Před více jak třemi tisíci lety pár moudrých žen radikálně posunulo módu. Vymyslely pleteninu, řadu kliček, ze kterých se vzájemným provazováním tvoří očka a následně souvislá textílie. V Praze byl (až) na začátku 17. století založen pletařský cech a mezi ženy se masově rozšířilo ruční pletení. Pevně se u nás drželo až do začátku 90. let, kdy jsme hromadně začali pro svetry místo k babičkám jezdit do obchodů. Pak se naplno rozjely chřipkový epidemie, stejně jako z přebytku času založené feministické spolky.
Moje babička plete svetry v různých barevných kombinacích, vzorech a velikostech od konce 40. let 20. století. Loni v zimě upletla pro příbuzné, známé a známé známých 13 krásných vlněných teplých svetrů a pomohla tak snížit pravděpodobnost, že budeme ležet s chřipkou v posteli, jako to pravidlně dělá masa. Těsně před dokončením čtvrtého svetru za poslední tři roky pro mě, který byl inspirován modelem z časopisu Dorka z roku 1987 a jako materiál posloužily dva vypárané svetry, co jsem nosil na základce, jsem si s babičkou sedl nad tácem buchet a popovídal si o této bohulibé činnosti, ukrývající v sobě velký kus matematiky, recyklace a taky moudrosti.Díky za svetr, babi. Už teď na něj slyším chválu.
Není zač. Ono se to už zase vrací nosit tyhle věci.Proč myslíš?
Protože tohleto koupený je pěkný jen do tý doby než se to vypere. Pak se to vytáhne a je to jako plandák.Ty pleteš podle 20 let starých časopisů. Vrací se i vzory?
To víš že jo. Všechno se vrací. Nějaký ty roky teď nešly norský vzory a teď to jde zase zpátky.
A jak to sleduješ?
To vidim v televizi. Viděla jsem tam takový čtvercový vzory a ty jsem ti chtěla udělat. Hodně to tam nosej, třeba i vesty maj z toho. Všímej si v televizi, jak choděj.Já nemám televizi.
Ty nemáš televizi? Prosim tě… Vy vůbec nemáte televizi?Nemáme.
Jéjda. To já vim všechno z televize.Jak je to drahý uplýst svetr?
Dost. Zkus si zajít někam do krámu a zeptat se, kolik stojí ručně upletenej svetr. Voni ti řeknou…No tak schválně. Kolik?
Tak do pěti tisíc.Fakt?
To ještě dřív, před léty… Tos možná ještě nebyl do světě. Jezdili jsme do Prahy a tam prodávali… bylo to jak sak na ryby a už tenkrát stál dva tisíce. A škaredej. Ruční práce je strašně drahá. Ve všem. Vem si to než to člověk po jednom očku umotá. To není sranda. A když ještě děláš nějakej nákladnej vzor. To musíš počítat, aby ti to vyšlo. A vem si buchtu…
Jak dlouho ti to teď v důchodu trvá, než nějaký upleteš?
Tři neděle aspoň.To bys mohla mít docela dobrou živnost.
Kdepák, já bych nikomu nepletla, to se nevyplatí. Myslíš, že si můžeš někomu říct o pět tisíc? To nikdo neocení takovou práci. Kdo to umí, tak to ocení. Jenže, kdo to umí, tak si to i udělá.Kde ses to vlastně naučila?
Ve škole ještě. Dřív jsme měli ve škole ruční práce. Dělalo se to podle takového vzorečku: hladce, obratce, nahodit, přehodit, ujmout. To je základ. Vyplétané vzory jsem se naučila tak, že jsem si je nejdřív zakreslila do čtverečkovaného papíru a podle toho pak jela.
Moje babička plete svetry v různých barevných kombinacích, vzorech a velikostech od konce 40. let 20. století. Loni v zimě upletla pro příbuzné, známé a známé známých 13 krásných vlněných teplých svetrů a pomohla tak snížit pravděpodobnost, že budeme ležet s chřipkou v posteli, jako to pravidlně dělá masa. Těsně před dokončením čtvrtého svetru za poslední tři roky pro mě, který byl inspirován modelem z časopisu Dorka z roku 1987 a jako materiál posloužily dva vypárané svetry, co jsem nosil na základce, jsem si s babičkou sedl nad tácem buchet a popovídal si o této bohulibé činnosti, ukrývající v sobě velký kus matematiky, recyklace a taky moudrosti.
Reklama
Není zač. Ono se to už zase vrací nosit tyhle věci.Proč myslíš?
Protože tohleto koupený je pěkný jen do tý doby než se to vypere. Pak se to vytáhne a je to jako plandák.Ty pleteš podle 20 let starých časopisů. Vrací se i vzory?
To víš že jo. Všechno se vrací. Nějaký ty roky teď nešly norský vzory a teď to jde zase zpátky.
To vidim v televizi. Viděla jsem tam takový čtvercový vzory a ty jsem ti chtěla udělat. Hodně to tam nosej, třeba i vesty maj z toho. Všímej si v televizi, jak choděj.Já nemám televizi.
Ty nemáš televizi? Prosim tě… Vy vůbec nemáte televizi?Nemáme.
Jéjda. To já vim všechno z televize.Jak je to drahý uplýst svetr?
Dost. Zkus si zajít někam do krámu a zeptat se, kolik stojí ručně upletenej svetr. Voni ti řeknou…No tak schválně. Kolik?
Tak do pěti tisíc.Fakt?
To ještě dřív, před léty… Tos možná ještě nebyl do světě. Jezdili jsme do Prahy a tam prodávali… bylo to jak sak na ryby a už tenkrát stál dva tisíce. A škaredej. Ruční práce je strašně drahá. Ve všem. Vem si to než to člověk po jednom očku umotá. To není sranda. A když ještě děláš nějakej nákladnej vzor. To musíš počítat, aby ti to vyšlo. A vem si buchtu…
Tři neděle aspoň.To bys mohla mít docela dobrou živnost.
Kdepák, já bych nikomu nepletla, to se nevyplatí. Myslíš, že si můžeš někomu říct o pět tisíc? To nikdo neocení takovou práci. Kdo to umí, tak to ocení. Jenže, kdo to umí, tak si to i udělá.Kde ses to vlastně naučila?
Ve škole ještě. Dřív jsme měli ve škole ruční práce. Dělalo se to podle takového vzorečku: hladce, obratce, nahodit, přehodit, ujmout. To je základ. Vyplétané vzory jsem se naučila tak, že jsem si je nejdřív zakreslila do čtverečkovaného papíru a podle toho pak jela.