Noví Libyjci: Po kolena ve sračkách stak trochu jinýma rebelama z Benghází

Muž shromažďující svoji rodinu kolem AK-47 na rodinný portrét, zatímco rebelové už se pomalu chystají na přesun na další bitevní frontu. Většina z bojovníků se k bojům přidala, aby ochránila své blízké před Kadáfího pomstou anebo taky prostě jen nechtěli, aby jejich děti žili ve stejných podmínkách jako oni. "Pro svoje děti chci svodobu." Řekl nám tenhle muž.

V pátek po útěku bývalýho egyptskýho prezidenta Hosniho Mubaraka jsem se byl projít na Tahirským náměstí, který bylo plný porevoluční euforie: muži a ženy na kolenou odříkávající děkovný modlitby, slavící mládež a rozrušený vykulený děti. Byl to najednou úplně fungl novej svět a zdálo se, že revoluci už nic nazadrží, což se ukázalo jako fakt ve chvíli, kdy se protesty a povstání postupně posunuly dál do Libye, Bahrajnu, Saúdské Arábie, Jemenu, Džibutska, Sýrie a bůh ví kam až se dostanou než dočtete tenhle článek.

Pár dní na to jsem se vydal směrem k libyjský hranici. Podle toho co mi říkal Twitter to bylo po dlouhých desítkách let co byla hranice otevřená. Tady, snad ještě víc než v Egyptě, bylo očekávání a napětí ve vzduchu, to po těch letech potlačovanýho napětí je snad víc než pochopitelný. Vzdá se poručík Muammar Kaddáfí svého národa a odevzdá se pacificky lidu a nebo zničí svojí vlastní zemi a lid jen aby se nemusel vzdávat svýho samo-zvolenýho postu v čele Libye? Všichni by určitě vsadili na tu druhou možnost. Ovšem celý svět se měl vzápětí dozvědět odpověď: "Nakonec zemřu jako mučedník," řekl Kaddáfí v televizním přenosu. "Ještě jsem nepřikázal použít násilí, ani jediná střela nebyla vystřelena….až to udělám, všechno shoří." Když jsem dorazil já, tak libyjci ještě pořád oslavovali svoje malé vítězství. Byl to ovšem klid před neuvěřitelnou bouří, která zdánlivě nemá rychlé řešení.

Na druhou stranu od vln Středozemního moře, který narážely na břeh, se vinula cesta, která vedla k zablokované hraniční zóně na písečný náhorní plošině. Divoký vítr zvedal prachový stěny, zatímco stovky taxikářů a řidičů autobusů čekalo vyčůraně na druhý straně hranice na snadný výdělky v podobě stovek utečenců. V egyptských imigračních úřadech mezitím čekaly stovky nepálských dělníků na povolení byrokratické pasti, aby mohly odcestovat z Libye. Byli to první z 300.000, kteří se dali na útěk směr Egypt a Tunisko během následujících týdnů, kdy se všechno zvrhlo v jeden veliký a nekoordinovaný chaos.
Libyjská hranice byla o něco málo klidnější: pár chlápků v černých pláštích. Kouřili cigára a na každýho kývali, aby prošel. Žádný dotazník k vyplnění, žádná pasová kontrola, žádný výslech. Ovšem na mě a na ještě dalších tucet novinářů čekala dodávka, která nás měla dovést do Nové Libye- nový stát vytvořený rebely a disidenty, doslova přes noc.

Muž čte nalezený vojenský dokument v dobytém muničním skladu v Al-Katibě v Benghásí. Dva muži za ním se prohrabávají krabicemi ve kterých se před razií nacházelo neuvěřitelné množství munice a AK-47. Velmi dobře vyzbrojení rebelové si po dobytí Al-Katiby neodpustili vystřílet spoustu munice do vzduchu na oslavu vítězství.

