Pokud vás už začalo nudit, že Bukowski psal celý život v podstatě jeden stereotypní příběh, zkuste nově přeloženou povídkovou knihu Tajemství zmizelých rangerů srbského spisovatele Zorana Ćiriće. Není totiž jediné cesty na dno. Zatímco Bukowski posílal své literární alter ego Henryho Chinaskiho k zemi levným chlastem a sázkami na koníčky, Ćirić aplikuje svým postavám heroin. Z knihy Tajemství zmizelých rangerů, která v překladu Jana Doležala vychází u nakladatelství Runa, jsme pro vás vybrali povídku Džunglovice, jež je syrovou freskou počátku devadesátek v Srbsku.

Zatímco český punk rock měl svůj Visací zámek, ten srbský Električni Orgazam. Cigára versus Zlatni Papagaj.

Někdy na začátku devadesátek, už si nepamatuju měsíc ani rok, se v Srbsku rozhořelo podnikání. Rozhořelo se podnikání, ale vzpláli i lidi. Tak nějak najednou. Kam ses podíval, všude vřava a oheň. Není proto divu, že živel toho burácivýho ohně zachvátil, kromě řady dalších, i Ognjena Ristiće, tenkrát inženýra ekonomie, zaměstnanýho v nějakým obskurním ústavu. Ognjenovi, původem z chudý, ale pokrokový rolnicko-úřednický rodiny, narozenýmu v okolí Prokuplje (obec v křestním listu: Gornji Statovac), nebyla cizí zkušenost šplhání po společenským žebříčku. Ze strachu z chudoby, kterou poznal jako dítě, katapultovanej do jižanskýho světa fakultně-policejníma známostma z rodnýho kraje, začal dobejvat Nišvil svou export–import firmou „Safarikomerc Pe Pe". Vidíte tu ironii v názvu? Obchodoval s jižním ovocem, papírama a kulturou. Neobvyklá kombinace, stejně jako jeho manželství s Darkou Timotijevićovou, profesorkou lokální antropologie na nišvilský fildě. Jak se ty dva dali dohromady v tak závažný věci? Nešlo o klasickou dialektiku přitahování protikladů kvůli nenaplněný „hlavní touze". Ne, byl tu jinej důvod. Ognjen od nejútlejšího dětství zbožňoval svýho dědu Jordana, pachtýře a podivína, trochu dětinskýho bručouna, kterej často říkal: „Nikdy si neber holku z vesnice," což byla zvláštní rada od čistokrevnýho vesničana. Ale opakuju, byl to podivín, ke kterýmu jeho vnuk vzhlížel jako k vzornýmu staršímu kamarádovi. Samozřejmě si pamatoval tu moudrost o svatbě s vesničankou. A samozřejmě ho poslech. Vzal si naondulovanou měšťanku s intelektuálním rodokmenem; tak akorát starší, než byl on, a natolik pohlednou, aby mohla bejt autoritou. A ona, jak asi tušíte, nemohla žít bez kultury. To pro ni bylo hobby a profese v jednom. A tak ambiciózní obchodník zařadil kulturu jako zboží do svýho krámu. Vidíte tu ironii ve větný struktuře? Fajn, tohle všechno byly kompromisy, ale teď přecházíme na ryzí literaturu. Nebo ryzí život, jak chcete. Jelikož rozhořelý podnikání pronikalo do všech pórů společnosti, po několikerým otočení počátečního kapitálu vznikly i první soukromý rádia. Byl to lákavej nápad pro všechny aspoň trochu větší šéfy, který chtěli „něco jinýho": trochu se osvěžit a pobavit při odpočinku mezi výjezdama za kšeftem. V časech rozjezdu prvních soukromejch rádií v Nišvilu se už Ognjen zasytil organizování koncertů vážný a rockový hudby; moc běhání, moc stresu, a zisk žádnej. A to se ještě jeho manželka strašně rozčilovala, že on, její manžel a šéf, vypadá na těch koncertech jako vyhazovač. Podle ní měl radši dělat sponzora než manažera. Při pouhý zmínce slova „sponzor" však na Ognjenově rozervaný duši vyrážela kopřivka. Proto mu rádio připadalo jako velice, velice zajímavej podnik. Bude mít ve svým rádiu svou partu lidí, a to mladejch, talentovanejch lidí, který kvůli snům o kreativním životě ze sebe nechají udělat nádeníky. Tahle představa se mu líbila, takže se záhy do nišvilskýho éteru ozvalo „Pěticípé rádio". Vidíte