Reklama
Best of 2016

Devadesátiletá dáma, která v mládí sváděla a zabíjela nacisty

​Devadesátiletá Freddie Oversteegen spolu se sestrou Truus a slavnou Hannie Schaft, byly jedněmi z mála žen, aktivních v nizozemském odboji během druhé světové války...

by Noor Spanjer
29 prosinec 2016, 10:43am

Devadesátiletá Freddie Oversteegen spolu se sestrou Truus a slavnou Hannie Schaft, jež byla zabita těsně před koncem války, byly jedněmi z mála žen, aktivních v nizozemském odboji během druhé světové války. Když bylo malé Freddie 14 let, navštívil je doma jakýsi gentleman, aby jejich matku požádal o vstup dcer do odboje. Nikdo nebude podezírat dvě malé holky z toho, že jsou činné odbojářky, řekl.

A měl pravdu. Sestry Oversteegenovy naoko flirtovaly s nacisty a pak je zaváděly do lesa, kde byli dotyční místo milkování počastováni kulkou z pušky.

Hannie Schaft se stala světoznámou osobou. Byl o ní natočen film Dívka s rudými vlasy (1981) a byla podruhé čestně pohřbena za přítomnosti královny Vilemíny Nizozemské a prince Bernharda Nizozemského. Patnáct nizozemských měst po ní pojmenovalo své ulice. Truus Oversteegen si udělala jméno po válce jako řečnice ve službě válečných památníků a jako umělkyně. Její mladší sestře Freddie se ohledně odboje nedostalo takové pozornosti, dokud se nizozemský režisér Thijs Zeeman nerozhodl udělat ji a její sestru předmětem svého televizního dokumentu Dvě sestry v odboji .

Setkala jsem se s Freddie 4. května – na nizozemský svátek konce války – abych se zeptala na to, jaké to je svádět a zabíjet nacisty.

VICE: Zdravím, Freddie. Nemáme moc času na rozhovor, že?

Freddie Oversteegen: Ve dvě se mám sejít s pár lidmi na scrabble. Hrajeme takhle dvakrát týdně. A není dobré odříkat, když jim slíbíte, že se přidáte.

Vyhráváte často?
Bez komentáře.

Jaké to pro Vás je vzpomínat na válku během dnešního svátku? Jak se Vám vstává do takového dne?

Bojím se. A dnes je to ještě horší, protože mám jít k zubaři. Netěším se tam.

Jdete dnes na nějaké oslavy?

Ano, na IJmuiden. Lidé tam pokládají věnce včetně jednoho mým jménem. A já sedím v první řadě mezi honorací.

Na co myslíte během těch dvou minut ticha?

Na nic, úplně zastavím myšlenky. A pak si vzpomenu na ty, co padli. Vzpomenu si na to, jak byli lidé vyháněni z domovů. Němci bušili na dveře pažbami svých pušek – to dělalo takový rámus, že jste to slyšeli v celém sousedství. A taky vždycky křičeli – bylo to děsivé. Pro co ten rozhovor vlastně děláme?

Pro VICE, internetový časopis. Vidím, že máte počítač...

Ano, ale bez internetu. Moje děti si myslí, že je to tak lepší.

Dám Vám rozhovor pak přečíst. Teď zpátky do doby před internetem. Bylo Vám 14, když jste Vy a Vaše sestra Truus , které bylo tehdy 16, byly požádány o účast v odboji. Souhlasila s tím Vaše matka?

U dveří se objevil muž v klobouku a matky se zeptal, jestli nám to může nabídnout. A taky že nabídl a matka souhlasila.

Freddie na jaře roku 1945. Foto z rodinného alba se souhlasem Remi Dekker.

A kde byl Váš otec?

S matkou se rozvedli, což bylo v té době dost neobvyklé. Jednoho dne už to nevydržela – žili jsme na velké lodi v Haarlemu, ale otec nevydělával peníze a za loď neplatil. Ale nebyl to ošklivý rozvod – při odchodu nám z paluby zazpíval francouzskou písničku na rozloučenou. Měl nás rád, ale poté jsem ho už jaktěživa neviděla.

