Milan Záviš Smrčka

Za život napsal víc než pět set písniček, vydal šest knížek poezie a jeden zpěvník. Do povědomí celýho národa vstoupil jako Kníže pornofolku, názvotvorný sprosťák, v jehož jediný písničce uslyšíte víc synonym pro slovo soulož než za jedno průměrný manželství. Přesto sám sprostě skoro nemluví a říká, že o ty „kundy" mu při psaní textů ani tolik nejde. V posledních pár letech vydal několik knížek poezie a povídek. Recituje i na koncertech. Legenda a guru českýho dokumentu Karel Vachek ho nechal zarámovat svůj film „Záviš – kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992)". Byl v první stovce stále existující normalizační soutěže Zlatý slavík a na internetu se jde dočíst, že mezi jeho příznivce se řadí i Karel Gott. Odmítá jakýkoli vzory pro svou tvorbu. Žije nekompromisně, bez dlouhodobějších plánů. Jiný život by ho nebavil. Tvrdí, že nedělá rozdíly mezi kandidátem věd a posledním ochmelkou v nádražní putyce. Jeho umělecká filozofie je prostá, co se lidem líbí, to má sílu, a to taky na koncertech nejčastěji hraje.
Poprvé jsem ho slyšel v zimě roku 2000 na lyžáku. Zatímco většina mých spolužáků – namazaných šestnáctiletých paniců – se snažila v opilosti „šáhnout" na o rok starší „větve", já s Šeďákem jsem fascinovaně poslouchal neobvyklej folk. Text „V noci jsem si na hulení i budík natočil" se mi vryl do mozku natolik, že to za pár týdnů začnu sám dělat. Pozděj se z plakátů dozvim pravej název stylu – pornofolk. Folk, pomocí kterýho českej lid od obrození vyjadřoval svoje nejniternější tužby. Záviš se v té době šířil podzemím, pravěkejma metodama. Lidi si předávali podomácku nahrávaný kazety zatím jedinýho alba „Určeno Pro Uši Rabijáků". Na kalbách znalejch lidí se od určité hodiny nehrálo a nezpívalo nic jinýho. Málokdo věděl, jak vůbec vypadá. Šíří se historky o znojemským bohémovi, tulákovi a fenomenálním sprosťákovi.
Předjaří roku 2011: Ňákej kokot mě vytrhává z pátečního prodlouženýho spánku: „Je půl dvanáctý, vole, za hodinu máme sraz se Závišem. Vyrážim do nehostinnýho brněnskýho počasí. Ranní čaj s citrónem a medem si leju do zavařovačky a popíjím v šalině. Chvíli nato postáváme před nonstopem na brněnským autobusáku. Sledujem výši jackpotu v herně a pobroukáváme si Těžkýho gamblera.
Pak přijde. Usměvavej, ochotnej. Rovnou nabízí tykání. Jako hospodu nezvolí nonstop, ale protější putyku U zvonu. Po celej rozhovor je vidět, že není z lidí, kteří by se rádi poslouchali. Několikrát zopakuje, že to, o čem zpívá, si poctivě odžil, a jinak by ho to ani nebavilo. Všechny kurvy, dělňasové, uklízečky, kořalky a prasárny mají svůj základ v lidech z vlaků, nádrů, putyk a fabrik. O tom všem mluví s naprostým klidem. Během hodinovýho rozhovoru použije tak dvě sprostý slova. Říká, že to má s těma alkoholikama kolikrát těžký, ale zaplaťpánbů za ně. To ilustruje ožralej místní invalida, kterej mu po celou dobu rozhovoru nadává a udílí rady. Záviš mu připije kofolou a dál si ho nevšímá. Jsem si naprosto jistej, že sem se v šestnácti
s volbou hudebního stylu nesek.

Vice: Můžeš ve stručnosti popsat, jaký jsi měl dětství, mládí, čím jsi se živil?
Milan Záviš Smrčka: Dětství jsem měl dobrý. Táta byl voják z povolání, takže jsme netrpěli nějakou nouzí. Ve škole, tak tam mě to vůbec nebavilo. Já jsem se vždycky vymykal, dělal jsem si srandu. Ten, kdo si dělá prdel, je vždycky oblíbenej. Ale už od dětství se mi hrozně líbilo, když jsem někoho slyšel hrát na kytaru. Tak od devíti jsem z toho byl úplně vedle. Někdy v desíti jsem si na rodičích vyprosil kytaru a od té doby hraju.