"Vítejte ve svobodné Libyi" vykřikoval náš řidič, zatímco jsme projížděli kolem nevzheldných betonových bunkrů a improvizovaných barikád. Vkaždým městě, který jsme projížděli jsme míjeli stopy po revoluci: všechny okna vládních a institučních budov do jednoho byly černě orámovaný od ohně a kouře. Stejně jako ostaní novináři, který se jako já vrhli po hlavě do země, kde právě byla v plným proudu revoluce, jsem ani já jsem nevěděl kam to vlastně míříme. I když na tom zas koneckonců tak moc nezáleželo, protože se všechno měnilo příma před našima očima.
To jediný, čím jsem si byl sakra jistej bylo to, že Kaddáfí je zatracenej cvok. Zhruba ve stejnou dobu mýho příjezdu začal svoje spoluobčany popisovat jako zfetovaný kanální krysy. "Libye posouvá vpřed Afriku, Jižní Ameriku a Asii!" Řval z polozničeného domu ještě před zásahem USA. "Kdokoli jen zvedne ruku, bude potrestán smrtí."
Během celého svého mandátu se Kaddáfí choval jako malej zaneprázdněnej diktátor: pořizoval zbraně snad skoro každý známý teroristický nebo rebelský skupině a navrch ještě pár neznámým: Charlesi Taylorovi, Idi Aminovi, japonský Rudý armádě, čadským rebelům, IŘE a dalším. Obdivoval Miloševiče a jen tak úplně sám a mimochodem podporoval války v celý Subsaharský Africe. A přesto pro svůj lid udělal dost málo, hlavně tady na východě, jak nám řekl náš řidič, když stavěl, aby nabral benzín. Když nám dorecitoval celý dlouhý seznam všech Kaddáfího špinavostí, vrátil se k sobě a dodal: "Ačkoli vlastně není zas tako úplně špatnej. Něco dobrýho taky udělal." Nejdřív mě napadlo, že to říka proto, že právě natankoval plnou nádrž jen za osm babek (rozuměj dolarů). Kaddáfí totiž vždycky držel při zemi ceny benzínu, aby tak trochu pozvednul náladu svých "poddaných".
Brzo jsem si začal uvědomovat, že revoluce teprve klíčila a spoustu lidí mělo pocit, že to bude jen blesková záležitost. Už zažili Kaddáfího odvetu po předešlých pokusech o převrat- dost brutální odvetu, která zahrnovala dopadení disidentů žijících v azylu mimo Libyi, což mělo podle Amnesty International za následek vlnu desítek brutálních vražd. V Londýně se Kaddáfího diplomatičtí úředníci dokonce dostali tak daleko, že neváhali vystřílet pytel nábojů do poklidně protestujícího davu před libyjskou ambasádou a zranit tak deset lidí a zabít policejního agenta. A pro ty co ve vlasti kritizovali režim to bylo ještě horší: tisíce lidí skončilo ve vězení nebo beze stopy zmizelo.

Benghází. Amatérští rebelové zvedají nové zbraně hned vedle prtoiraketovému kulometu těsně před střetem s Kaddaáfího jednotkami.

