Jean-Charles de Castebajac

Jean-Charles De Castelbajac je šedesátiletý francouzský markýz, co dělá hadry a má rád grime. Počátkem sedmdesátých let společně s fotografem Olivierem Toscanim stál za skandální reklamní kampaní, která smíchala dohromady sex a náboženská hesla a pobouřila tehdy celý Vatikán.

O dekádu později přeměnil italský Iceberg na postmoderní pop-artový módní dům, kde dokázal prodávat ve velkým svetry Daffyho Ducka, Snoopyho nebo kocoura Felixe anglickým hooligans. V devadesátých letech dokázal přesvědčit papeže a 5000 kněží, aby se oblékli do čehosi, co silně připomínalo stovky gay vlajek.

Sešel jsem se s Castelbajacem v jeho neonově maskovaným pařížským obchodě právě ve chvíli, kdy si domlouval podmínky, za kterých by se stal kreativním ředitelem jedné firmy na ohňostroje a u toho připravoval k odeslání hotové outfity pro Beyoncé a Lady Gaga k videu „Telephone“.

Vice: Obecně se ví, že jsi Markýz nikoli buzík, takže proč ses pouštěl do módy?

Jean Charles de Castelbajac: Můj táta byl klavírista marockýho krále a moje rodina přišla o všechny peníze. Pokud trávíš dlouhý roky na vojenký internátní škole, tak si nic nepřeješ víc, než potkávat holky. Zkoušel jsem zpívat v kapele, jmenovala se Kaos, taky jsem zkoušel hrát v pár filmech, ale nelíbilo se mi všechno to čekaní kolem. Hrozilo nebezpečí, že ze mě bude klasikej maloměstskej flákač z umělecký školy, ale pak mě máma poprosila, abych pro ní něco navrhnul, takže jsem přešil svoje starý školní prostěladlo na takové velmi strohé sako, a dopadlo to tak, že ho nosil John Lennon.

V roce 1968 ti bylo osmnáct a žil jsi v Paříži. Myslíš, že politika té doby nějak postihla tvojí práci?

Nebyl jsem tehdy moc „trendy“. V době, kdy frčel předseda Mao, já prodával monarchistický fanziny. Až jsem jednoho dne natrefil na svýho kmotra, opravdovýho socialistu. Vytrhnul mi fanziny z ruky, dal mi facku a zařval: „ Jak sis to moh1 dovolit?“. Vzal mě ssebou, abych se podíval jak protestují studenti na Sorbonně, a ty holky fakt vypadaly o dost líp. To bylo poprvé, co jsem viděl v Paříži tolik lidí v džínech a v parkách. Po tomhle jsem už nemohl opustit město.

Pojmenovat sexy značku Jesus jeans muselo lidi docela naštvat, jaks je přesvědčil, aby to vzali?

Byl jsem ještě teenager, když jsem s tím nápadem přišel. Můj šéf byl něco jako vizionář, zaměstnal mě, ještě když jsem v podstatě nic moc nevěděl, protože chtěl přijít s něčím novým. Jeli jsme v jeho Lamborghini a on jel pořád rychleji a rychleji, snažil se mě vyděsit- tehdy nebyly žádný rychlostní limity- a zeptal se mě: „ Jeane-Charlesi musíme vymyslet, jak co nejrychleji vydělat spoustu peněz, no ale jak?“ Věděl jsem, že s něčím musím přijít okamžitě a tak jsem řekl: „ Musíme dělat džíny, to bude úspěch, v Itálii nikdo nedělá džíny.“ Můj návrh jména se mu nejdřív nelíbil, ale pak jsem mu řekl, že to musí být Jesus, je to nejznámnější jméno na Zemi! A brzy na to jsme s Olivierem Toscanim dělali velkou reklamní kampaň plnou holčičích zadnic oblečených do těch nejtěsnějších džínových šortek s biblickýma pasážema typu: „ Kdo mě miluje, mě následuje.“

Všechno, co děláš je hodně hravý a veselý. Jak se vyhýbáš nátlakům módního byznysu být trochu vážnější a posunout se k tradičnímu luxusnímu zboží?

