Návštěva u Sokolu Tuhaň - nejhoršího tuzemského fotbalového mančaftu

Sokol Tuhaň hraje IV. třídu, tedy tu nejnižší a loni neuhrál ani bod. Díky tomu ho Deník Sport vyhlásil nejhorším týmem ve fotbalové lize, i když jeho redaktoři dlouho fandili mančaftu Nalžovských hor, kdesi u Chomutova. Jenže ti uhráli aspoň bod, navíc jde o "Béčko" a to se moc nepočítá. Vydali jsme se tedy do zapadlé vesničky poblíž Neratovic udělat si obrázek o totálně poraženém klubu naší ligy. Těšili jsme se na pořádnej punk, překvapilo nás ale obdivuhodné nadšení a zápal s jakým otec a syn Weissgärberovi, jmenovitě Miloslav a Martin, bojují s nepřízní osudu, nechutí hráčů a svazáckých pohlavárů nižších lig.

Říká se, že „pokud pánbu kálí, dělá to po hromadách“. A něco podobného by mohli potvrdit i v Tuhani. Jak to vypadá, když se život ve vesnici rozděluje na před a po povodni, a jak nezájem omladiny nebo zranění může zamávat s celým fotbalovým týmem, jsme se dozvěděli na střídačce improvizovaného fotbalového stadionu s výhledem na chladící věž notoricky známé chemičky Spolana Neratovice.

Předseda Sokolu Tuhaň Martin Weissgärber (vlevo) a jeho otec Miloslav.

VICE: Ahoj, mohl by ses nám pro začátek představit? Co v Sokolu Tuháň děláš?
Martin: Ahoj, jmenuji se Martin Weissgärber a jsem předseda týmu. Starám se tu o ten chod tady. Je to hlavně lítání na svaz, komunikace s ním, zařizování okolo hráčů, co se týče registraček a různých přestupů plus komunikace s ostatními kluby. Zároveň se snažíme s tátou sehnat, co je třeba - míče, balony, vybavení…

A táta je spokojený s předsedou?
Miloslav: Tak co mi jiného zbývá. Dělá, tak dělá, no…

Kolik hodin týdně tomu věnuješ?
Martin: Někdy je to hodně hodin v tom týdnu a někdy třeba dva dny. V průměru tak třikrát za týden.
Miloslav: Času to zabere jak kdy. Někdy manželka říká, abych se už odstěhoval.

Představ nám historii a současnost fotbalového klubu Sokol Tuhaň.
Martin: Fungujeme od roku 1956, ale byla tam přestávka. Nebo jich tam bylo víc, to nevím. To je v kronikách, do těch jsem nikdy neviděl. Ani nevím, jestli nějaké byly. Pod vedením naší rodiny začal klub hrát před povodní v roce 1997, kdy se sem naše rodina přestěhovala. Hrajeme čtvrtou třídu, tu nejnižší, v mělnickém okrese. Zatím ale nemáme ambice, abychom někam postoupili – musíme to tu nějak dobudovat. Pak se uvidí, jak dál. Těch dětí, tedy mladé generace, není tolik, takže se věnujeme spíš mládeži. Jinak většina z hráčů jsou dělníci, zedníci a podobná povolání.

A jsou všichni místní?
Martin: Všichni ne, přitáhli jsme sem hrát kluky z Neratovic.
Miloslav: Taky tu máme dva ze Státní bezpečnosti, teda policajty. Jeden z nich nám dělá jednatele, nahání kluky, aby si přišli kopnout.

VICE: Mluvil jsi o povodni, předpokládám, že tenhle kraj to zasáhlo poměrně silně…
Miloslav: Tady na hřišti bylo sedm metrů vody. Za námi (ukazuje za sebe) byly kabiny, všechno zařízené.
Martin: Měli jsme krásnou klubovnu, kde jsme dělali dětské besídky s dvaadvaceti dětmi. Plus se vždy přidaly děti z obce, takže jich tu bylo opravdu hodně… Ale ta voda to přerušila. Dokonce naše dospělá sestava se předtím pohybovala okolo pátého místa v tabulce. Docela jsme byli parta, bohužel ty povodně to rozdělily. Rok se fotbal vůbec nehrál, pak jsme se vrátili na dvě sezony, nejdřív jsme hráli v Čečelicích, pak jsme hráli v Těšicích a pak jsme dostali zpátky hřiště, když obec odkoupila pozemky.
Miloslav: Hřiště stálo na třech pozemcích a jeden nájemce chtěl hrozně moc, tak jsme ho museli mírně posunout.Ta střecha s buňkami, to je zázemí pro hráče a to se vlastně udělalo loni.
Martin: Buňky pocházejí z povodní, ty dostali lidé, aby měli kde bydlet.
Miloslav: V jedné jsem bydlel já, v druhé - ten už taky nežije - bývalý předseda a v třetí už ani nevím kdo.