Vysadili nás na hlavním náměstí v Tobruku, což je první velké město nejblíže k egyptské hranici. Několik desítek mužů bylo usazených kolem ve stanech a pili čaj. Země byla zhusta pokrytá náboji a někde vzadu za nynějším táborem rebelů byla vypálená policejní stanice. Nějaký kluk se nábídl, že mě provede policejní stanicí: rozbitá okna, zničený místnosti a stohy papírových složek, který ještě doutnaly. Pak mi ukázal pohled z okýnka bývalý izolační cely, abych si udělal představu, co viděli vězni. "Když se za tebou zavřou dveře je tu veliká tma." Konstatoval, jako by to bylo to nejhorší. Realita byla totiž ještě daleko horší: Kaddáfí byl zastáncem mučení, jakožto nejefektivnějšího trestu, celý národ tak vyrůstal u televizních přenosů poprav domnělých disidentů.
Když jsem vyšel ven z budovy právě přijíčděli další novináři a demonstranti. Ti drželi v rukou fotky raněných nebo mrtvých spoluobčanů a deklamovali nejrůznější hesla a slogany, lezli na polorozpadlé budovy, mávali libyjskými vlajkami, malovali si obličeje jako kmenoví bojovníci připravení k bitvě a mávali nejrůznějšími plakáty. Mezitím co průvod demonstrantů pochodoval a radoval se ze svých revolučních úspěchů, den pomalu končil a procesí začala zahalovat tma. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi celá tahle scenérie dost připomíná Egypt, ovšem s jediným dost markantním rozdílem: většina demonstrujících byla ozbrojená.
Dojel jsem tedy až do Benghází, druhýho největšího města Libye, přejel jsem poušť a překročil hory. A v Benghází jsem našel ještě víc revolučního jásotu a taky o dost víc zbraní. V tuhle chvíli bylo mrtvých už více než 200 lidí, zabitých pro-Kaddáfíovskými oddíly během demonstrací nebo během útoku na vojenskou základnu v centru města. Po páteční modlitbě jsem se šel podívat do bývalého koncertního sálu, teď už taky zničeného, který zdobily tři zaťaté pěsti, symbol Kaddáfího vítězné revoluce v roce 1969- lidé ovšem nyní využili symbol pro svoje vlatní účely.
Přimotala se ke mně partička kluků, na sobě měli divnou kombinaci džín, vojenských uniform a kšiltovek: "Tady to bylo Kaddáfího místo." Řekli nám, zatímco jsme procházeli ještě hořící místnosti a vyhýbali se vodě, která kapala z rozbitého potrubí. "Ale teď už není." Dodali a začali se smát. Pak mě zavedli na ulici posetou krátery a zničenými stromy od tanků a ozbrojených vozů: "Proti tomuhle všemu jsem bojovali." Řekl mi Ahmad, pětadvacetiletý inženýr-povstalec s moc slušivou vojenskou čepičkou.

Velitel dobrovolníků dává pokyny poté, co nešťastnou náhodou vybuchl v dodávce převážející munici na frontu granátomet. Převážet takhle staré zbraně bylo snad stejně nebezpečný jako použít je proti nepříteli.

"Koukej sem," řekl mi a vytáhnul z kapsy mobil, aby mi mohl ukázat rituál, který jsem si pro sebe pojmenoval "ukazování neznámým kolemjdoucím násilný a krutý videa natočený mobilem". Ahmad pustil video, kde ozbrojený vůz rozmáčkne auto: všude kolem cáry z lidských těl a několik zoufalců snažících se zachránit alespoň někoho uvnitř auta. Pak pustil další klip- muž v hustým palebným dešti řve "Alláh Akhbar", zatímco Kaddáfím najatí žoldáci pochodují polem a střílí na demonstranty schovaný mezi auty. "Podívej na Alláhovu sílu, tomuhle muži se nic nestalo!" Křičí dav.

Kaddáfí hned po vypuknutí revoluce hodně rychle odpojil Libyi od internetu, ale to jen způsobilo informační tok oklikou. Svědectví o hrůzách se šířili nezadržitelnou rychlostí, videa si lidé posílali bluetoothem nebo přes paměťové karty. Asi nejznámnější z těhle videí je to, kde jsou vidět těla mužů rozřezaná obrněnými vozy nebo rozemletý jako hamburgry po explozi. Zeptal jsem se, co se dělo tady a jako odpověď mě vzali do Al-Katíby.
Al-Katíba je vojenská báze v centru Benghází. Právě tady hromadil Kaddáfí svoje zbraně a munici, sídlila tu jeho tajná policie a najatí žoldnéři a tady taky věznil v podzemním vězení svoje nepřátele. Před revolucí to ovšem paradoxně bylo místo, kterýho by sis jen tak nevšiml. A pokud jo, tak sis mohl být jistej, že to bude mít důsledky.
Když tam vzali mě, narazil jsem na plno zvědavých rodinek, co se motali jako v říši divů, a zvídavě obcházely mučící místnosti a vyrabované sklady munice. Nemohl jsem nepocítit stejnou radost, jakou cítili oni, když jsem vylezl na obrněný vůz. Asi jsme si všichni mysleli to samý: "Jo jo, Kaddáfí by byl asi hodně naštvanej, kdyby nás tady viděl."

