A cenu za největší bizár získává...

Zní to celkem děsivě, ale je to už jedenáct let, co Aneta Langerová vyhrála první SuperStar. Daleko děsivější je, že na tuhle "krutou" soutěž, která ve své první polovině nabízí hodiny sestřihu absolutně netalentovaných autistů, aby z nich následně vybrala těch šťastných několik, kteří nedostatek talentu a zaměnitelnost svého hlasu i charakteru jdou s čirou dětskou radostí i strachem z neznámého (11 let už to běží!) obhajovat vyluzováním tónů hitů o dvě generace starších, než jsou oni sami, oděni do vkusných kombinací čehokoliv, co kostymérka našla ve výprodeji v Háemku či New Yorkeru a vlasových kreacích level: "vyhodili mě z učňáku, ale jdu dál za svým snem" už nejen před porotu složenou z lidí, které si museli z většiny vygooglovat, protože jsou xx let za zenitem své kariéry, ale i před širokou veřejnost, která si finálová živá vysílání plete se zápasem národního hokejového týmu na mistrovství světa, i po jedenácti letech stále pobožně čumim (Akorát už ne v bedně, ale na netu. Proto taky to denní zpoždění.).

SuperStar, ať už česká, československá, nebo jen obyčejná, se pro mě vlastně dávno stala takovou životní jistotou a skvělým konverzačním tématem do každé situace.

Moji mámu například letos překvapilo, že Klára Vytisková není taková kráva, jak si o ní, pozbývaje jakýchkoli hmatatelných důvodů, myslela. Mě zas fakt nepřekvapilo, že to v neděli vyhrála Emma Drobná, a byl bych sakra překvapenej, kdyby to kohokoliv překvapilo, neboť už od "plážovýho" kola to bylo nad slunce jasný.

Co mě ale fakt překvapilo, bylo… tohle.

A jak na to tak zase znova a znova koukám, nepřestává mě to fascinovat. Z krátkého rozhovoru po vystoupení jsme se mohli dovědět, že to bylo celé nápad učitelky zpěvu tý nebohý holky.

Tyvole, úplně tu tetku vidim. Vidim tam ten dobrej úmysl. Tu lásku k umění. Toho nezmírajícího mladého ducha. Ten plápolající ohýnek nezkrotné energie, kterej má koule nějaký poblázněný mladý koze namluvit, že bude skvělej nápad jít do televize zkusit nejen přezpívat neuzpívatelné, ale i "přetančit" skoro celý vystoupení LGBT ikony Lizy Minnelli z roku 1986 z oslav rekonstrukce Sochy svobody na stadiónu Giants v New Jersey, protože proč mířit nízko, žejo.

Úplně vidim, jak v tom obejváku plným ozdobných vyšívaných deček, zarámovanýho puzzle, vitrín se sbírkou keramickejch sošek andělíčků a pobíhajícím smradlavým jezevčíkem, oprašuje tu ohranou VHSku, do jejích lýtek, potetovaných tmavě modrými křečovými žilami, se vlévá čerstvá krev, a proplétaje se dýmem modrých obláčků cigaret značky Sparta, proměňuje učitelka zpěvu zažloutlé tapety v tisíce nadšením se pomočujících lidí a svůj župan po zesnulém manželovi a ošoupané papuče v červený glitter body suit s nebezpečně hlubokým výstřihem. Účes maj s Lizou stejnej pořád. Už od roku 86.

Tohle nevymyslíš, tohle je totiž možný jenom v SuperStar. Soutěži, bez které bychom, krom těchto věčných momentů, neměli například Bena Cristovaa. Ale o tom radši zase až někdy jindy.