Vzpomeneš si na nějakej inspirační moment?
Jednou jsem slyšel od Hašlera Vyšel pan Johanes. To se mně tak zalíbilo, že jsem si říkal, kurva, tudy kdyby mohla moje cesta směřovat. A taky že jo. Ze začátku sem hrál bigbít, asi rok jen tak amatérsky samozřejmě. Potom jsem hrál v kapele Misengr na mandolínu, to jsme hráli na hodokvasech takový staroznojemský písničky.

Co civilní život v té době? Škola, práce…
Po základce jsem se vyučil jako strojní zámečník. To je na hovno řemeslo. To mě vůbec nebavilo. Já jsem nešikovnej a manuálně nezručnej a vždycky jsem věděl, že to dělat nebudu. Ale tenkrát si musel podepsat, že tři roky odboucháš ve fabrice za to, že jsi se zadarmo vyučil. OPP, Okresní průmyslový podnik ve Znojmě se to jmenovalo. Hnedka, jak jsem byl z toho volnej, tak jsem podal výpověď a šel jsem dělat do terénu na vinice. To se mně pak taky nechtělo dělat, tak jsem šel do kotelny. Na tu kotelnu rád vzpomínám, tam to bylo v pohodě. Měl jsem tam kytaru a hodně jsem četl. Občas akorát jsem nějakým tím šoupákem otočil.

A celou tu dobu jsi skládal?
Já od dvanácti let skládám, celej život. Tenkrát to byly takový písničky, úměrný věku, spíš zamilovaný a podobně. Postupně se to vyvinulo. Já u těch písniček nikdy nevim, co mně kdo našeptá. To není nijak plánovaný. Třeba Bezejmenná je z té fabriky. Rorýska jsem napsal na vojně, kde jsem jezdil se sanitkou. Já jsem vždycky žil a do teď žiju takovej rušnej život. Něco si samozřejmě musím domyslet, aby ty písničky měly šťávu. Ten základ si ale musíš prožít, jinak by ti to nikdo nevěřil. Já nejsem ten, kdo káže vodu a pije víno.

Jak dlouho jsi v kotelně vydržel?
Já jsem pak šel do Brna, kde jsem se oženil. Tady jsem žil deset let. Ale to manželství vydrželo jenom asi rok.

Tvůj životní styl byl asi pro manželku dost náročnej?
Přesně tak. To ani nešlo zvládat, ale máme dodneška dobrej vztah. Já kdybych žil v tom rodinným kruhu, tak by ze mě v životě nemohlo nic takovýho vypadnout. Něco musíš obětovat. Vybrat si buď to anebo to. Ale já sám jsem v podstatě ani na výběr neměl. Já jsem nemohl dělat něco jinýho. Jednou to v tobě je a s tím už nic nenaděláš.

V Brně ses živil čím?
Po kotelnách. Různě, co se dalo.

A u které profese jsi vydržel nejdýl?
Deset let jsem měl pronajatý minigolfový hřiště ve Znojmě. Tam jsem měl stánek s občerstvením. Pak tam skončila smlouva, tak jsem šel na sociálku. Tam jsem byl přihlášenej asi tři roky. V té době už jsem hrával častěji, tak jsem si říkal, přece tam nebudu do smrti, a odhlásil jsem se.

Tvoje texty byly vždycky tak sprostý? Ty sám sprostě moc nemluvíš.
Nemusíš mluvit sprostě, to není žádnej předpoklad. Já tam ty sprostý slova nedávám záměrně. Je to spíš takovej můj styl, kterej žiju. To není nic prvoplánovýho, že bych psal, aby se tam objevilo co nejvíc kund. To vůbec ne. Čeština je hrozně rozmanitá. Já když si s ní hraju, tak si připadám jako malej, když jsem si hrál s autíčkama. Češtinu mám hrozně rád, je to moc bohatej jazyk.

První desku Určeno Pro Uši Rabijáků jsi vydal v roce 1998. Ty písničky byly už staršího data?
Ty písničky už byly napsaný. Třeba Andělu jsem napsal před třiceti lety. Na tu první desku jsem si jel vydělat do Německa, abych se nemusel nikoho doprošovat. Tam se dají vydělat prachy. Dělal jsem ve skladu hraček, byli jsme tam s celou partičkou ze Znojma asi dva měsíce. No a to mi stačilo. Do studia jsem šel sám, nahrál jsem to celý na jeden zátah. Peníze jsem použil na nějaký ty obaly a vypálení. První desku jsem nechal vypálit, to až těch posledních pět, šest dávám lisovat.