Jaké asi byly u vás ve vsi po povodni celkové škody?
Martin: Nevíme to přesně. Víme jen, že u nás, v Červených Pískách a Větrušicích dohromady spadlo padesát baráků.

Zázemí pro hráče v Tuhani je složeno z obytných buněk, co zbyly ve vesnici po povodni. Elektřina byla přivedena loni. Voda letos a zatím jen do kabin hostů.

Buňky pro hráče máte. Co budujete dál a čeho se snažíte docílit?
Martin: Chceme, aby to zázemí tady už konečně nějak vypadalo. Holt je to problém dneska s těmi penězi, které jsme zaprvé dostali pozdě, navíc se zde nesmí stavět, takže proto ty buňky.
Miloslav: Tady je vlastně aktivní zóna Labe, takže tady nesmíš nic. Tady to všechno je defacto na černo…
Martin: Máme tu, dá se říct, mobilní hřiště. Teď máme v plánu nové schody, ty současné jsou udělané ze švelů, z pražců přinesených z dráhy. Pak máme v plánu trochu zvelebit předek, ať to nějak vypadá.

Jak vás obec podporuje? A svaz projevuje nějaký zájem?
Martin: Dva roky zpátky obec docela začala dávat peníze, dokonce i pomáhat. Tenhle rok nám dali lavičky, které jsou teď uklizeny a dali peníze na vybudování těch schodů. Jsou to určité granty asi, které ta obec dostává, dřív je asi tolik nedostávala. A ze svazu tento rok nic. To měla dostávat obec, ale tam oni nic neposlali.
Miloslav: Od té doby, co padla Sazka, tak je to v čudu všechno. Člověk přispívá na svaz, my se na to všichni skládáme a oni nam nic nedají. To je na palici prostě. Když to řeknu takhle, tak svaz nám ještě asi osm let dluží peníze, co jsme měli dostat za členství v ČSTV. A dneska si řeknou čtyři tisíce za startovné, abychom mohli hrát. Kluci se pak ozývají, že to platíme a přitom hrajeme málo zápasů.

Sokol Tuhaň a jeho patnáct minut slávy stránkách Deníku Sport. To se nikomu z mělnické ligy ještě nepodařilo.

Jak si z vašeho pohledu jako Sokol Tuhaň stojíte? Byli jste vyhlášeni nejhorším mančaftem minulé sezóny. Jak to?
Martin: Ta sezóna pro mě byla tragická, protože jsem byl hravej, ale najednou přišlo zranění. Byl to čistý faul. Jeden hráč z Kostelce nad Labem mi rozkopl chránič, holeň a zlomil lýtkovou kost na dvakrát přímo tady na hřišti. A jak to ostatní viděli, tak doslova utekli ze hřiště. Takže čtyři lidé najednou přestali hrát.
Miloslav: Ti starší kluci si řekli, že to nemají zapotřebí a zbytek zápasů jsme hráli v devíti.

Máte s Kostelcem nějakou řevnivost nebo spíš s někým jiným.
Miloslav: Řevnivost je mezi Klema a námi. Pamatuji si, že dřív neexistovalo, aby u nás tým z Kel vyhrál. V poslední době, když si staré gardy dávají přátelák, tak jim naši dodnes říkají, že na to nemají, porazit je. Takže ta rivalita byla mezi starší generací a vlastně i mezi vesnicemi. Třeba se mi i stalo, že jsme objevili, že v Kelech mají válec navíc, tak jsem oslovil předsedu JZD a ten, že to není problém, že mi ho dá za cenu šrotu. Jenomže s tím musel na představenstvo a tam mu řekli, že když to je pro Tuhaň, tak nezájem. Všechno je to asi dáno tím, že v každé vesnici je hřiště a jsou od sebe vzdálené asi kilometr.
Martin: V Kelech ho měli o rok dřív.

