Mladí lidé mluví o tom, jaké to je vyrůstat jako potomci původních obyvatel
Různě

Mladí lidé mluví o tom, jaké to je vyrůstat jako potomci původních obyvatel

Každý rok se na festival Riddu Riddu v Norsku sjíždějí mladí příslušníci domorodých skupin obyvatelstva ze Skandinávie, Aljašky a Kanady, aby si užili párty a také prodiskutovali témata kolem kulturní identity a předsudků.

Od 12. do 16. července 2017 se na festivalu Riddu Riddu sjíždějí stovky mladých příslušníků původních obyvatel severských zemí. Festival se odehrává v Laponsku, severoevropské oblasti nacházející se v Norsku, Švédsku, Finsku a Rusku, které je domovem Sámů, jediné skandinávské oficiálně uznávané skupiny původních obyvatel.

Každoroční událost byla poprvé uspořádána v roce 1991 ve snaze posílit sámský smysl pro identitu a kulturu a zároveň dát původním obyvatelům i z daleké Aljašky nebo Sibiře prostor pro setkávání a sdílení svých zkušeností.

Reklama

Poprvé jsem o festivalu slyšel minulý rok od Sámů, které jsem potkal v indiánské rezervaci Standing Rock. Cestovali sem ze Skandinávie, aby se připojili k aktivistům protestujícím proti stavbě potrubí přes území, které považují za posvátné. Tak jsem se letos Riddu Riddu rozhodl navštívit, abych viděl, jaké to tam je.

Celou akci ve čtvrtek odstartovala sámská punková skupina Ondt Blod. Kromě hudebního programu tady najdete spoustu různých workshopů a seminářů o tématech ovlivňujících severní domorodé obyvatelstvo.

Na festivalu jsem mluvil s několika lidmi o tom, jaký je život v domorodé komunitě, která je často většinovou společností přehlížená.

Jaaku Sörsensen, 22, hudebník, Grónsko

„V Grónsku jsme ve srovnání s jinými potomky původních obyvatel šťastlivci. Naši lidé, grónští Inuité, jsou ve skutečnosti většinovou společností a všichni stále mluví naším jazykem. Pokud byste se ale chtěli dostat na univerzitu, musíte mluvit oficiálním jazykem – tedy dánsky.

Protože jsme majorita, nediskriminují nás jako většinu ostatních domorodých skupin, ale jsme tím ovlivňováni jinak. Už od kolonizace v 17. století je spousta důležitých pozic obsazena Dány. Dokonce i dneska můžete mít stále pocit, že když chcete být úspěšný, musíte být Dán. Spousta mladých Inuitů proto ztrácí naději, mají totiž pocit, že nikdy nebudou mít žádnou kariéru a navždycky budou zaseklí v nějaké podřadné práci.

Spousta mých kamarádů bojuje kvůli nedostatku příležitostí se závislostí na alkoholu. Kvůli penězům jsou někteří z nich drogovými dealery a další trčí ve vězení. Ale hodně se jich má samozřejmě i dobře. Po dokončení vysoké školy v Dánsku bych se chtěl přestěhovat zpátky do Grónska, abych se mohl pokusit být vzorem inuitským dětem. Chtěl bych jim ukázat, že je možné uspět, i když jste domorodec."

Reklama

Dávvet Bruun–Solbakk, 22, queer aktivista, Norsko

„Vyrůstal jsem v laponském Karasjoku, kde jsou Sámové majoritou a náš jazyk je běžnou součástí každodenního života. Po přestěhování do Osla jsem ale musel tvrdě pracovat na tom, abych si udržel svoji kulturu a jazyk a abych se potkával s ostatními Sámy. Ještě pořád narážím na Nory, kteří nevědí, kdo to Sámové jsou – ve školách se o mojí kultuře prostě neučí.

Jsem otevřeně queer a od chvíle, kdy jsem to přiznal, jsem se od svých přátel a známých setkal jedině s podporou. Podle všeho je to ale asi celkem nezvyklé – slyšel jsem o spoustě queer Sámů, kteří byli obětí fyzických útoků a hodně se jich cítí izolovaně. V sámské kultuře je totiž pro muže velmi důležité projevovat svoji maskulinitu, takže být queer je nesmírně těžké. Jednou jsem se účastnil panelové diskuze, kde jsme mluvili o různých tabu, a někdo ukázal na mě a řekl, že jsem tabu. Proto je tak důležité neustále vzdělávat lidi, tak jako to děláme tady na festivalu."

