O strachu, úzkosti a útocích na Paříž

Říct, že nálada v Paříži je lehce ponurá, by bylo velmi mírné vyjádření situace. Francouzský premiér Manuel Valls tváří v tvář následkům hrozivého teroristického činu prohlásil, že jeho země je: „ve válce s terorismem, džihádismem a radikálním islamismem". Obyčejní Pařížané jsou v šoku; buď zůstávají doma a čekají, až všechna ta panika a smutek přejde, nebo chodí ven, aby ukázali, že život jde dál dokonce i ve chvílích nepopsatelného násilí.

Ve snaze porozumět a dostat pod kontrolu strach, který mnozí cítí, jsme se obrátili na Hélène L'Heuillet, přední francouzskou filozofku a psychoanalytičku.

VICE: Proč se podle Vás teroristé zaměřili hlavně na mladé lidi?

Hélène L'Heuillet: Víte, to je typický nástroj strachu. Nejvýznamnější útoky, ty které zasévají strach, často nejvíce ovlivňují právě mladé lidi. Můžete si například vzpomenout na bombový útok v kasinu v Alžírsku.

Právě proto je 11. pařížský okrsek ideálním cílem. Jeho ulice jsou plné mladých lidí a Bataclan (divadlo, které bylo napadeno teroristy) je symbol této čtvrti. Jediným útokem tak dosáhnete stovky zásahů: ublížíte rodinám, ničíte potenciál, který spočívá v každém mladém člověku, a tak dále. Krom toho útočíte na myšlenku flámování, symbol údajné západní dekadence.

Tito teroristé také považují západní mládež za vzor moderního hříchu.

Ano, v tomto odsouzení spočívá revoluční aspekt ideologie Islámského státu. Jeho kritika kapitalismu je všude. Organizace vytrvale haní západní materialismus, předpokládaný hédonismus atd.

Hédonismus, který IS připodobňuje modlářství – představě, kterou skupina silně kritizovala ve svých prohlášeních po útocích.

Měli bychom pochopit, že útok na koncertě Eagles of Death Metal nebyla náhoda. Tato americká skupina reprezentuje mnohé z toho, co teroristé nenávidějí. A co víc, vztah mezi kapelou a publikem je pro Islámský stát nepřijatelný. Vzpomeňte si, jak Usáma bin Ládin řekl: „My milujeme smrt, vy milujete život." Jeho odsouzení modlářství vedlo až vypovězení modlářského života.

Strach se zdá být jedním z klíčů pro lepšímu pochopení důvodů, proč se skupina rozhodla k útoku.

Během takzvaných konvenčních válek je strach neodmyslitelným následkem konfliktu. Konečným cílem války není vzbudit strach mezi obyvatelstvem, ale triumfovat nad nepřítelem.

Nyní je strach součástí podstaty konfliktu, který se dostává blíže a blíže na naše území. Islámský stát ví, že osmi útočníky nezvrátí francouzský politický systém. 11. září teroristé také věděli, že americký politický systém útok přežije. Není důležité vyhrát. Je důležité vyděsit.

Jak jako psychoanalytička přistupujete k následkům tohoto strachu u jednotlivců?

Podle mé zkušenosti mohu říci, že strach izoluje. Je to jedna z charakteristik, které jsou znatelné mezi mnoha pacienty, které jsem přijala v sobotu ráno. Jejich psychická nejistota byla opravdová. Ale to není nové. Války vždy izolovaly lidi. Strach nás uzamkne v místnosti, kde je vše blízko, okamžitě viditelné a citlivé. Vidět mobilizaci mezi obyvatelstvem po lednovým útocích (na redakci Charlie Hebdo) nám pomohlo pochopit, že lidé především hledají únik z onoho pocitu izolace.

Myslíte, že strach se rodí z našeho neporozumění způsobu, jakým teroristé přemýšlejí, a tak jej odsuzujeme jako iracionální?

Zřeknutí se života – postoj, který teroristé přijímají – je skutečně opak myšlení, které se pěstuje na Západě. Zároveň ale nesmíme zavírat oči. Jeden z největších strachů naší společnosti pramení z toho, že část naší mládeže má fascinaci pro IS – fascinaci, která není výhradně v iracionální oblasti.

Tito mladí teroristé – v některých případech velmi mladí – hledají především odpovědi na jejich osobní otázky. Otázky, které neodmyslitelně patří k dospělosti. Bohužel, ideologie IS jim poskytuje odpovědi. Tato ideologie destrukce je totalitní.

Radikální podstata této ideologie zabraňuje externí kritice.

Ano, jsme před ní beze slov. Krom toho, stačí poslouchat, co lidé říkají o útocích: „Je to strašlivé," a tak dále. Je extrémně obtížné najít vhodná slova. Velké totalitní ideologie vždy vyvolávaly tento pocit bezmoci a extrémní nepopsatelnosti.

A co strach z nového útoku – je pravděpodobné, že zeslábne v dohledné době?

Francie po mnoho let nezažila podobnou situaci – pravděpodobně od okupace. Je tedy oprávněné pociťovat takovýto strach. Ale, víte, válečný stav není synonymem hysterie. Pocity se obvykle usadí a dovolí lidem pokračovat v jejich životech. Bylo to vidět také po lednových útocích. Pařížané se nebudou ukrývat doma. Tentokrát to bude stejné.