Náhodou jsem se ocitl na 'Blogerce roku'

Jestli si myslíš, že v dnešní době stačí, když budeš mít jenom facebook, tak to radši ani nezapínej internet. Instagramem to taky moc nevylepšíš, ten už má každá puberťačka s ukrutnou potřebou ukazovat světu našpulenou pusu plnou vyretušovaného akné, nebo jaký frapéčko, latéčko a kapučínko s mafínkem měla dnes k snídani. Dokud nebloguješ, nestojí tvůj život ani za jedno kliknutí. Teda můj, zjistil jsem totiž, že jsem úplně out.

Když jsem šel čistě náhodou na akci Blogerka roku 2015, měl jsem dojem, že vím, co to blogování znamená, neboť už mám pár těch „blogpostů" za sebou. Když jsem těsně po skončení ceremonie odcházel z Hudebního divadla Karlín, říkal jsem si, o co tam sakra šlo.

Sál byl plný lidí, kteří začínali ve věku, kdy se ještě těšíte na občanku, až po lidi, který musely dát někam děti na hlídání, aby ten večer mohli přijít. Všichni se tvářili, že jsou hluboce zasvěceni a rozumí tomu, co se děje na pódiu, i když v anketě o osmi kategoriích padala jména, která někomu mohla přijít povědomá asi jen díky tomu, že ty názvy jsou většinou zhruba stejně kreativní, jako když pojmenujete svoji kočičku Micka. Trošku mě uklidnilo, že stejně v obraze jako já, byl zřejmě i moderátor - „Jak to že neví, jak se vyslovuje PewDiePie?" divila se dvojice sedící opodál. (WTF is PewDiePie?)

Ale konec hejtu, pojďme k faktům, který jsem si následně vygooglil, abych zaplnil jednu velkou mezeru ve svých znalostech. Ono to blogování je děsně vážná věc. Když to vezmeme z celosvětového hlediska, populární blogeři a především youtubeři mají často větší sledovanost, než televizní pořady. Jejich popularita se vyrovná dokonce i nejznámějším celebritám. Věděli jste to? Ok. A věděli jste to, aniž byste patřili do kategorie: patnáctiletá puberťačka, marketér, hráč minecraftu, foodie nebo prostě kdokoliv, jehož obsah konzumovaný na internetu se z 90% skládá z vět jako: „Tuhletu paletku používám už milion let, fakt už asi dva roky prostě," nebo „ještě dva irony a mám na nejlepší armor."

Když se prohrabete vrstvou balastu (který je z pochopitelných důvodů pro většinové odběratele blogů to nejzajímavější), narazíte i na vtipnou stand-up comedy, nebo spousty skvělých receptů – foodblogy patří už z principu mezi ty kreativnější. Ne, že bych jako chlap chtěl vědět, čím vším prochází ženský obličej, ale je mi jasný, že kdejaké holce, co se líčí na první rande, může pár takových videí od základu změnit život. Určitě to ale podstatně změnilo lobby kosmetického průmyslu. Každopádně se klaním před Deníčkem moderního fotra. Humoru a satiry není nikdy dost. Dokážu si ale představit, že až budu mít jednou taky děti, tak mě ten smích přejde.

Není divu, že tento fenomén má už svoje vlastní udělování cen. Třetí ročník udělal z komorní akce několika nadšenců společenskou událost, stejně tak jako blogování a vlogování u nás v Čechách už dávno není jen pouhou zábavou na internetu, ale novým odvětvím šoubyznysu. V každé kategorii se hlasovalo mezi 10 finalisty, sledovanost jejich blogů se pohybuje okolo 50 tisíc lidí. U youtuberů jdou ta čísla do několika stovek tisíců odběratelů. To je na český rybníček slušné číslo. Nezbývá než anketě Czech Blog Awards přát, ať nedopadne jako Slavíci, a každý rok přinese nové vítěze, nebo z těch českých blogerů budeme mít jen sběratele leštěných destiček. Já si zatím budu stalkovat ty současné vítěze, abych byl příští rok už aspoň trochu in.