Takže myslíte, že ten faul na Martina měl vliv na to, že jste skončili na samém chvostu tabulky?
Martin: Tam byl ještě jiný vliv a to, že odpadla další mužstva, takže z původních dvanácti týmů hrálo v téhle skupině jenom devět.

Za chvíli začíná sezóna, co od ní očekáváte?
Miloslav: Že budeme hrát lépe. Chceme o ty dvě příčky aspoň nahoru, to je jasné, aspoň šest devět bodů získat.
Martin: Tak určitě, nejsme zvyklí končit takhle vzadu. Když se podíváš do dřívějška, viděl bys tam, že jsme mívali třeba i sedmnáct bodů. Minulá sezóna byla ta nejhorší  vůbec.

Však vás taky vyhlásili nejhorším týmem ligy.
Miloslav: Taky na dvou zápasech v Kostelci jich hrálo jenom osm.
Martin: To já nevím, to jsem byl v nemocnici.

Jaké aktivity má váš tým mimo fotbalu?
Martin: To jsou věci, co se dějí tady v Tuhani. Máme tu petangue, nohejbal, příští rok začínáme badminton, pokud to vyjde. Chceme udělat i čistě amatérskej turnaj. Děláme to proto, že si chceme zahrát. Stejně jako fotbal. Máme tu pouťovou akci spojenou s fotbalovým derby. To jsme tady udělali i tombolu, kde jsme normálně ověsili jitrnicemi břízku a na vršek jsme dali tlačenku. To bylo moc hezké. A od té doby si vždy, když je derby, normálně sedneme a oslavíme to až, jak se říká, do konce.

Jaké máte tréninkové metody?
Martin: Když už se sejdeme ve více lidech na ten trénink, jedeme takové ty klasické tréninky, tak jako všude.
Miloslav: Loni to ale upadávalo. Tam jsme se potýkali s tím, že nejdřív přišlo osm hráčů, pak šest…

Příprava na trénink/zápas, zhodnocení tréninku/zápasu probíhá v Tuhani v nejlepším podniku s nejlevnějším pivem široko daleko.

Takže i přes vaši snahu máte problém s rostoucím nezájmem hráčů hrát.
Miloslav: Dá se to tak říct. Proto i takhle trénujeme ty mladé, kterýma můžeme doplnit dospělou sestavu. Ale i když se na ty mladé podíváš, sice jich přijde osm, ale tři z nich o to nemají zájem. Ti se tam jen tak plácají. Jenom pro to, že tam jsou s kámošema. Když jim řekneš, ať přijdou na zápas, tak nepřijdou. Ale těch zbylých pět, ti určitě přijdou. Ale když se tu o to nebudeš starat, nic tady nebude…

Co údržba hřiště? Co všechno to u vás obnáší?
Martin: Sekání dvakrát týdně, po třech hodinách. Plus zalévání. To bereme vodu tady z centrální závlahy z Labe. Máme ji zaplacenou na rok.

Ta trubka pro závlahu bere vodu z Labe před výpustí ze Spolany nebo za?
Miloslav: Ta prý vede někam na kopec a pak do polí. Jinak Labe je daleko čistší než dřív, o tom žádná.

Sledujete i velký fotbal jako Gambrinus Ligu nebo pohár UEFA? Jaké máte v oblibě týmy?
Miloslav: Jako na naší ligu moc nekoukám, protože se na to moc koukat nedá.
Martin: Já na ni zas koukám rád.
Miloslav: Jako občas někdy, když třeba hraje Plzeň. Ale teď jsem koukal na Spartu a tam snad měli divákům vrátit vstupné. Ale hezky hraje třeba Barcelona, Dukla hraje pěkný fotbal, Jihlava… Mám rád spíš takové technické mančafty.

Okej, my bychom vám chtěli trochu pomoct s tréninkem. Přinesli bychom hrací konzoli s Fifou. Budete na ní trénovat strategie a tak. Jdete do toho?
Martin: Jasně, zahrajeme si. My jsme hravá vesnice.

Nástěnka slávy v kabinách Sokolu Tuhaň čeká na nové přírůstky. Napravo je pokladnička klubu ve tvaru fotbalisty.