Vězeňská cela

Teploty často přesahují 38 stupňů a ve špinavé, absolutně propocené kleci se tísní na 30 mužů.
Autorem všech fotografií je Giles Clarke/Getty Images.

V

San Salvadoru existují dva hlavní pouliční gangy - Mara Salvatrucha (MS-13) a Barrio 18 (M18). Oba vznikly v 80. letech v Los Angeles, když se dala dohromady skupinka chudých, většinou nelegálních imigrantů. Původně mohli dostat členství jen ti, kteří utekli z občanské války v El Salvadoru. Mnoho z nich však bylo deportováno zpátky do El Salvadoru poté, co válka v roce 1992 skončila. Zpět domů s sebou přivezli novou kulturu organizovaného a bezohledného zločinu.

Gangy se mezi sebou vraždí těmi nekrutějšími možnými způsoby už dvě desetiletí a přitom expandují do celé Latinské Ameriky. V roce 2011 se vraždění v El Salvadoru vyhouplo až na hranici patnácti zabitých denně. Loni se MS-13 a M18 za přítomnosti náboženských vůdců a vlády dohodli na příměří. Jeho cílem bylo odvrátit stoupající počet postřelených a zabitých mladších členů na obou stranách. Také chtěli odstranit zbraně z ulic. Podle vůdců tehdy nastal správný čas na diskuzi a na ukončení násilí. Po podepsání této dohody se efekt dostavil okamžitě. Míra vražd klesla o 52 % za 15 měsíců, nicméně začátkem letošního července se tlak opět vyhrotil až na 103 zabitých denně. Gangy daly Salvadořanům jasně najevo, že určitě zvyky nelze změnit přes noc.

Členové gangu MS-13 drží v kleci kopii Bible.

Těsně předtím, než násilí propuklo, jsem projížděl po jednom předměstí 20 mil od daleko San Salvadoru a strávil jsem nějaký čas s policejním důstojníkem a s jednotkami, které střežili tuto problémovou oblast. M18 a MS-13 v ní žili a operovali. Nebudu publikovat žádné jméno ani hodnost, nechci, aby dotyčný pykal za upřímnost a přístup, který mi dal. Časově ke mně byl nadmíru štědrý a naučil mě hodně o tom, jak to u salvadorské policie chodí. Řekl mi, že je obzvlášť pyšný na to, jak najal ženy k policii, aby se vypořádaly s domácím násilím a sexuálním zneužíváním. Také byl pyšný na to, jakou podporu poskytl obětem takových trestných činů.

Poslední den jsem si s kapitánem povídal na policejní stanici. Zmínil mimo jiné přeplněná vězení v San Salvadoru. Když jsem ho trochu víc zmáčkl, nabídl mi výlet k takzvaným “klecím gangsterů” a doprovodil mě dozadu ke stanici střežené čtyřmi ozbrojenými strážníky.

Vězni se střídají v houpacích sítích, které si ušili z vlastního oblečení.

Na zatuchlém, zapařeném vězeňském dvorku obehnaném vysokými zdmi s ostnatým drátem byly umístěny tři klece. Byly kolem dvanácti stop široké a patnácti vysoké – v každé z nich nacpaných více než 30 lidí. M18 a MS-13 měli cely oddělené. Třetí byla sdílená. Původně byly postaveny jako 72hodinové zadržovací cely, ale bylo mi řečeno, že několik chovanců zde strávilo víc než rok. Většinu dní párali své oblečení a z vlákna šili houpacích sítě, kde spali jeden na druhém vyskládaní jako špalíky dřeva.

Mluvil jsem s jednonohým veteránem z občanské války a ten mi řekl, že byl v kleci přes pět měsíců za protestování proti vládnímu rozhodnutí, které mu vzalo zdravotní výhody. Ve stejné kleci M18 jsem potkal jednoho z vůdců gangu, který v roce 2012 podepsal mírovou dohodu. Muž, který si říká Henry, mi u mříží potichu šeptal příběh o jeho úloze v gangu a snaze zbavit se zbraní na ulici. „Dohoda složit zbraně platila pro všechny, včetně policie.

Člen gangu M-18 ukazuje svoje tetování.

Pomáhal jsem zbraně sbírat a dohlížel jsem na to, aby byly roztaveny. My, gangy, jsme to udělaly. Policie nikoliv. Další důležitou věcí bylo, že jsme se snažili naše děti vzdělávat. Někteří z nich se ke gangu připojí už v 10 letech. Založili jsme nedělní školy, rozdali jsme Bible - oba gangy toto udělaly. Snažíme se ukončit násilí a víra nám v tom pomáhá.

Asi po 40 minutách v uzavřeném prostoru mě strážníci poprosili, abych odešel. Zeptal jsem se kapitána, zda bych se mohl vrátit další den ráno. Souhlasil.

Nicméně další den si vyslechl, že klece jsou pro novináře nepřístupné. Kapitán mi sdělil, že za posledních deset let neměl žádný fotograf přístup do cel. A fakt, že jsem včera dovnitř nakoukl, se nějakým způsobem dostal až na sansalvadorskou policejní stanici. Evidentně z toho nebyli nadšení a kapitán mě upozornil, že už nejspíš budou na cestě, aby si se mnou „promluvili“. Strážci Henrymu řekli, že mi zakázali další návštěvu, protože vězni na ně nemají nárok. Naštval se a začal jim vyhrožovat.

Vězni se musí spoléhat na to, že jim jídlo přinesou jejich rodiny. Policie zajišťuje pouze vodu. Zdravotní služba téměř neexistuje, přestože nemocí jsou na denním pořádku.

Situace se tím během pár vteřin úplně změnila. Kapitán mě požádal, jestli bych mohl vrátit fotografie, které jsem pořídil u cel. Odmítl jsem. On to chápal, ale řekl mi, že musím okamžitě opustit budovu, než přijedou zástupci policie. Po pár minutách se zklidnil a ještě jsme si stihli přátelsky popovídat, zatímco mě vyprovázel k autu. Očividně ho takhle vyhrocená situace trápila, ale zdálo se, že už na vše rezignoval.

Když se teď na situaci dívám zpětně, myslím, že mi kapitán cely ukázal, protože ho frustrovalo, v jakých nelidských podmínkách musí vězni žít. Tenhle pohled musí zažívat každý den, bez jakékoliv naděje, že se to v dohledné době zlepší. Během většiny našich diskuzí mi několikrát připomenul, že pro vězně nebyl vyhrazen žádný rozpočet na základní lidské potřeby, jako je jídlo, prostor nebo zdravotnictví. „Potřebujeme tady doktora na plný úvazek,“ tvrdil. „Tyhle klece jsou plné a lidi nemocní. Možná ty obrázky můžou nějak pomoci.”

To byla jeho poslední slova. Řekl mi je, když jsem nastupoval do auta. O dvě hodiny později jsem byl na letišti a nastupoval na palubu letadla zpátky do New Yorku.

Všechny fotografie pořídil Giles Clarke ve spolupráci s Getty Images.

Prozkoumáváme odvrácenou stranu společnosti z různých stran, abyste vy sami nemuseli:

Bradley Manning dostal 35 let za vyzrazení pravdy

Pro moje mrtvý kámoše

Péru nebezpečný nože