(Vlevo) Pozuby ozbrojený dobrovolník těsně před odjezdem se svojí četou na frontu. Druhý den večer byl hospitalizován v polní nemocnici, obličej celý od popela. Byl v šoku a nemohl ani mluvit po nečekaném náletu cestou na Tripolis.
(Vpravo) Styl rebelů byl různý, jako jejich zbraně. Tenhle chlapík ukořistil malou pistolku. Proti obrněným vozům to není nic moc, ale na střílení do vzduchu je skvělá. Někteří rebelové šli bojovat úplně nez zbraní.

První protesty se konaly v Benghází 15. února. Po dvou dnech pak vojáci a žoldáci z Al-Katíby začaly do davu střílet. A mířili na hrudníky. Když jim došlo, že to nezafungovalo, nasadili tipickou kaddáfíovskou taktiku: obráželi město a naslepo stříleli do civilistů. Cílem týhle taktiky bylo vyděsit a donutit lidi opustit ulice. Ale ani tohle nezafungovalo. A tajná zbraň lidu byly pohřby: podle Koránu je třeba zesnulého pohřbít co nejdříve a s řádným obřadem, který žádá smuteční průvod. A když se střílí do průvodu mládeže, tak se můžete vsadit, že smuteční průvod bude vážně velkej.

Naštvaní libyjci (s převahou mladých) nepřestávali zaplavovat ulice. Mířili na Al-Katíbu ve snaze překonat její zdí a porazit nepřátele. Snažili se  rozbít opevnění pevnosti pomocí buldozeru, ale spoustu rebelů bylo zabito. Jiní kradli obněné vozy nebo plnili auta TNT (používané místními rybáři) a snažili se vjet do pevnosti. Ale nic nezafungovalo.
"Celý dny jsme se snažili dostat tu pevnost," vyprávěl mi Ahmad. "Sedm našich zamřelo, když se snažilo najet do zdí pevnosti autem s výbušninou. Ostřelovači je jednoho po druhým zabili, ale vždycky se našel někdo, kdo je nahradil." Nakonec se jeden ropný těžař středního věku naštval- už prostě nemohl dál vozit každý den do márnice tolik mrtvých těl svých mladých spoluobčanů. Naložil svojí černou Kiu až po sřechu dynamitem a propanem, prorazil hlavní bránu a nechal svojí autobombu explodovat, zatímco jeho spolubojovníci vyhnali vojáky a zmocnili se munice.
Abdullah, napůl líbyjec, napůl američan žijící v Denveru, který taky pomáhal při dobývání vojenské základny mi celou scénu popsal takhle: "Kdybys to viděl. Bylo to neuvěřitelný, každý měl plnou náruč pušek, granátometů, střel. Byli tu i pětiletý děcka s náručí plnou zbraní. Každý teď máme nějakou zbraň, já mám AK-47." Demonstranti se dostali až do zásobovací místnosti, která byla plná vojenských baretů, maskáčů a uniforem. Pak se všichni začali shromažďovat po celém městě kolem provizorních barikád a ukazovali si navzájem svou kořist. Někdo měl granátomet, někdo raketové střely a všichni mávali revolučními prapory. A všichni měli na sobě vojenský baret a maskáčovou uniformu. Líbyjská móda už nikdy nebude stejná.