Vždycky jsem chtěl dělat sociálně nebezpečný věci a móda mi právě tohle umožnila. Móda mě zachránila. Mám podivný pantheon módních hrdinů: Jimmy Page byl můj největší hrdina, a ten byl pořád na heroinu, a já dělám, co dělaj moji hrdinové. Každopádně mě móda zachránila od naprostýho heroinovýho konce, protože jsem věděl, že jestli chci dělat revoluční módu, musím makat. Móda je můj záchrannej pás. Proto jí tolik miluju. Je to soustavná práce s deadlinem, který nesmíš prošvihnout. Kamarádi z byznysu, co se nechali semlít drogama a prošvihli deadline jsou teď mrtví. Móda je teď záležitost korporací. Když se poprvé začalo mluvit o Claudovi Montanovi, Thierry Muglerovi a mě, když jsme najednou byli slavný, byli jsme strašně natěšený, že poletíme Concordem do Ria nebo uvidíme obrovský dav pištících japonských děvčat v Tokiu. Mysleli jsme si, že jsme něco jako Rolling Stones a investovali jsme všechny naše peníze na show: mě zpívala Grace Jones. Byly to šílený a vzrušující časy, ale vůbec jsme při tom nemysleli na byznys.

Je móda možnost, jak skloubit strukturu a nebezpečí?

Risk představuje velkou část kreativního života. Když jsem poprvé viděl obchod Malcolma Mclarena „ Too fast to live, too young to die“ v roce 1972, přišlo mi, že jsem konečně našel spřízněnou duši. Móda je pro mě manifest. Je to kladení si otázek. Je mi lhostejná nositelnost, já vidím módu jako způsob boje.

Tvoje Iceberg svetry nosila snad celá anglická střední třída, to musel být skvělej pocit, ne?

To jo, a když jsem se potkal se Slew Dem Crew, skoro jsem brečel dojetím, protože znali tak dobře mojí práci. Vždycky lidem vyprávím, jak jsem se potkal s Dizzee Rasclem a on uměl dokonale do detailu popsat designy některých mých Iceberg svetrů.

Všichni vidí osmdesátky hlavně jako punk a amazonský power-dressing, ale už se dost zapomína, že návrháři jako ty nebo Moschino dělali všechny ty barevný, pop-artový-věci, všechny ty slogany.

Když se zamyslím nad mojí generací návrhářů, jako byli Fiorucci, Moschino a v určitém směru i Thierry Mugler, všichni jsme chtěli jít s módou, ne proti ní. Pop-art a móda se kterou jsem ho propojil, to bylo jako obrovká zářicí výloha plná absolutního štěstí, to, na co už ale pak lidi zapomínají je, že když jsem navrhoval ty zářivé svetry pro Iceberg,, všechna ta záře byla spojená s hodně temnou elektronickou hudbou.

Jak jsi přesvědčil ty kněze, aby na sebe oblíkli hábity ve stylu duhový vlajky na Mezinárodní den mládeže v roce 1997?

Monsigneur Lustiger, kardinál hodně blízký tehdejšímu papeži Janu Pavlu II, mi navhl ať s něčím přijdu a nakonec jsme se domluvili na duze, prtože duha symbolizuje Boží slib míru daný Noemovi. Když jsem mu řekl, že duha je taky mimochodem symbol gay komunity, prostě podotknul, že nikdo nemá copyright na duhu.

Co dělá z módy dobrou módu?

Koncept. Nemůžu tvořit oblečení, design, umění bez konceptu. Móda je fantastický médium k vyprávění příběhů, tak třeba Gareth Pugh si skvěle vytváří svůj svět.

Proč jsi udělal módní přehlídku z lega?

To, jak se lego propojuje, je skvělá metafora sociálníní interakce. Přišli jsme s timhle nápad do Lega, ne naopak, a lego panáček Anna Wintour byl naprosto absurdní. Můj další pop-up projekt je otevřít si ve sklepě obchodního domu Selfridges pop-up store, co by se jmenoval „Blízká setkání pátého druhu“. Pátý druh setkání je ten, když spolu vy a mimozemšťani máte děti. Je to vlastně dost protirasistický.