Maja Kristine Jåma, 24, učitelka a pastevkyně sobů, Norsko

„Když byli mí prarodiče mladí, být Sámem nebylo něco, s čím byste se chlubili na veřejnosti, takže s mými rodiči nikdy nemluvili naším jazykem. Dětství jsem měla pěkné, ale když jsem byla starší, uvědomila jsem si, že hodně lidí v Norsku toho o naší kultuře moc neví.

Stále ctíme velkou část našich tradic. Být pastevkyní sobů je největší součástí mé identity. Chov sobů v mém regionu je teď bohužel ohrožen, protože na jedné hoře, kde se naši sobi pasou, se plánuje stavba větrné elektrárny. Protestovali jsme proti tomu, ale stavba se stejně plánuje dál. Ne že bych byla odpůrcem zelené energie, ale chci, abychom s chovem sobů mohli pokračovat. Kdyby se elektrárna nakonec postavila, ztratili bychom obrovskou část pastvin, a tím pádem možná i naději pro mladé lidi na další udržení téhle tradice.

Reklama

Když se činí takováto rozhodnutí, máte pocit, že se proti vám spiknul celý svět. Ale přestože jsou naše šance na úspěch malé, stejně musíme pokračovat v boji za naši kulturu."

Majorie Tahbone, 28, pastevkyně sobů, Aljaška

„Moje rodina na Aljašce stále žije podle starých tradic Inupiaků – každé jaro odcházíme do divočiny a živíme se tuleni a rostlinami. Mí rodiče mě vychovali k tomu, abych tyhle tradice také ctila a dodržovala. Území, odkud pocházím, se stále více přizpůsobuje západnímu stylu života, ale paradoxně to vede k tomu, že se hodně lidí navrací k našemu tradičnímu životu. Ale pro mladé lidi, jejichž rodiče k tradicím nepřilnuli, to může být těžké. Proto jsem svým rodičům vděčná za to, že mě naučili žít v divočině a získávat jídlo na zimu.

Domorodé skupiny obyvatel na celém světě se ve svých komunitách kvůli letitým útlakům a diskriminaci potýkají se závislostí na alkoholu, s domácím násilím nebo sebevraždami. Donald Trump je jednoduše protikladem všeho, o co se snažíme, a zároveň je příkladem mentality, se kterou se potýkáme posledních 200 let. Nicméně zjišťuji, že od té doby, co je prezidentem, je mnohem více lidí v mojí komunitě ochotných bojovat za zachování našeho odkazu, naší identity a našich území."

Akinasi Partridge, 21, studentka, Kanada

„Vyrůstat jako Mohawk pro mě vždycky bylo hodně těžké. Každý den jsem vystavována rasismu – někdy hodně drsným verbálním útokům. Ve škole jsme já a můj bratr byli jediní, takže se nás ostatní ptali, proč takhle vypadáme a jestli jsme Mexičani nebo Číňani. Hodně Kanaďanů nás považuje jen za alkoholiky na podpoře.

Reklama

Já ale neztrácím naději. Dneska hodně mladých původních obyvatel tvrdě pracuje na změně – začínáme vést dialog o našem místě ve společnosti. Protože Kanada letos slaví 150 let existence svého národa, obsadili mladí aktivisté na začátku roku federální půdu, aby upozornili na to, že je to země založená na ukradeném území. Mělo by se tedy spíš „oslavovat" 150 let zlodějny a traumat způsobených kolonizací. To, že se tady odehrávala genocida, se ve školách neučí – hodiny dějepisu se zabývají jenom osadníky a mí lidé jsou vždy zmiňováni pouze ve spojení s trhem s kožešinami a s tím, že v rezervacích bojují se sociálními problémy. Vůbec se nemluví o zneužívání, které jsme zažili.

Moji prarodiče byli bohužel hodně ovlivněni tehdejším školním systémem, kdy se děti domorodců měly začlenit do kanadské společnosti. Můj dědeček úplně přestal mluvit naším jazykem. Pro nás jako pro Mohawky je důležité získat zpět naši kulturu a identitu, musíme se znovu učit o našich slavnostních obřadech a výtvarném umění. Jsem opravdu odhodlaná získat zpět to, co jsme ztratili, stát se aktivistkou a pracovat na změnách pro příští generace."