Adolf de Meyer, party fotograf z epochy fin de siècle

Článek původně vyšel na GARAGE.

Minulou sobotu v noci můj roztříštěný displej iPhonu, který byl na pokraji zhroucení už tak dlouho, že jsem začala věřit v jeho nesmrtelnost, najednou zhasnul. Žádné zprávy. Žádné Google mapy. Žádný Instagram. Můj iPhone, vševědoucí nástroj zábavy pro neklidnou mysl, upadl do stavu bez života. Na kousek papíru jsem si tedy napsala, co jsem potřebovala, a odvážně jsem vykročila do noci. O několik hodin později jsem sebou přestala cukat vlivem abstinenčních příznaků a začala jsem se rozhlížet kolem sebe.

Měla jsem štěstí, že moje nucené odstřižení se od světa se stalo 36 hodin předtím, než jsem se šla podívat na „Quicksilver Brilliance“, výstavu věnovanou Adolfu de Meyerovi v Metropolitním muzeu umění. Malá, skvěle zpracovaná přehlídka děl, které by měli věnovat pozornost všichni Instagramem posedlí.

Stejně jako většina významných módních fotografů byl baron Adolf de Meyer vymetač večírků. Ačkoli byl gay, oženil se a se svou manželkou žil bohatý sociální život. De Meyer byl hostem nejvybranějších událostí a jeho fotografie představují nejen portrét vznešené společnosti 19. století, ale i bezprostřednost 20. století přímo v centru dění. Okouzlující je, jak vás tyto fotografie dokážou zcela přesvědčit, že namířená čočka fotoaparátu byla tou nejméně zajímavou věcí v místnosti.

Ikony před De Meyerovým fotoaparátem dávají ochotně na odiv svou lásku, ale pouze na pár vteřin, rozhodně ne na úkor přítomnému okamžiku. Zastaví se, aby zapózovaly, a potom netrpělivě pokračují v zábavě.

Josephine Baker si v žádném případě neupravovala rtěnku a nežádala de Meyera, aby ji desetkrát vyfotil z její lepší strany. Omotaná do bílých perel a bílého hedvábí si je přesně vědoma toho, kdo je – hvězda. Její život je zábava a ona je ochotná sdílet s okolím velký kus své osobnosti. Promyšlený outfit je tak výrazný, že nařasení látky u jejích nohou ani nezaznamenáte. Když se Josephine objeví, vyvolá v pozorovateli dojem, že má namísto nohou ploutve mořské panny. Na fotografa si udělá čas, protože královna má čas na všechny své fanoušky, ukáže však pouze špetku ze svého elánu, nepózuje. Usmívá se a její pohled směřuje do strany, dobře se baví a spolu s ní i lidé v její společnosti. Nejen že se na ni upírají pohledy, ale i ona sama pozorně sleduje své okolí.

De Meyer touto hravou kombinací neposednosti a umělecké kompozice vytváří celebritu přímo před našima očima. Jako by říkal lidem dívajícím se na jeho fotografie: Tohle jsou skuteční lidé, které jste po sto let vídali znázorněné na obrazech. Včera jsem s nimi byl na večeři a bylo to přesně tak famózní, jak to vypadá.

Ottoline Morrell nepochybně vyhovuje fotografovi jen proto, že je to její přítel. A tak zde u slavné britské hostitelky vidíme po sto letech pravý smysl života: „Adolfe, zlato, nebuď hloupý a nezdržuj mě, mám tolik historek, které musím povyprávět ve vedlejší místnosti.“

Souhlas s laškovnou nedostupností objektů poskytuje de Meyerovi autentický pohled do zákulisí. Nepotřebuje je déle, než oni potřebují jeho. Fotografovi a fotografovanému zcela jistě nic nechybí a očividně nás nepotřebují.

Každý den se miliony lidí snaží promítnout tuhle cool masku na Instagram. Všichni víme, že na Instagramu se vše otrocky sleduje a monitoruje. A i přesto v nás některé fotky vyvolávají pochybnosti. Někdy vidíme něco tak umělecky provedeného, že nám to připadá jako zcela nenucené. Přehlídka de Meyerova díla mi připomněla, že tento um není neduhem naší narcistické doby, ale skutečně tím, co znamená glamour.

Diskuze o této výstavě se nemůže obejít bez zmínky o její nejerotičtější a nejnápadnější fotografii.

Žena s odhaleným hrudníkem má nasazenou masku, která vypadá jako předělaný obličej. Její hrudník je dokonalý, maska na obličeji působí paralyzovaně, do široka otevřené oči ukazují zranitelnost a její ruce… Co jsou vlastně její ruce? Je jejich pozice dramatická – hraje postava v tomhle dramatu – nebo se ve skutečnosti bojí? Bez možnosti podívat se na její obličej lze těžko soudit. Snaží se nás pobavit, nebo je v nesnázích? Těší ji náš pohled, nebo ji naopak obtěžuje? Je to spíše glamour, nebo jeho sadistický opak? Nebo možná tyhle dvě věci nejsou od sebe až tak vzdálené?

V katalogu se o Studii tance píše: „O této jediné obnažené fotografii od de Meyera se mluvilo ve spojení s ruským baletním souborem Ballets Russes, ale podstata tohoto odkazu zůstává záhadou.“

Fotografie de Meyera mě přiměly zamyslet se nad tím, co to znamená, když je umění „komerční“. V téhle galerii jsem se přistihla, jak přemýšlím o tom, že záleží hlavně na umělcově přístupu k ustálenému pohledu na věc. Rozvrací, nebo naopak podporuje dominantní úhel pohledu?

A co můžete rozvracet, když žijete ten nejvíc okouzlující život na světě?

Vezměme v potaz tuto pikantnost o de Meyerovi a jeho ženě: „V roce 1916 si pár změnil jméno na Gayne a Mharah na doporučení astrologa.“ Čistý #glam a hodně #inspo.

A pokud náhodou budete v New Yorku, v Metropolitním muzeu umění je výstava až do začátku dubna 2018.