Můj první pocit z tvojí hudby byl, že to je tak trochu jako normální českej folk jen s použitím jiných slov, takže jsem měl pocit, že jsi původně tramp.
To já jsem spíš tulák, rozhodně nejsem kotlíkář. Trampové jezděj do lesa, vole, s nějakejma kotlíkama. Já jsem cestoval spíš po hospodách. Takovej městskej tulák, řekl bych. Já jsem na tu přírodu nikdy moc nebyl. V tom je rozdíl.

A ty konkrétní slovní spojení jako vypráskat kladku, to třeba zaslechneš někde v hospodě?
To spíš napadne mě samotnýho. Já se z devadesáti procent pohybuju vlakama, a tak dvě třetiny věcí mě napadají po vlacích, po autobusech, po nádražích. Já se už od narození rád toulám po městě. Mám rád ten život s tím spojenej. Na nádražích a v hospodách jsem vždycky potkal zajímavý lidi, a z těch jsem nejvíc čerpal. Jsem zvyklej takhle žít a tak se mi to i líbí. Takže o tom podávám svědectví.

A nestává se ti, že se s tebou po hospodách chtějí seznamovat různí povaleči, kteří se tě snaží stáhnout na svoji úroveň, jenom kvůli tomu, o čem zpíváš? Říkají si, že rozumí tomu, o čem zpíváš, a skončí to tak, že tě poučujou?
Tak mám to kolikrát těžký s vožralcema. Pořád ti klepou na rameno. Otráví tě to, to je jasný. Ale zase si říkám, zaplať pánbůh, že tady takový lidi jsou. Samozřejmě ale, koho by to neotravovalo.

Tvůj styl je nejčastěji nazýván jako pornofolk, tak jsi ho charakterizoval ty sám?
To vůbec. To vymysleli Ostraváci. Petřík s Pastrňákem si myslím, že to byli.

A ty jsi to přijal za svý a začal ses tak nazývat?
Ne, to ne. Mně tak prostě začali říkat. Pak Kníže, to ani nevím, jak vzniklo. Kníže pornofolku, já jsem si to nevymyslel. Mně to bylo celkem jedno, jak mě kdo tituluje.

A Záviš? To sis taky nevymyslel sám?
Taky ne. Já jsem v patnácti hrával ve Znojmě na hodokvasech na mandolínu. A Záviš to byl souputník Hašlera, kterej kdysi hrával v Praze takový zamilovaný, sentimentální písničky. A podle něj mi začali říkat Záviš. Tak mi už říkají čtyřicet let. Záviš – Kníže pornofolku, ať si to každej zaškatulkuje, jak chce.

Moc se o vlastní propagaci nestaráš.
Já se o tyto věci nezajímám. Já žádnou propagandu nemám ani teď, v rádiích mě nehrajou. V televizi jsem byl jednou, když mě tam pozval Jarda Uhlíř. To bylo v rámci konta Paraple, co dělá Svěrák. To jsem tam šel jenom proto, abych Uhlířovi udělal radost, on měl tenkrát šedesát. Jinak já se do tady těch věcí necpu.

Když jsme u škatulkování, škatulkuješ si ty sám nějakým způsobem svoje posluchače? Sleduješ, kdo na tebe chodí?
Chodí hlavně mladí tak od patnácti do třiceti, ale mám to publikum velmi pestrý. Jsou to vysokoškoláci, dělníci, vobejdové. Je tam širokej záběr, dokonce i starší lidi to poslouchají, dokonce i starší, než jsem já. Ale ty lidi neškatulkuju, buď je ten člověk dobrej, nebo ne. Buď s ním vycházím, anebo ne. A může přitom být cokoli, kandidát věd nebo nějakej ochlasta. To je jedno, se vzděláním to nemá nic společnýho.

A ty jsi hrával už za komunistů pornofolk?
Jo, to jsem začínal. Ale tenkrát to bylo jiný. To si nemohl každej kdeco na pódiu zpívat. Kolikrát mě normálně pořadatelé stáhli během vystoupení.