tu ironii v názvu? Ne všechno však šlo jako po másle. S Ognjenem totiž cvičily zákony setrvačnosti; tady kšefty, tam rádio, uprostřed manželka – každej vyžaduje část šéfovy bytosti. Ognjenova trpělivost – zděděná po mlčenlivým a pokrokovým otci, úředníku města – byla vystavena těžký zkoušce. Z kanceláří a skladu svý export-import firmy udělal Klub rádia. Lidi z obchodu a lidi z rádia se začali míchat jako voda a víno. Chaos ukázal svou pravou tvář koncem roku, ve kterým začala ta rádiová legrace. Pod tlakem stále větších neprůhlednejch výdajů se Ognjen rozhod, že doveze kamión pomerančů z Bulharska. Deset tun nákladu. Chtěl využít sváteční náladu, aby ji zasypal hromadou jižního ovoce, šťavnatýho a masitýho, vhodnýho k nákupu ve velkým i v malým. Byl to kamión naděje a pozitivních vibrací, ale ouha, dorazil pozdě. Až po Novým roce. Termíny a sliby se neplní, prekérní situace par excellence: nemůžeš se otočit na místě, když ses rozkročil. Bylo nutný rychle utopit ten zbloudilej kamión, co jako prokletá plachetnice uvíz ve dvoře nedaleko vysílače. Zákazníky odfoukla vánoční vichřice. Celý město vypadalo jako nádraží v nějakým zapadákově, co sní o tom, že z něj někdy bude maloměsto. Pustina, kocovina, holomráz. Jakkoli se to snažil skrejt před ostatníma i před sebou, zachvátila Ognjena panika, a pomeranče hniloba. Deset tun nákladu. Bylo nutný rychle myslet, protože i hlava mohla brzo hnít. V těch dnech skoro nechodil domů, kvůli vlastní bezradnosti i kvůli nepochopení ženy, která pořád ječela, že Pěticípé rádio by mělo pouštět víc vážný hudby na znamení smutku z nezdařenýho kšeftu. Ognjen teď vyhledával samotu, hladil změklý pomeranče a usilovně přemejšlel. Vypadalo to, že nic kolem sebe nevnímá, ale to bylo pouhý zdání. Přestože byl ponořenej do přemejšlení, velice dobře registroval chování svejch spolupracovníků a podřízenejch, který z Klubu rádia skoro ani nevycházeli: škodolibý vrtění a přiopilý pohledy ochotný k všelijakejm vtípkům. Když procházel klubem, co nejdál od beztvarý masy povalující se na baru, dostal Ognjen konečně nápad. Nová rakije – to je to, co trh potřebuje! A pomeranče se hodí jako surovina! V tý chvíli ho ozářila scéna z věčnejch lovišť, ve kterejch děda Jordan prohání děvčata z Glasoviku, Bublice, Starýho Sela a Đurevace a vzpurně zpívá smutnou píseň mládí: „Oj, rakijo, rakijko / s tebou je mi blaze / ty mě ale, rakijko / přivedeš ke zkáze." Ognjen lusknul nehtama, aby odehnal sentimentální můry. Přirozenej abstinent – vlastnost zděděná po pokrokový matce, poštovní úřednici – se tak vrhnul na výrobu novýho výnosnýho alkoholickýho nápoje. Vidíte tu ironii ve sledu událostí? Od svýho starýho dlužníka Teodosije si nechal udělat improvizovanou, ale funkční palírnu a mobilizoval do ní všechny svoje lidi. Organizace práce byla následující: ještě dobrý pomeranče se loupaly a dělal se z nich džem; nápad vyrábět éterickej olej vzal rychle za svý, protože se olej pomalu odděloval a rychle vypařoval, příliš rychle na starou, prověřenou alchymii. Už nahnilý pomeranče šly do sudu na kvašení. Ognjen přes známosti zjistil, že naši stavaři a doktoři dělali v Iráku něco podobnýho: házeli do kotle všechno, co měli po ruce, aby vypálili něco, co by mohlo bejt rakijí. Dokonce zašel za babkou, o který se povídalo, že jediná v Nišvilu má na tenhle postup recept: chladně a slušně odmítla všechny jeho návrhy. Samozřejmě, že Ognjena Ristiće nemohla zastavit cizí neochota. Rozhod se – bez žehrání, bez váhání – pro klasickou recepturu používanou v jihomoravským kraji pro běžný ovoce. Neohlížel se na riziko, který praví, že pomeranč, a hlavně jeho kůra, má zvláštní složení: jde o