Kreslená Koněvka

Vzpomínám, jak jsem byla poprvý na delší dobu v Praze. Pobývala jsem na Koněvově ulici, kde měl táta obchod s lyžema, kterej plynule pokračoval ve vlastní byt. Párkrát jsem tam potmě v pyžamu vylezla před výlohu a pozorovala, co se děje venku. Zpětně si říkám, že projít v noci okolo obchodu s živým dítětem přilepeným na výloze, nebyla bych z toho asi moudrá. I proto mě zaujalo, co teď vytváří ilustrátorka Anastasia Stročková ve spolupráci se scénáristkou Luciou Kajánkovou. Rozhodly se, že stráví dobrodružný chvíle na Koněvově ulici, ulici lemující Žižkův památník a svojí délkou vlastně celej žižkovskej hood – a zdokumentují to. Anastasia si o tom se mnou dokonce i popovídala.

VICE: Proč sis vybrala zrovna Koněvovu?

Zadání bylo reportáž. Vzpomněla jsem si na ni, protože kamarádka tam měla jednou vernisáž v nějakým ilegálním baru. A navíc bydlím kousek odtud, tak jsem se vždycky pohybovala poblíž. Když člověk sejde z toho hezkýho Žižkova, Husinecký, do Koněvovy, tak je to najednou takový "ghetto". Připadalo mi zajímavé to zaznamenat, protože je to "organické", obchody a podniky vznikají a zanikají. Leccos se změnilo i během těch dvou týdnů, kdy jsem kreslila skicy. Za pár let tam klidně můžou být nějaký luxusní byty. Lucia taky nějakou dobu žila hned v paralelní ulici, tak má na to ještě bližší náhled.

Přišla jsem třeba do zastavárny a ten majitel volal na ženu, jestli si tam můžu kreslit a ona říkala, že jo. Měl byt propojenej se zastavárnou, tak mi nabízel čaj, řešil do toho rodinný problémy, nutil dítě, ať dojí oběd. To mě baví, že tam takhle funguje víc věcí najednou.

A jakou technikou to vytváříš?

Asi zbytečně zdlouhavou. Nejdřív jsem kreslila přímo na místě, jen tužkou, takový rychlý lineární záznam a doma to podle toho malovala akvarelem na křídový papír, který funguje úplně jinak, než ten klasický akvarelový. Nakonec jsem to skládala v počítači z těch oskenovaných maleb a struktur.

Podle čehos vybírala podniky?

V podstatě z hecu. Říkala jsem si, kam bych jinak bála jít podívat. Takhle jsem ale měla dobrou záminku, dělám přece reportáž. Zajímalo mě třeba kasíno, jak to vypadá vevnitř. Myslela jsem si, že mě minimálně v půlce případů odmítnou, ale vyhodili mě překvapivě jen z pojišťovny pro cizince. Šéf dovolil pouze exteriér, striktně, bez vysvětlení. Ani to nebyl tak zajímavej interiér, ale přes silnici je cizinecká policie, tak mi to přišlo z dokumentárního hlediska podstatný.

Všude jinde mě nechali kreslit, až jsem byla překvapená vstřícností. Taky mě bavilo si povídat a sdílet prostor s lidmi, se kterýma bych se jinak minula. Připadalo mi to jako taková cesta autostopem.

Ze kterýho podniku máš největší zážitek?

To kasíno. Na výloze jsou všude nálepky, není vůbec vidět dovnitř, proto mě to taky zajímalo. Myslela jsem, že mě odtud vyhodí, protože tam chodí fakt podivný lidi. Šel tam třeba týpek okolo, chtěl po mně přesně dvacet korun. Zrzavej a vyčouhlej. Nikdy předtím jsem v kasinu nebyla. Paní z recepce jsem vysvětlovala, že dělám reportáž a ráda bych nakreslila interiér. Tvářila se nechápavě, pak teda, že jo, ale že chce občanku.

Jenže za mnou během kreslení přišel majitel a ptal, co si to tam zapisuju. Tak mu říkám tu stejnou historku a on na to, kdo mi to dovolil. Pak odešel.

