Následující ráno se vydáváme na cestu po zemi zpět do Hanoje, který je odsud vzdušnou čarou 1760 kilometrů. První zastávka je Mui Ne, přímořské městečko poblíž města Phan Tiet a oblíbená turistická destinace. Celá oblast okolo Mui Ne má písečné podloží, takže jsou tu krásné pláže. Ubytováváme se v krásných bungalovech Hai Au a jsme v celém komplexu úplně sami, protože tady je sezóna v období sucha, od listopadu do dubna.
Chceme vidět písečné duny, ale jsou od hotelu docela daleko. Kai vyjednává zapůjčení zdejších prskoletů, protože máme informace, že na motorku do 50ccm nemusíte mít řidičák. Zjišťujeme, že to ale platí jen pro Vietnamce a cizinci bez řidičáku smějí jezdit jen na kole. V půjčovně motorek to ale nikomu nevadí a ochotně nám stroje půjčují s tím, že policajti tu jednak skoro nejsou a za druhé to tolerují. Docela se těšíme a na plácku před hotelem si dáváme první zkušební jízdy. Půjčili jsme si motorky s řazením, protože automaty jsou dražší a snad každý z nás už motorku řídil. Zdejší ďábelské stroje konstruované pro dva a běžne vezoucí čtyři i více lidí se dají půjčit za 130 korun na celý den. Zkoumáme řazení, má to čtyři stupně, ale žádnou spojku, rozjede se to i na dvojku. Když nepřidáte plyn, motorka stojí na místě, ale nechcípne, to by zvládnul i lobotomik. Po pár zkušebních kolečkách vyrážíme, ještě je ale potřeba natankovat Xang (benzín). Kapacita nádrže je asi pět litrů, odhadovaná spotřeba cca 3l / 100km. Bereme každý tedy tři litry po sedmnácti korunách.
Cesta z našeho hotelu na duny vede přes pár vesniček, není tu skoro žádný provoz, žádné velké troubení a na nově postavené silnici jsme po většinu cesty úplně sami. Ostatní jedou ve dvou, já jsem na motorce sám a tak zkouším, co se z toho dá vytáhnout. Na čtyřku z kopečka to rozjedu na 90km/h, víc si netroufám, stroj se klepe a je slyšet, že je na hranici svých možností. Opět oceňuji svoji pláštěnku, cestou potkáme pár přeháněk. Průběžně zastavuji a fotím, všechno tu opravdu stojí na červeném nebo bílém písku, v období sucha to opravdu musí připomínat poušť. Míjíme hřbitov, skoro na každém náhrobku je pravotočivá svastika. Tady jí nikdo nevnímá jako nacistický znak, stále si uchovává svou původní symboliku a je tu vidět docela často, ať už jako ornament, šperk nebo i tetování.
Přijíždíme na bílé písečné duny a samozřejmě je tu občerstvení, vedle hospůdky je na řetězu opičák, který dovádí se psem. Půjčujeme si plastikové pláty, na kterých se údajně duny dají sjíždět, ale na mokrém písku to není úplně ono. Všímám si něvesty a ženicha, novomanželé evropského vzezření pózují profesionálnímu fotografovi. Přijde mi to trochu bizarní, víc mě ale fascinuje stále se přibližující hranice deště, která je na písku i z dálky krásně vidět. Bereme nohy na ramena a utíkáme i s novomanžely do hospody pod střechu. Mluví rusky, svatba ve Vietnamu na písečných dunách je zajímavý nápad, ale lepší by to asi bylo mimo období dešťů…
Opičáka údajně chytli v nedalekých horách, je to docela uličník, tahá lidi za vlasy a vůbec dělá všelijaké vylomeniny. Nám se ve volné přírodě opice spatřit nepodařilo, ale zajímavých zvířátek je tu k vidění dost. Skoro všude tu po zdech lezou asi 15cm dlouhé hmyzožravé ještěrky různých barev, od skoro úplně průhledných až po tmavě černé. Vyskytují se skoro všude, běžně na zdech a stropech v blízkosti světel, jsou docela plaché. Žerou hlavně komáry, takže se je nikdo nesnaží likvidovat. Plazů je tu vůbec docela hodně. Hmyzu ještě víc. Pestrobarevní motýli, kobylky, stonožky, cikády a zvláštní druhy vos nebo sršňů, celé černé s jedním oranžovým pruhem na zadečku.
Vydáváme se na cestu zpět, i když nás stíhají přeháňky. Dochází mi Xang a tak se zastavuju u silnice pro další litr. Ve Vietnamu seženete benzín skoro všude, i tady na křižovatce uprostřed ničeho. Ve městech ho prodávají na ulici v PET lahvích, tady mají takové malé benzínové stojany. To je plechová krabice s barelem benzínu uvnitř, která má navrchu je pětilitrový odměrný válec s hadicí. Když dojde zásoba ve válci, ruční pumpou se dočerpá z barelu pod ním. Obsluha téhle čerpací stanice, milá maminka s dcerou v náručí, neumí anglicky a tak ukazuju na průhledném válci o jeden litr míň, než je hladina. Pochopí, dolévá mi benzín a gestem poukazuje na mojí bradku a náušnice, směje se. Také se usměju, platím patnáct korun, děkuju (Xin Cam On, to už umím) a jedu dál.
Sem tam potkáme stádo krav a najednou tam, kde před dvěma hodinami nebyl žádný provoz je najednou špunt přes celou ulici. Dětem skončila škola, to jsou zácpy snad všude. Ve městě se před školou hromadí skútry rodičů vyzvedávajících své ratolesti, na vsi se ze školy vyrojí obrovské množství bicyklů, to se žáčci a žačky rozjíždějí všemi směry k domovu. Dost často jezdí ve dvou a jejich uniformy nápadně připomínají pionýrské úbory. Někteří se osmělí k pozdravům „Hello, how are you?", při pokusu o konverzaci ale sklopí hlavu a stydí se. Protroubíme se davem, vracíme motorky a objednáváme večeři. Personál anglicky neumí a Kai má taky problém se s nimi domluvit. Zvedá se vichr a přichází tentokrát mohutná bouřka. Přichází obsluha, že je nějaký problém s objednávkou. Kai si to bere na starosti a za chvíli přinášejí dvoje hranolky. Pak mi přinesou salát. Chtěl jsem rybu s hranolkama a salát. Na stole přistává hovězí s hranolkama, potom nudle… s hranolkama. K lasagním dostaneme taky hranolky? No jistěže. Konečně přichází moje ryba… s dalšíma hranolkama.
Reklama
Reklama