SuperStar, ať už česká, československá, nebo jen obyčejná, se pro mě vlastně dávno stala takovou životní jistotou a skvělým konverzačním tématem do každé situace.Moji mámu například letos překvapilo, že Klára Vytisková není taková kráva, jak si o ní, pozbývaje jakýchkoli hmatatelných důvodů, myslela. Mě zas fakt nepřekvapilo, že to v neděli vyhrála Emma Drobná, a byl bych sakra překvapenej, kdyby to kohokoliv překvapilo, neboť už od "plážovýho" kola to bylo nad slunce jasný.Co mě ale fakt překvapilo, bylo… tohle.A jak na to tak zase znova a znova koukám, nepřestává mě to fascinovat. Z krátkého rozhovoru po vystoupení jsme se mohli dovědět, že to bylo celé nápad učitelky zpěvu tý nebohý holky.Tyvole, úplně tu tetku vidim. Vidim tam ten dobrej úmysl. Tu lásku k umění. Toho nezmírajícího mladého ducha. Ten plápolající ohýnek nezkrotné energie, kterej má koule nějaký poblázněný mladý koze namluvit, že bude skvělej nápad jít do televize zkusit nejen přezpívat neuzpívatelné, ale i "přetančit" skoro celý vystoupení LGBT ikony Lizy Minnelli z roku 1986 z oslav rekonstrukce Sochy svobody na stadiónu Giants v New Jersey, protože proč mířit nízko, žejo.Úplně vidim, jak v tom obejváku plným ozdobných vyšívaných deček, zarámovanýho puzzle, vitrín se sbírkou keramickejch sošek andělíčků a pobíhajícím smradlavým jezevčíkem, oprašuje tu ohranou VHSku, do jejích lýtek, potetovaných tmavě modrými křečovými žilami, se vlévá čerstvá krev, a proplétaje se dýmem modrých obláčků cigaret značky Sparta, proměňuje učitelka zpěvu zažloutlé tapety v tisíce nadšením se pomočujících lidí a svůj župan po zesnulém manželovi a ošoupané papuče v červený glitter body suit s nebezpečně hlubokým výstřihem. Účes maj s Lizou stejnej pořád. Už od roku 86.Tohle nevymyslíš, tohle je totiž možný jenom v SuperStar. Soutěži, bez které bychom, krom těchto věčných momentů, neměli například Bena Cristovaa. Ale o tom radši zase až někdy jindy.