Když se vrátil, zdůraznil mi, že se tu nesmí fotit a kreslit už vůbec ne. A že mám pět minut, abych si dokončila, co potřebuju, pak začíná živá hra. Vtipný bylo, že v tom kasinu vůbec nikdo nebyl, jenom nějakej pán luxoval. Stejně jsem ale radši šla…

A nejpříjemnější podnik, kde bys byla schopná relaxačně strávit odpoledne/večer?

V hostelu Marabu to bylo dost příjemný. Kreslila jsem fasádu a tam stál chlápek, kterej se mě ptal, jestli nevezu pizzu, já že ne, tak on jestli jsem neviděla někoho, kdo veze pizzu. Byl to návštěvník, ale pozval mě dál. Měl spoustu zábavných historek. A vlastně všichni tam byli milí, to byl asi nejmenší bizár.

Co se ti stalo nejdivnějšího během pobytu na týhle ulici?

"Brzy pro váš otevřeme nevšední řeznictví. Těšíme se." Cedule na prázdný výloze. Během dvou týdnů, co jsem tam jezdila, hned vedle otevřeli obchod. Kocman – pravá kůže.

Do jaký nejzvláštnější situace ses dostala?

V Americkým baru pozdě večer. Zaparkovala jsem kolo na dvorku. Pankáč mi povídal o tom, jak to tam vzniklo a že oni tři jsou tam štamgasti. Řešili vztahy mezi sebou, opilí. Další člověk mě zval na panáka:

"Nejsem úchyl, jsem jenom divněj," to lidi jen tak na potkání neříkají, ne?

Pak jsme tam byli s Luciou a Steve, ten majitel, si mě i pamatoval. Štamgasti tam byli pořád. Smažily se tam kuřecí stehýnka.

Jakým způsobem jste spolupracovaly se scenáristkou?

První impuls byl místo, to Luciu zaujalo. Jednou jsme byly společně na třech místech - v tančírně, kde není skoro žádný místo na tancování, ale kouřovej oblak, v psí cukrárně a u prázdného prostoru u mostu, kde do kopce stoupá plot a popínavé křoví. Shodly jsme se, že na jednom z těch obrázků by mělo být nějaké takové "nic". Lucia zapisovala a reagovala na moje vzpomínky a popis předešlých situací, ale zároveň i sama pozorovala. To mě bavilo, protože když se ponořím do kreslení, často mi unikne dění kolem, například zajímavé rozhovory.

Co je to psí cukrárna?

Mají tam dobroty pro psy, ale můžeš si tam dát zároveň kafe, tak jsme tam seděli na kafi a pozorovali dva uštěkané yorkšíry, co kolem nás běhali.

Překvapilo tě nějaký místo tím, jak vypadá zevnitř?

Třeba kasíno jsem si představovala o dost špinavější. Tančírna má zase naopak hezkou fasádu, ale vejdete do prostředí plnýho zvláštních lidí, jejichž motivacím na první pohled člověk úplně nerozumí. Malej bar, jukebox a gauče v kouři.

Dělala jsi už někdy předtím něco podobnýho tomuhle projektu?

Nedělala, ale nadchlo mě zaznamenávat tyhle reálný situace. Vždycky předtím jsem tvořila spíš fantazijní a dětské věci.

Jaký to má podle tebe přednosti?

Potkáš věci/lidi, co nikdy nevymyslíš. Je to zábavný, nejseš doma, má to i ten akční aspekt. Jezdila jsem tam dokola nahoru a dolů na kole a tipovala, kde to bude ještě zajímavý. Když komponuješ v ateliéru, jde to pořád z vizuální sbírky, kterou už má člověk v mozku. Takhle se dostáváš na místa, kde je spousta dalších vizuálních impulsů, co ti doplní ten celkovej nápad.

Inspirovalo tě to k vytvoření něčeho dalšího?

Nadchla mě hlavně ta technika práce, jak pracovat se skicou, když to člověk dělá nanečisto. Takže spíš technická inspirace. Zatím to vyjde v našem ateliérovém časopise, který v tuhle chvíli připravujeme k tisku.