírám se mezi make-upem a šampóny na vlasy k dveřím, ze kterých slyším tu hudbu. Plnej adrenalinu otevírám dveře a nabíhám na stage vedle té holky.

Odhazuju tašky, odkopávám bačkory. Akorát přestal hrát track, což vytváří mezi mnou a tou tanečnicí moment, kdy si můžeme vyměnit pohledy. Její říká: „Prosím, opusťte tento prostor,“ a ten můj je spíš jako: „Chill, kotě, ať se dívaj.“

Začnu se tedy hýbat. V ten moment rozjedu svůj epileptický záchvat a snažím ze sebe vyždímat trochu paleolitickýho černošství, který v sobě všichni snad ještě máme. Je to ta chvíle, kdy přestávám být klukem s ekzémem na chodidlech, co balí holky ve svém rodném maloměstě na to, že studuje v sociální vědy v Praze, a stávám se jakousi zábavnou entitou. Nechci psát bohem (ale myslím si to).

Chtěl jsem tu holku ještě někam pozvat, ale už to začalo být trapný, a tak jsem zase rychle zmizel. Koutkem oka si všímám, že to venku točí Ben Cristovao a nějaký turistky si mě se zájmem fotí.

Tak tímhle článkem jsem chtěl říct, že jsem to byl já. Děkuji za pozornost.