A vy tři jste pak bydlely někde jinde?

Ano, v bytě, kde jsme spaly na slamnících, které vyrobila matka. Pocházím opravdu z vynalézavé rodiny. Neměli jsme toho moc, ale matka vždycky na něco přišla. A vždycky jsme si zpívaly. Později se nám narodil malý bratr, po jiném otci.

Schovávaly jste doma nějaké lidi?

Samo sebou. Před tím, než v Nizozemsku vypukla válka a my jsme ještě žili na lodi, schovávali jsme na ní nějaké lidi z Litvy. A během války s námi žil židovský pár, takže jsme takhle já i sestra měly ponětí o tom, co se děje. Běžně se předpokládalo, že to jsou naši nepřátelé, kapitalisti. My byli komunisti.

Když vás ten muž požádal, abyste se přidaly k odboji, měly jste tušení, co to pro vás bude znamenat?

Ne. Myslela jsem si, že zakládáme nějakou tajnou armádu. Ten muž, co k nám tenkrát přišel, řekl, že dostaneme vojenský výcvik, a naučili nás dvě tři věci. Někdo nás naučil střílet a orientovat se v lese. Bylo nás tam sedm – Hannie ještě nebyla členkou skupiny a my tam tehdy byly jedinými dívkami.

Mnohem později byl v tom lese zabit a pohřben nacistický pohlavár. Ale Truus a mně nedovolili, abychom při tom byly – měli dojem, že to není nic, co by měla dívka vidět.

A jakou jste měly v té misi úlohu?

Já ho nezastřelila – udělal to jeden z těch mužů. Měla jsem dávat pozor na sestru, hlídat výhodné místo a koukat se, jestli někdo nejde. Truus ho potkala v nějakým nóbl baru, svedla ho a vzala na procházku do lesa. Řekla mu: „Nevyjdeme si?" A on samozřejmě šel. A pak na někoho narazili – což bylo nastražený, byl to náš člověk z odboje – a ten kamarád jako povídá Truus: „Holka, víš, že tu nemáš co dělat." Omluvili se, otočili a odcházeli. A pak po tom muži vystřelili, nemohl ani postřehnout, kdo ho trefil. Zahrabali ho, ale my jsme u toho být nesměly.

Freddie čte báseň, kterou za války napsala Hannie Schaft. Na fotce v knize je Hannie.

A nechtěly jste být u toho?

Ne, nechtěla jsem to vidět. Později nám taky řekli, že mu vzali všecky šaty, aby se nedalo zjistit, kým byl. Myslím, že tam ještě je.

Byla jste o dva roky mladší než Vaše sestra. Byla ona ta odvážná?

Když jsme byly malé, vždycky říkala: „To je má krásná sestřička." A byla to pravda, ona sama nebyla moc pohledné dítě. Ale byla ta statečná. A nedělalo jí problém mluvit před lidmi – po válce se jí to hodilo. Vždycky mluvila spatra, nikdy nepotřebovala k ruce poznámky. Dnes už je to jiné.

Zmínila jste se o tom, že trpí demencí. Mluvívaly jste spolu o válce hodně?

Ano, pořád. Nikdy jsme neříkaly: „Pamatuješ si, jak...", protože válka byla vždycky to první, na co jsme myslely a vzpomínaly.

Truus se pokusila částečně překonat své válečné trauma uměním. Jak jste se s tím vypořádávala Vy?

Svatbou a dětmi. A taky jsem vždycky hlídala sestřiny děti, protože ona měla pořád moc práce. Hodně navštěvovala matku Hannie Schaft. Často jsem na Truus trochu žárlila, protože se jí po válce dostávalo velké pozornosti. Ale pak jsem si řekla, že jsem přece byla taky v odboji. Víte, co teď udělám?

Co?
Obložím si sendvič a dám si šálek čaje. Jsem dnes od šesti na nohou.

Díky, Freddie – a vychutnejte si svůj šálek čaje!