(Vlevo) Tomuhle klukovi co stráží vybombardovanou vojenskou základnu určitě není víc jak 17. Nedostal od nikoho rozkaz, je tu, protože se tak sám rozhodnul. To je jen malá ukázka neorganizované rebélie: všichni dělají cokoli, o čem jsou přesvědčení, že je ku prospěchu věci.
(Vpravo) Pro nové dobrovolníky může být válka dobrodružství: velký zbraně, žádný pravidla a zásoby sušenek. Ovšem tohle dobrodružství se brzo proměnilo v peklo ve chvíli, kdy Kaddáfího jednotky začaly proti rebelům používat minomety. Mnoho z bojovníků byly skupiny přátel, kteří se bojem snažili pomstit smrt svých blízkých a přatel.

Nové armádě rebelů, ač řádně ozbrojené a vystrojené, chvíli trvalo než se trošku sjednotila a připravila na další krok- což byla nutnost, právě osvobodili půl národa. Další krok byly města na západě, ale už bylo jasné, že mládež z Benghází nemůže sama zaručit zmněnu, pokud nepadne i Tripolis. Ovšem to je oříšek i pro profesionální armádu, natož pro skupinu nadšených rebelů, sice  zorganizovaných jak nejlépe to jde, ale přece jenom převážně obyčejných civilistů. Jenže byli nadšení pro věc a rozhodnutí do toho jít, doufali, že to bude stačit.
V momentě, kdy se Kaddáfí snažil zmocnit ropného vrtu ležícího pár hodin od Benghází se mladíci vrhli na západ za jeho masivně ozbrojenými a zkušenými jednotkami. S obdivuhodnou kuráží se tak postavili tyranovi, který jim vládl bezmála 40 let bez jakéhokoli kompromisu.
Jak postupně další a další vlny dobrovolníků odcházely na frontu, viděl jsem v jim v očích budoucnost jejich národa: vítězství ve smrti plus strach z ní a tíživý vědomí, že jediná cesta je válka. Stovky, ne-li tisíce lidí už bylo zabito. Libyjci a s nimi celý svět si pomalu začali uvědomovat, že cesta zpátky už není možná.
Mladí rebelové a pár zběhlých jednotek se vydalo na západ pár dní před tím, než je výrazně silnější Kaddáfího jednotky a dělostřelecvo odrazilo. Podle toho co jsem měl možnost vidět ztratila nově sestavená rebelská armády mraky času střílením do vzduchu, nebo naslepo po domnělém nepříteli. Trochu to působilo, jakoby stále ještě jen demonstrovali, jakoby se domnívali, že střílet přesvědčeně do vzduchu bude stačit k vyplašení Kaddáfího jednotek a žoldáků, k nastolení novýho míru.
Mezitím nepřestávaly pršet bomby a mladá těla pořád zaplavovala improvizované márnice podél cesty na Benghází. Ale za každého mrtvého mladíka tu bylo tucet jiných, co museli pomstít jeho smrt. Podle toho co jsem viděl tedy rozhodně neměli obavu ze smrti.
"Bude nás muset zabít všechny, do posledního" řekl mi jeden z rebelů, zatímco vystřelil pár ran z minometu nainstalovaného na střeše svojí Toyoty Hilux, "my bojujeme za svobodu. On nebojuje za nic." Pak zvedl prostředníček a ukazováček do "V", což si rebelové zvolili jako symbol svých bojů. "Myslej si, že si to vymysleli," vysvětlil mi jeden mladý libyo-američan, který se vrátil do vlasti, aby revoluci podpořil. "Podobá se to symbolu míru, ale znamená to něco úplne jinýho- první prst značí vítězství, druhý smrt: buď vyhraješ, nebo zemřeš."

Ženy se modlí za mrtvé mladé z Benghází. Unavené z toho, že musí sedět doma a oplakávat mrvé se některé ženy také ozbrojily, aby se přidaly k bojům. Za Kaddáfího se nemohly účastnit veřejných modliteb a nesměly ani do mešity. Teď si to můžou vynahradit.