většinou nestabilní prvky, který se různě slučujou. Proto pokaždý dojde k jinýmu spojení. Vidíte tu ironii v odkazu na manželskou chemii? Ognjen se rozjel jako natahovací dětskej vláček a řítil se dál. Angažoval mladýho umělce – dalšího dlužníka – na návrh viněty a design lahve a předběžně se dohod se sklárnou v Paraćinu. Mezitím se lidi z rádia, fanoušci alkoholu, dost chtiví, ale k experimentu vlažný, pustili do díla. Jeden dává pozor, aby se ovoce dobře vypálilo, druhej aby se kotel nepřipaloval: neustále se kontroluje teplota a cukr. Střídali se v hlídání, přivoňování a čekání. Ale vřelo to i v zatuchlý budově, kde bylo rádio, klub i sklad. Zanícenost, vzrušení i spravedlivej hněv stranický schůze. Sbor kanonicky zpívá: „Šéf je mocný, nenechá si zkazit kšefty, zboží ani lidi." Sbor šíří epický zvěsti: „Šéf je statný a silný, už jako student pracoval několik měsíců na pile." Navzdory vědeckejm předpokladům se vypálilo kolem sto padesáti litrů nový rakije. Byla to průhledná aromatická tekutina neznámý chuti. Jedny tvrdili, že připomíná saké a hned navrhli jméno: Samurajka. Druhý si všimli, že nová rakije má vlastnost mastiky – po přidání vody zbělá –, proto trvali na tom, aby se novorozenec jmenoval Bílá víla. Třetí nebyli tak shovívaví: domnívali se, že by se nová rakije měla jmenovat Brion Pětka [1], protože má moc hořkou chuť, jako když sníš dvě kila pomerančový kůry. Ognjen si vyslech návrhy a potom rozhod. Novou rakiji pojmenoval Džunglovice. Vidíte tu ironii v názvu? Objektivní měření ukázaly obsah alkoholu kolem padesáti procent, problémy však působila divoká povaha Džunglovice; rakije byla přehnaně hořlavá, hořela jako sláma nasáklá benzínem. Ognjen neztrácel víru: na Hromnice uspořádal „dlouhou degustaci" pro svoje lidi, z nichž většinu považoval za chronický poloopilce. Chtěl důkladně vyzkoušet všechny vlastnosti novýho produktu. A jak to dopadlo? Humánní zkouška skončila fiaskem. Nikdo v Klubu rádia nemoh vypít tolik Džunglovice, aby se opil, natož aby zvracel. Oteklí nahoře, nafouklí dole, degustátoři se nemohli potopit ani zvítězit nad plavbou. Pili jako poustevníci, smáčeli patra a jícny novopečenou rakijí a dbali na to, aby jim nikdo nepokazil jejich melancholii. Výzva se nedala skrejt, touha potlačit. Těžkej zápach a odporná chuť navíc dráždily mučednickej metabolismus. Horor se jich prostě zmocnil a dělal si s nima, co chtěl. Některý, náchylný k deliriu, si po několika dnech začali hlasitě stěžovat, že nová rakije moc pročišťuje hlavu. Proč do sebe lejt rakiji, když se žaludek nepohne a tváře nezčervenají? Bylo nad slunce jasný, že Džunglovice v jejich zabetonovanejch mozkách nevytváří kokosový fantazie. Ještě víc Ognjena zklamalo, když u svejch obchodních partnerů objevil neotevřený lahve Džunglovice, který jim daroval jako něco exkluzivního. Přitom to všichni byli veteráni neřesti. Třebaže nebyla sezóna amnestie, stoicky zamlčel neúspěch projektu. Pomohla mu v tom i manželka, která od něj odešla, protože se sblížila se svou bejvalou studentkou. Zaměstnanci si oddechli: nemuseli hledat řešení případu. Pouze měli na šéfův příkaz spálit podtácky s motivem Džunglovice; motivem, kterej se nikdy nestal ochrannou známkou. Nakonec se všechno pěkně uklidilo, ale Ognjen, v touze vyplnit niternou prázdnotu, nějak přestal bejt zajímavej. Došlo to tak daleko, že se nadchnul pro avantgardní divadlo. Čet Artauda, Grotowskýho a Becketta. Nikdo neví, co se stalo s export-import obchodem. Vidíte tu ironii ve výběru?

[1] Brion – srbská obdoba francovky. (J. D.)

Track Kdybych tak mohla vybetonovat moře od skupiny Klapa Kali poslouchá vypravěč Ćirićovy povídky I láska má pravidla.