A mohl bys srovnat ty dvě období komunismus a kapitalismus, je to rozdíl, nebo si pořád na něco hrajem, jako jsme si vždycky hráli?
Bylo to všechno úplně jiný. Tenkrát lidi drželi víc při sobě, protože jsme měli společnýho nepřítele. Po tom osmdesátým devátým tady ještě byla jistá euforie, jenže teď vidíš, jak je to s tím kapitalismem, nebo pseudokapitalismem. Dneska je tady děsně moc závisti. Lidi chcou co nejvíc odřít toho druhýho, čím víc máš peněz, tím větší seš kurva. To je špatně.

Ty moc nezpíváš o politice, sleduješ to dění?
Mám o tom pár písniček, ale není to žádnej můj rank. Sledovat to nemá žádnej význam. Když to vidíš, tak je ti z toho akorát špatně. Každej si chce akorát co nejvíc nahrabat.

Na tvých pár posledních deskách jsi začal spolupracovat s profesionálníma muzikantama.
To jsou různí kamarádi. Ale to je spíš studiová záležitost. Na koncertech hrávám akorát s Pepkem Klíčem. To je bývalej koncertní mistr tady z Janáčkova divadla. On jezdí po celým světě. Už někdy ve třiceti byl vedoucí smyčcový sekce, jezdí učit do Japonska. On za mnou jednou přišel ve fraku rovnou z divadla a zeptal se, jestli by si se mnou nemohl zahrát. Tak jsme se seznámili. Pepek Klíč, na rozdíl od jinejch školenejch instrumentalistů, nepotřebuje noty, on je opravdovej mistr. Hrajeme spolu zhruba jednou za měsíc.

Co se týče tvorby, myslíš si, že v průběhu života sám sebe zjemňuješ?
Já píšu pořád téměř stejně. I když takový silný věci už těžko napíšu. To už by nešlo překročit. Ty mý názvotvorný prasečiny… „Nechám si vytetovat piču na čelo". To jsou takový silný věci, že je už asi těžko kdy překročím. Ani o to nestojím, ale píšu pořád.

Mění se nějak tvoje chutě v tvorbě? Respektive to, co bys chtěl říkat? Spousta tvůrčích lidí, jak pomalu uzavírají svůj život, sklouzávají k poučování.
Ne, to ne, abych někomu radil, to ne. Lidi mi posílají hodně svejch knížek a písniček, ale já to málo čtu. Nemám na to čas a většinou to jsou bláboly a já se nechcu okrádat o čas. Samozřejmě, něco se mi líbí, ale snažím se od toho oprostit. Oni to myslí dobře, ale nejsem žádnej kritik. Ať si každej dělá, co chce, mně ať dá pokoj.

V poslední době se posouváš od písniček k samotné psané tvorbě.
Knížky jsou spíš doplňková činnost. Já velmi rád píšu krátký říkanky nebo povídačky. Ať chceš nebo ne, tak když za svůj život napíšeš 600 melodií, tak se to časem obrousí. Začneš sám sebe nechtěně vykrádat. Silný melodie mě už asi nenapadnou. Občas mě ještě napadne nějaký hudební spojení, ale už se tomu tak nevěnuju, ne tolik co dřív.

Máš nějakou literární a hudební inspiraci nebo vzory?
Ani ne, já jsem si vždycky dělal všechno podle sebe. Ale mám hodně rád klasiky devatenáctýho století, Čechova, ale nejenom ruský, i francouzský, americký. Líbí se mi ta doba, kterou jsem neprožil. To prostředí, ty hostiny, jak se tam vodkou ožírali marnotratní synové. To se mně zkrátka líbí, ani nevim proč. Přece se nebudu dívat na televizi.

Posloucháš současnou hudbu?
Ani ne, spíš vůbec. Díky tomu, jak hodně hraju, tak mám rád klid, čili ani hudbu neposlouchám. Maximálně když někdo přijde, tak něco pustím. Občas se stane, že mi někdo dá novou desku, a když vím, že ten člověk je dobrej, tak si to poslechnu. Ale jinak neposlouchám nic. Rozhodně mnohonásobně víc čtu, než poslouchám hudbu.

Myslíš, že tě tvoje písně přežijou?
To nemůžu vědět. Já můžu třeba zítra zakukat, ale ty písničky se zpívají, takže určitě něco přežije. Ty nejlepší, který jsou nejúdernější, tak jsou i nejrozšířenější. Ty by mohly přežít.